Týden 23.

Dva týdny do odjezdu a nějak už tu školu moc neprožíváme. Což je asi dobře, protože jinak bychom se z toho zbláznili. Jak jsme si minulé pondělí promluvili s Ramym a úterý pak mělo relativně spád, tak nyní se vše vrátilo do starých kolejí a je to zase nuda. Ráno nás Ramy začal zase zkoušet z frázových sloves, kterých nám dal minulý týden pět stránek a které se postupně máme naučit. Na jednu stranu je to fajn, že je opakujeme, protože se je fakt asi konečně už naučíme, ale na druhou stranu poslouchat narážky na to, že se neučíme, nebo tedy, že se učí jen někteří (no ono je to docela blbé, když nás vyvolává postupně a někdo má holt smůlu, že na něj vyjdou vždycky úplně nezapamatovatelný slovesa) je fakt docela pruda. Odpoledne se nás pro změnu Ramy snaží naučit jak pozvat lidi na párty a jak se to pozvání mění podle toho, jak formální ho chceme mít. Nápad dobrý, provedení horší, protože chtěl po nás, abychom mu řekli jak bychom koho pozvali a on na to vždy přezíravě odpověděl – Takhle ne, Ne, To nemyslíš vážně a podobně. Takže nás dost rychle otrávil a veškerá spolupráce se vytratila.

V úterý se asi rozhodl, že nás v pondělí neodradil dostatečně, takže jsme zase začali frázovými slovesy, a pak s nimi pokračovali dalším cvičením, které měl na kazetě. Vždy jsme uslyšeli větu, pak se dozvěděli, jaké frázové sloveso máme použít, pak jsme to museli rychle říct, a pak jsme se dozvěděli správnou odpověď. Jak jsme se všichni shodli, tak jsme to dělali mechanicky, prostě to slovo lípli do věty místo původního slovesa a bylo. Neodnesli jsme si z toho vůbec nic – žádná nová slovesa si nepamatujeme a nedostali jsme ani jejich seznam. Navíc spousta lidí byla vytočená, protože je Ramy několikrát buzeroval ohledně toho, že musejí tu správnou větu říct rychle než jí řeknou na té kazetě, protože on nebude kazeťák zastavovat. Pro některé lidi to ale byl fakt nadlidský výkon si to zapamatovat, dát tam sloveso a říct to během pár vteřin. No nálada byla fakt výborná. Druhou hodinu jsme se věnovali prezentaci knížek, které jsme dostali minulý týden za úkol přečíst – úkol byl vybrat si v knihovně v SELCu knížku pro úroveň advance a do týdne jí přečíst a připravit prezentaci. Pro většinu lidí celkem náročný úkol, protože nejsou zvyklí číst, většina z nich přečetla knížky jenom kousek, nicméně statečně jsme prezentovali. Ti co zrovna neprezentovali, tak měli za úkol dělat si poznámky, a pak každý musel povinně vznést jednu otázku. No připadali jsme si jak trotlíci, zvlášť když některé naše otázky Ramy hodnotil ve smyslu, že primitivnější už jsme si vymyslet nemohli. Řada došla na Martina, který prezentoval knížku, kterou četl před pár měsíci, takže když se ho Ramy zeptal, zda může kus z ní převyprávět, tak mu Martin řekl, že ne, protože ji četl před nějakou dobou, takže se Ramy hrozně naštval, pěkně ho zpucoval a byl spokojen. Problém nebyl ani tak v tom, že by Martin nevěděl, co v knížce je, protože to on věděl a taky jí odprezentoval, problém byl v tom, že neuposlech a nečetl tu knížku v tom týdnu, kdy si to velký Ramy přál. Tím pucováním samozřejmě všechny překvapil, po hodině se všichni shodli (kromě Martina, kterému to bylo totálně jedno, protože o Ramym si myslí své), že to skoro vypadalo na bitku a atmosféra by se prý dala krájet. Jana si naštěstí v době Martinovy prezentace zrovna odskočila, protože jinak by asi fakt byla bitka.  

Nicméně odpoledne nám vše vynahradilo – Martin potkal ve výtahu Berta a zase s ním dohodl, že přijdeme dolů ochutnat koktejly, které dělají na Koktejl kurzu. Ramy tomu moc nevěřil, nakonec se nechal ukecat a dolů jsme vyrazil a koktejly ochutnali. Tentokráte byly úplně jiné než minule a většina jich byla dobrých. Vypili jsme toho méně než minule a ve finále nás Ramy vyhnal nahoru na počítače, že prý máme napsat recenzi knížky, kterou jsme četli a o které jsme vyprávěli a on nám to opraví. No, nic jsme nenapsali, stejně to určitě opravovat nebude (minule nám to taky neopravil), tak proč se trápit.

Ve středu se Jana rozhodla, že do školy opět nepůjde, protože první týden jí to bohatě stačilo. Takže Martin vyrazil sám, ve škole potkal Giordana, se kterým se Jana v úterý dohodla, že spolu změní třídu na nějakou, kde se kouká na video, a Giordano byl dost překvapen, že Jana nedorazila. Nakonec se s tím smířil a nějak si poradil. Martin vyfasoval videokameru a vyrazil se svojí skupinkou filmovat na Bondi Beach nějaký hezký dokument. Z celého dne si přinesl dvě věci – zážitek z pohledu na neuvěřitelnou spoustu holek v bikinách (zrovna se tam Cosmopolitan pokoušel o nějaký rekord v počtu holek v bikinách) a taky se pěkně spálil, z čehož měli všichni ještě pár dní legraci. Večer vyrážíme opět po nějaké době běhat – Martinovi už zase fungují kolena (nojo už to není žádný mladík) – tentokráte si oba prodlužujeme kolečko o Janin úsek, takže výsledek je něco okolo 5km uběhnuto a něco kolem 4km ujito (to je cesta do parku a zpět).  

Čtvrtek nebyl ve znamení něčeho zásadního. Den tak nějak uběhl, Aurora moc neví co s námi dělat, což je hloupé a nás už nějak nebaví jim říkat, co bychom chtěli a co ne. Tak alespoň o první přestávce zase vaříme kafe, Bertovi každým dnem více a více dochází, že už příští týden končíme a je z toho pěkně smutný a moc neví, jak to bude zvládat. Je pravdou, že lidí chodí na kafe čím dál tím víc, tentokráte jsme se vůbec nezastavili, Martin celou dobu jenom ohříval mléko a sotva ohřál jednu konvici tak šel na další a takhle celou dobu, neměl ani čas se rozhlédnout. A Jana vylepšila svojí nalévací techniku, takže už se jí občas daří na kafi vytvořit i ornamenty.

Pátek – poslední den týdne – hurá. Přečetli jsme si článek o Google a bavili se o tom, zda a pro koho může být konkurencí. Pokecali jsme si hezky, je vidět, že někteří trochu vědí o čem mluví, nicméně všichni stavěli Google proti někomu jako celek, nikdo nepřemýšlel o tom, že si firmy mohou konkurovat jenom v určitých oblastech. Článek, který jsme četli, nebyl zdaleka optimistický, byly tam názory spousty lidí, kteří Google opustili a tvrdí, že to zas tak úžasné není, že tam panuje hezký chaos. To prý ale vede k jejich skvělým produktům, protože jak do sebe narážejí lidé a nevědí co mají dělat, tak prý vymýšlejí úžasné věci. Potom nás čekalo opět vaření kafe – Bertovi nevyšla jeho předpověď, že to bude poklidné (den předtím totiž byla školní party na lodi a myslel, že všichni budou doma vyspávat) a ve finále to bylo zase hezky nacpané. Takže taky moc nevíme, co bez nás bude dělat 🙂 Zbytek dne jsme koukali na film Little Miss Sunshine.