Příběh opravdové vášně, Blanka Milfaitová

Příběh opravdové vášně, Blanka MilfaitováTuhle knihu jsem zaregistroval hned, jakmile vyšla. Ale současně rovnou odložil, že ji opravdu číst nechci. „Ta slavná“, která se rozhodla si trochu přivydělat tím, že napíše knihu. O pár let později jsme na ni s Janou narazili znovu a rozhodli se ji přečíst.

V knihkupectví (tom kamenném) jsem ji dlouho hledal. Vůbec nebyla mezi cestopisy, kde jsem ji čekal, ale mezi kuchařkami. Což je celkem legrační, protože Blanka se o kuchařkách nevyjadřuje zrovna dobře.

Málokdy ale najdu něco překvapivě nového, revolučního či vývojového, nebo naopak potvrzujícího, že to prababička dělala dobře Asi o to už nejde spíše je smyslem zaujmout jménem autora, jeho společenskou rolí či zařazením a přesvědčit nás, že prostě potřebujeme vědět co jí bývalý předseda, kdysi fotbalista či stále ještě divadelní diva.

Přečetl jsem ji skoro jedním dechem a chtěl bych nášup. Nějaký ten rozhovor, podcast, který by poodkryl věci, která tam vůbec neřeší. Travel Bible by se mohla zeptat na cestování, jak plánuje cestu, jak to všichni zvládají, jaký mají rytmus dne. Mladý podnikatel zjistit jaké to je provozovat malou manufakturu, co znamená stáhnout své výrobky z prodejní sítě nebo kolik toho vlastně je schopná vyprodukovat.

To je vlastně moje největší otázka k celé knize – všechny recepty jsou unifikované na kilo ovoce, ale kolik je toho běžně schopná na té cestě uvařit? Absolutně nemám představu, ale když mluví o stovkách skleniček, které plní a které se pak půl hodinky sterilují, tak mi ty počty nějak nevychází. Absolutně mi chybí nějaké pokusy a omyly, skoro to vypadá, že vždy přesně ví, jak marmeládu uvařit a vůbec neexperimentuje, kolik cukru do ní dát.

Kniha je neskutečně upřímná, skoro až moc. Spoustu těch věcí bych snad neřekl ani kamarádům.

A stáli. Někteří měli kukly na hlavách. Jen tak. Jeden vztyčil ruku k výmluvnému gestu. Jsem přesvědčena, že partner zvolil tu správnou strategii, nic jiného snad ani nezbývalo. Snad jen ta tupá rána, jak bok vozu odhodil cosi měkkého.

Líbí se mi, jak je každá kapitola o jedné zemi. Co na tom, že vůbec nejdou popořadě tak, jak jela, důležitější je, že je tam vždy trochu o zemi, o ovoci, které je pro ni typické a také jeden recept, který se v té dané zemi dá jíst.

Moc zajímavé jsou v každé kapitole naprosto nesouvisející vsuvky. Tu o dotacích, o slušnosti, o poutích či o kempování. Zajímavé přečíst si názory, možná s nimi nemusím souhlasit, ale určitě jsou zajímavé.

Zajímavé bylo i počtení o zlodějích, kteří vyloupili karavan. Do té doby jsem četl knížku o ženské, které to klape, jezdí si po Evropě, dělá luxusní marmelády a užívá si život. Koupit takovou káru chce peníze, půl milionu ročně na naftu se také jen tak nenatiskne. Ale v penězích se prý netopí, naopak ví, že se následujících pár let asi nikam nepodívá. Stejně do toho jde a užívá si to, narozdíl od většiny Čechů, kteří sedí zaprdle na zadku, protože přeci nemají peníze. A já si uvědomil, že tu bych na Zonky či Fundliftu asi klidně podpořil, i když mě jinak ty české P2P sítě zklamaly. Ta její energie je totiž nakažlivá, koho jen tak napadne přestavět double decker na kuchyň, vyjet s ním po Česku a v každém městě na den otevřít restauraci. Tleskám.

Pokud si chcete také počíst tak koupíte na Martinus nebo určitě i kdekoliv jinde.

1 komentář

  1. Milý Martine, první expedice, ani ta druhá, po patnácti ostrovech světa, ze které jsem se před pár dny vrátila, nebyla primárně o množstevním vaření. Ale o objevování nejlepšího ovoce. O poznávání a poznávání se. Někdy jsem navařila stovky sklenic, za dva dny vaření od rána do večera, někdy jen desítky či deset, podle potřeby, času. Půlhodinové zavaření pak je limit pro „jednu várku“, ať je jich pět, či padesát.
    A máte pravdu, omyly a pokusy se nekonají 🙂 Máme za sebou v manufaktuře stovky tisíc skleniček zavařených, několik set druhů (chutí), je to přeci jen… moje parketa. Ovoce ochutnám a podle sladkosti a dalších senzorických vlastností, podle stupně zralosti též, máme docela jasno, co do něj a kolik cukru. Drobné změny nastávají, ok. Ale to neneguje skutečnost, že experiment je to pokaždé, protože předtím jsem konkrétní marmeládu nevařila ani já, ani mnohdy nikdo jiný :-). Však nebojte, jsme omylní, občas to letělo do koše pro připálení a ne vždy jsme uvařili „šlágr“ 🙂
    Mimochodem, buďte odvážný, napište mi na mail a já Vám k nakouknutí pošlu Příběh psaný do vody, vyjde v listopadu! A díky za čtení.

Zajímá mě tvůj názor