Příběh opravdové vášně, Blanka Milfaitová

Tuhle knihu jsem zaregistroval hned, jakmile vyšla. Ale současně rovnou odložil, že ji opravdu číst nechci. „Ta slavná“, která se rozhodla si trochu přivydělat tím, že napíše knihu. O pár let později jsme na ni s Janou narazili znovu a rozhodli se ji přečíst.

V knihkupectví (tom kamenném) jsem ji dlouho hledal. Vůbec nebyla mezi cestopisy, kde jsem ji čekal, ale mezi kuchařkami. Což je celkem legrační, protože Blanka se o kuchařkách nevyjadřuje zrovna dobře.

Málokdy ale najdu něco překvapivě nového, revolučního či vývojového, nebo naopak potvrzujícího, že to prababička dělala dobře Asi o to už nejde spíše je smyslem zaujmout jménem autora, jeho společenskou rolí či zařazením a přesvědčit nás, že prostě potřebujeme vědět co jí bývalý předseda, kdysi fotbalista či stále ještě divadelní diva.

Přečetl jsem ji skoro jedním dechem a chtěl bych nášup. Nějaký ten rozhovor, podcast, který by poodkryl věci, která tam vůbec neřeší. Travel Bible by se mohla zeptat na cestování, jak plánuje cestu, jak to všichni zvládají, jaký mají rytmus dne. Mladý podnikatel zjistit jaké to je provozovat malou manufakturu, co znamená stáhnout své výrobky z prodejní sítě nebo kolik toho vlastně je schopná vyprodukovat.

To je vlastně moje největší otázka k celé knize – všechny recepty jsou unifikované na kilo ovoce, ale kolik je toho běžně schopná na té cestě uvařit? Absolutně nemám představu, ale když mluví o stovkách skleniček, které plní a které se pak půl hodinky sterilují, tak mi ty počty nějak nevychází. Absolutně mi chybí nějaké pokusy a omyly, skoro to vypadá, že vždy přesně ví, jak marmeládu uvařit a vůbec neexperimentuje, kolik cukru do ní dát.

Kniha je neskutečně upřímná, skoro až moc. Spoustu těch věcí bych snad neřekl ani kamarádům.

A stáli. Někteří měli kukly na hlavách. Jen tak. Jeden vztyčil ruku k výmluvnému gestu. Jsem přesvědčena, že partner zvolil tu správnou strategii, nic jiného snad ani nezbývalo. Snad jen ta tupá rána, jak bok vozu odhodil cosi měkkého.

Líbí se mi, jak je každá kapitola o jedné zemi. Co na tom, že vůbec nejdou popořadě tak, jak jela, důležitější je, že je tam vždy trochu o zemi, o ovoci, které je pro ni typické a také jeden recept, který se v té dané zemi dá jíst.

Moc zajímavé jsou v každé kapitole naprosto nesouvisející vsuvky. Tu o dotacích, o slušnosti, o poutích či o kempování. Zajímavé přečíst si názory, možná s nimi nemusím souhlasit, ale určitě jsou zajímavé.

Zajímavé bylo i počtení o zlodějích, kteří vyloupili karavan. Do té doby jsem četl knížku o ženské, které to klape, jezdí si po Evropě, dělá luxusní marmelády a užívá si život. Koupit takovou káru chce peníze, půl milionu ročně na naftu se také jen tak nenatiskne. Ale v penězích se prý netopí, naopak ví, že se následujících pár let asi nikam nepodívá. Stejně do toho jde a užívá si to, narozdíl od většiny Čechů, kteří sedí zaprdle na zadku, protože přeci nemají peníze. A já si uvědomil, že tu bych na Zonky či Fundliftu asi klidně podpořil, i když mě jinak ty české P2P sítě zklamaly. Ta její energie je totiž nakažlivá, koho jen tak napadne přestavět double decker na kuchyň, vyjet s ním po Česku a v každém městě na den otevřít restauraci. Tleskám.

Pokud si chcete také počíst tak koupíte na Martinus nebo určitě i kdekoliv jinde.