Tak jsem si udělal další certifikát. Respektive musel jsem si udělat další certifikát. A zase souvisí s prací, i když tentokráte ne s tou počítačovou.
V Austrálii každý, kdo může přijít do situace, kdy servíruje někomu alkoholický nápoj, tedy v podstatě všichni pracující v restauracích a barech (pokud tam nedělají jenom kávu), musí mít certifikaci pro „práci“ s alkoholem – tzv. Responsible Service of Alcohol, ve zkratce RSA. Legrační je, že tento certifikát se ještě liší stát od státu, kterých je tu celkem šest. No a celá ta legrace samozřejmě stojí relativně zajímavý balík peněz, které jdou do kapsy z větší části přímo státu.
Takže minulý týden došlo i na mě a musel jsem si ho udělat. Nejdřív zjistit, kde se to dá udělat nejlevněji. Míst, kde to stojí okolo 80$ či 85$ je celkem dost, takže jsem se poptal v naší agentuře a Jirka mi doporučil firmu THINQ Training, kde to stojí jenom 70$. I to se mi zdálo celkem dost, a tak jsem se kouknul ještě k AustraliaOnline, kteří to nabízejí za krásných 60$. Pár mailíků s Michalem (jejich zdejší šéf) a už jsem si k nim jel pro poukaz – školení totiž jenom zprostředkovávají. Když jsem k nim přijel, tak na mě slečna neměla hned čas, a tak jsem se prošel jejich pobočkou, nabral pár informací o cestování (holky jsou příjemné a umí poradit), dozvěděl se o novém čísle jejich časopisu a ve finále se dostal i k tomu, že jsem si skočil pro poukaz na školení. Zaplatil jsem a čekal, až se odfaxuje potvrzení do pořádající firmy. No a v mezičase samozřejmě stihnul prostudovat nové číslo časopisu a zjistil, že nabízejí zimní slevu a kurz stojí jenom 55$. Jupí, hned jsem se poptal, slečna udělala telefonát, hrozně se mi omlouvala a 5$ se mi vrátilo zpět. Nakonec mě to tedy stálo 55$ oproti standardním 85$, což je celkem příjemných 30$ rozdílu. A ve finále jsem zjistil, že kurz pořádá také THINQ Training, takže výlet ke konkurenci mi ušetřil 15$.
Ve čtvrtek jsem se tedy vydal na školení. Mělo se začínat v 9:15, takže v 9:30 jsem začali vyplňovat nějaké registrační papíry a ve třičtvrtě jsme začali. Bylo nás pět a školil nás postarší dobrosrdečný chlapík a měl jsem dost problém mu první hodinu rozumět. Nicméně dalo se, stejně z větší části četl prezentaci a občas přidal své vtipné historky. Hned na úvod jsme se dozvěděli, že školení musí dle zákona trvat minimálně 6 hodin, a že pokud certifikát ztratíme, tak nám udělají klidně nový, ale za „papír“ musí státu zaplatit 40$, takže se to celkem prodraží. Jak jsem později z potvrzení zjistil, tak za každého odškoleného člověka odvádí státu 50$, takže jsem se jim celkem vyplatil.
No a co jsem se dozvěděl za zajímavosti? Asi největší byla, že Australané jsou z alkoholu pěkně vystrašení, takže se přísně hlídá. Existuje asi 20 různých druhů licencí pro kluby, některé dovolují hostům přinést vlastní alkohol, některé umožní restauracím nalévat víno, některé i pivo, některé to samé dovolí i bez konzumace jídla a tak dále. Navíc je obsluha zodpovědná nejenom za to, že nenaleje osobě pod 18 let, ale že ani nedovolí člověku se opít (což se blbě řeší, když si přinese vlastní alkohol); nedovolí podat alkohol osobě mladší 18 let (pokud rodiče nabídnou pití svým dětem, tak se jim alkohol musí ihned sebrat); pokud je host ve veselé náladě tak se člověk musí ujistit, že se bezpečně dostane domů; že opilí lidé musí na vyzvání opustit lokál, protože jinak se vystavují dost vysoké pokutě (je možné na ně zavolat policii, a to nemusí být zdaleka na padrť); že je zakázané podporovat alkoholické soutěže, dávat 2drinky za cenu jednoho, inzerovat alkohol; že všude musí být cedule, že opíjení se je trestné, že mládeži se nenalévá, … a konečně, že čistá voda musí být všude zdarma. Když se to poruší tak hrozí zavření lokálu na 3dny až půl roku a peněžitá pokuta pro každého, kdo něco porušil (tedy číšník, barman, manažer, majitel baru – všichni jsou vinni) v celkem zajímavé výši. U té výše je ještě zajímavé, že v zákoně jsou uvedeny jednotky každého přestupku a novelizují se jenom částky za jednotku (v současné době 110$ za jednotku, minimálně člověk může dostat 50 jednotek, maximálně 500 – to se netýká podnikatelů, kteří mohou dostat ještě víc).
Zajímavé také bylo, že ztráty ze zneužití alkoholu byly ve státě NSW (jeden z těch šesti, rozlohou snad jak Francie, ale snad jenom 5 milionů obyvatel) cca 7mil$ denně díky kriminalitě, škodám na zdraví a ztrátám na výdělku (opilí nemohli plně pracovat). Pak mé oblíbené statistiky (z roku 2005) – Češi na prvním místě v konzumaci piva (160l/obyvatele), Rusové vodky (15l), Lucembursko vína (63,3l) a Irsko čistého alkoholu obsaženého ve všech alkoholických nápojích (12,3l). Pak také povídal o jejich oblíbených soutěžích (které jsou nyní trestné) jako je třeba závody lodí – hraje se v týmech, v každém minimálně 4 lidi. První vypije pivo, postaví si sklenici na hlavu, pak teprve může pít druhý a tak dále. První družstvo, které došlo na konec a kterému nespadly sklenice, vyhrává. Pak také o maníkovi, který vyhrál závody v pití a vypil 55 drinků za 100 minut (17x tequila, 34x pivo, 4x bourbon s kolou), pak spokojeně odešel do práce a druhý den umřel. V krvi měl „směšných“ 0,315% (nebo v čem se to udává) alkoholu. Co se ještě týká pití, tak Australané jsou zvyklí kupovat pití v rundách – každé kolo platí jeden. Měl pro to i nějaké vysvětlení, které si ovšem nepamatuji.
Co je legračního na hlídání opilosti je fakt, že botle shopy, kteréí jsou tady na každém rohu, nesmí prodat alkohol opilému, ale snad všechny nabízejí doručení alkoholu domů (objednávka přes telefon či internet) – no a když doručují domů, tak člověk může být úplně na padrť, akorát musí být schopen ukázat nějaký průkaz totožnosti, aby ověřili, že si to objednal opravdu on.
Pak jsme se ještě dozvěděli „standardní“ drinky, což jsou nápoje, které obsahují 10g alkoholu a všechny jsou tedy stejně účinné. Je to třeba panák tvrdého (40%, panáky jsou tady 30ml, ale začínají preferovat poloviční), sklenice silného vína (60ml, Sherry, Port, Vermouth), sklenka normálního vína (100/120ml), pot „plného“ piva (pot je 285ml) nebo schooner „lehkého“ piva (což je 425ml). No a těchhle nápojů můžou chlapi vypít dva za první hodinu, a pak jeden každou hodinu, aby měli 0,05% alkoholu v krvi (což je dovolené množství). U žen je to jednodušší – jeden nápoj každou hodinu.
Po celém dni jeho povídání jsme museli napsat test. Naštěstí jsme k tomu mohli používat materiály, které jsme dostali, a u každé sady otázek bylo napsáno v kterém rozsahu stránek je odpověď. Takže jsem si procvičil své schopnosti skenování textu, které se nás snaží naučit ve škole, a asi za 15 minut spokojeně odcházel. Ostatní byli (jako obvykle :)) na začátku svých testů. Celé to bylo relativně zajímavé, akorát to mohlo být výrazně kratší a úplně nevím, proč se alkoholu tak bojí. Ale to je holt na nich.