Týden 11

Hurá, tenhle týden (2. – 6. 7.) skončilo naše utrpení ohledně Literature Review. V pondělí jsme dopsali poslední řádky a v úterý to slavnostně odevzdali a oddechli si. Ve středu byly k obědu zase pizzy – vypadá to, že se nám to vaření kafe ve škole docela rentuje 🙂 Po škole hurá domů, čekala nás totiž velká akce – Whisky Festival. Příprava na akci byla důkladná – Jana poučena z přípravy na Sommerfestivaly v Německu prohlásila, že bez dobrého základu to nepůjde, takže vyrobila plnou pánev vajíček na slanině nebo spíš slaniny na vajíčkách a k tomu bagety (skoro vše jsou to naturálie z její práce) a náležitě jsme je ocenili. Pak už byl čas vyrazit. Na internetu jsme si našli kdy nám jede autobus, takže jsme čapli Míšu a vyrazili. Jana v půlce cesty na autobus usoudila, že se couráme a tak zavelela k běhu. Na zastávku jsme doběhli načas celí uřícení a sotva jsme popadali dech, ale autobus musel jet dříve, tak jak je tady ostatně zvykem (jízdní řády jsou fakt jen orientační). Takže jsme si deset minut počkali na další, řádně se vydýchali a vyrazilin na Circular Quey. Tam jsme se sešli se Zuzkou a společně vyrazili do restaurace, kde se akce konala. Protože to stálo za to, tak jsme akci věnovali samostatný článek.

Přes určité obavy jak budeme po Whisky večeru ve čtvrtek vypadat, bylo nakonec vše v pohodě. Asi přeci jen zapracoval Janin slaninový základ. Martin se odpoledne rozhodl, že když se náležitě neupravil whiskou, tak se nechá alespoňm upravit zevně a vyrazil k holiči. Jeho dojmy byly takové, že se rozhodl se o ně s vámi podělit přímo.

S holiči je to tady super. Všechna holičství, která jsem zatím viděl, jsou jiná než v Čechách. Celkem striktně rozdělená na dámská a pánská, přičemž v pánských stříhají staří pánové a v dámských naopak jenom ženské. Takže nakonec jsem našel jedno, které se mi celkem líbilo a hlavně tam nebyla fronta (čekání pořád ještě nesnáším). Posadil jsem na klasické staré křeslo, pán si mě pečlivě zamotal do toho přehozu, zeptal se jak to chci zkrátit (short or medium), což jsem fakt nevěděl, takže jsem řekl, že pěkně. Tak chlapík začal, nejdřív asi 15 minut řádil zezadu na hlavě (Jana říká, že tak pěkně ostříhané jsem to ještě neměl), pak strany no a nakonec párkrát střihnul nahoře a zeptal se zda OK. Tak jsem to prohrábnul rukou, řekl že ještě, on řekl OK a zase asi 15 minut stříhal o stošest. Pak už jsem viděl, že ze mě opadlo opravdu hodně vlasů, tak jsem řekl OK, on mi to ukázal celé v zrcadle ze všech stran (bez brýlí jsem stejně viděl kulové :-)), dohodli jsme se, že opravdu OK, vzal fén, pustil ho naplno a vypadalo to, že mě chce odfouknout. Akorát mi tím naštěstí vyfoukal vlasy, upatlal nějakým gelem či co, zaplatil jsem krásných 18$ a šel domů. No a večer jsem byl pochválen, že to vypadá dobře.

Pátek byl den, kdy skoro celá škola vyrazila někam na exkurzi. My jsme jako správní šprti, a protože náš učitel věštil na pátek ošklivé počasí, zůstali sedět ve třídě a učili se. Tedy učili jsme se jen první hodinu, druhou jsme se dívali na úvod k filmu United 93, což je film o čtvrtém uneseném letadle z 11. září 2001, které skončilo v polích, ale dle některých dohadů mělo skončit v Bílém domě. No a pak jsme vyrazili na společný oběd do thajské restaurace. Martin si vybral něco s kokosovým mlékem, takže to bylo trochu nasládlé, ale dobré a Jana si vybrala něco pálivějšího a chuť nemohla posoudit, protože to pálivé to absolutně přebilo. Tak jsme si všichni napráskli břicha a vyrazili na golf.

Simon, náš učitel vymyslel, že když nemáme celodenní exkurzi, tak nás alespoň odpoledne naučí hrát golf v Moore parku. Rozhodl, že tam půjdeme pěšky, že je to jen půlhodinky, ale jaksi asi nikdy nikam nešel s Korejci a Japonci, takže z půlhodiny byla nakonec čistá hodina a na místo jsme dorazili až ve dvě. V Golfcentru v Moore parku jsme každý zaplatili 5$, nafasovali tři různé hole a nechali si u automatu nasypat tři koše míčků. Pak už jsme jen došli na cvičiště, což je taková plošina několik metrů nad zemí (no hlavně jsou toho tři patra nad sebou), ze které se odpaluje směrem do prostoru ohraničeného sítěmi. Výhodou je, že se míčky nemusí sbírat, protože na to tu mají takový malý traktůrek s takovým válcem vepředu (něco jako má kombajn, který se občas projede po dopadovém prostoru a hezky míčky posbírá. Takže jsme se tedy začali pokoušet o odpal, někdo docela zdárně, někdo naopak méně zdárněji. Martin byl asi nejšikovnější, takže nám předvedl jak na to, a utíkal do práce, kde měl být ve tři. Na mapě si nastudoval, že tam dojde pěšky, že je to jen asi 1,5 km. Bohužel se podíval na jiné měřítko, takže to ve finále bylo dvakrát tolik a tudíž se trochu proběhl. Jana zůstala s ostatními a odpalovali jeden míček za druhým. Ve tři jim už všechny míčky došly, tak se rozhodli, že je čas jít domů. Sluníčko svítilo o sto šest, takže to Jana to vzala domů pěšky přes Centennial Park, a pěkně se hodinku prošla.