Peru, část 5.

Puno je jedno z nejvýše položených měst na světě (cca 3850m.n.m.), přezdívá se mu hlavní město folklóru v Peru a leží hned na břehu jezera Titicaca, které opět patří mezi nejvýše položená splavná jezera (což akorát znamená, že po nich jezdí lodě, nikoliv že by výš jezdit nemohly). Je zde jedna z nejtvrdších věznic na světě a veškerá populace se sem kdysi dostala hlavně díky těžbě stříbra, jinak by tady nikdo dobrovolně nežil.

1500m převýšení na naší cestě z Arequipy už je trochu cítit v hlavě, když dorážímeUkaž na mapě a vidíme prudké kopce všude kolem, tak nás myšlenka dojít do vybraného hostelu opouštíme. Chytáme taxík a necháváme se odvézt, taxikář chytře zachází dovnitř jako první a zjevně si nechává zaplatit za dohození turistů.

Pokoj je pěkný, cena levná, výhled úžasný, majitel ukecaný – akorát jenom španělsky. Moc nechápeme pro jaký účel byl pokoj navrhovaný, protože si ho vůbec nedokážeme představit nějak rozumně zařízený. Všude nějaký sloup, roh do oblouku, tenhle pokoj bych prostě vybavit neuměl.

Moc se nezdržujeme a sbíhám z prudkého kopce na náměstí k naší první zastávce – iPeru. I tady se opakuje dobrá zkušenost, zjišťujeme snad vše potřebné a razíme do víru ulic. Z těch jsme trochu překvapení, takové množství turistů jsme zatím nikde neviděli a nedělá nám to moc dobře. Pouze banky jsou zavřené, tak nám nakonec nic nezbývá a měníme peníze v nějaké zastrčené směnárně a doufáme, že nám nedá falešné.

Kostel v Punu

Potom rychle někam na večeři, opouštíme turistickou třídu a po chvíli bezcílného bloudění narážíme na nějakou lokální restauraci, kde si objednáváme to samé co mají ostatní, za chvíli to máme na stole a výborně si pochutnáváme. Akorát ostatní hosté na nás trochu divně koukají, asi sem turisté moc často nechodí. Při odchodu ještě zjišťujeme, kde je nějaká pekárna a cestou nakupujeme úžasné pečivo na další den.

Druhý den máme v plánu vyrazit na zdejší ostrovy, jako všichni pořádní turisti. Akorát jsme nějak špatně spočítali, kdy máme vstát a tak vstáváme pozdě a nestihli bychom už žádnou loď. Alespoň v klidu snídáme a vymýšlíme náhradní program.

Loď Yavari

Nejdřív do přístavu, zjistit informace na zítra. Každý je tady kapitán, vlastní loď a chce, abychom si u něj hned zarezervovali místo na druhý den. Moc se nám nechce, tak zjišťujeme jenom časy a posouváme se dál – směr Yavari.

Na konci devatenáctého století objednali z Anglie dvě lodě, které měly zajišťovat dopravu po jezeře Titicaca. Lodě byly dodány rozložené na 2766 kousků dohromady vážících 210tun. Naložili na muly a vlastní záda a přibližně 400km poponesli na jezero. První dodavatel to ani do půl roku nezvládl, trvalo dalších několik let než mohli začít stavět první loď. Přibližně 100let sloužila a pak upadla v zapomnění a až na konci dvacátého století si na ni někdo vzpomněl a začal ji renovovat. Dnes slouží jako hostel a připravuje se na své vyplutí – pokud bude dost peněz.

K Yavari je to podle průvodce kousek cesty, ale naskakovat do nějakého collectiva se nám nechtělo, raději jsme se prošli. Cestou nás předběhl nějaký závod, i jim se dost špatně dýchalo. Nakonec dorážíme na loď, posádka nám salutuje a provází po lodi.

Yavari v celé své kráse

Vypadá nádherně. Strávit tady noc musí být super, i když mi není moc jasné, jak bych se na ty minipostele vešel. Klíče ve strojovně jsou ohromné, motor také není z nejmenších. Každý z válců má tuším objem necelých 7litrů.

Tomu říkám válec

Procházíme ji celou od spoda až nahoru, dozvídáme se proč se loď vždy oslovuje v ženském rodě a pak razíme zase zpátky do města. Chceme se podívat do coca muzea, které má ale zase zavřeno, tak si alespoň u babky na ulici kupujeme nějakou dobrotu do ruky. Dáváme jí 1S a už nám nechce nic vrátit, pro turisty má speciální přirážku. Což ale moc nevadí, za ty peníze to stálo.

Sillustani

Končíme na hostelu, upozorňujeme majitele, že budeme chtít jeho ekonomický výlet na Sillustani a jdeme odpočívat. Podle Lonely Planet je majitel archeolog, tak uvidíme, jaké to bude.

Haleká na nás o chvíli dřív než sliboval, předává nějakému dalšímu chlapíkovi, který anglicky také neumí (když jsem se ptal, zda tůra bude i anglicky tak mával rukama tak, že se dalo rozumět ano i ne), před hostelem nečeká žádný slíbený autobus a razíme do města. Chlapík se snaží komunikovat, nám to moc nejde, ale za chvíli dorážíme do kanceláře, kde si sedáme a holčina vyráží shánět další turisty. Nakonec spojí asi 5 výprav dohromady, objeví se autobus a my vyrážíme.

Cestou ještě nabrat průvodce, který dělá výklad asi ve 4 jazycích s naprosto stejnou výslovností, takže je dost obtížné rozlišit, když už mluví tou naší řečí. První zastávka je kousek nad městem, kde nám ukazuje patník s informací, jak daleko jsme od Limy.

Takhle daleko jsme od Limy

A pak dál, do SillustaniUkaž na mapě je to chvilka cesty, ale nakonec dorážíme. Hrobky vidíme z dálky, jsou úžasné.

Jedná se o incké a předincké pohřebiště, kde jednotlivé typy hrobek jsou dost jednodušené poznatelné. Ty novější jsou pečlivě skládané bez mezer mezi kameny, ty starší jsou seskládané z normálních kamenů. Uvnitř věže byla udělaná místnost ve tvaru pochvy, kam se ukládaly mumie a pravidelně je zase vytahovali – na slavnosti, návštěvy k příbuzným a další příležitosti. Všechny hrobky mají vchod orientovaný na východ a žádná není kompletní.

Hrobky Sillustani

Prohlídka je nádherná, což je hodně dáno okolní krajinou i zvláštní elegancí hrobek. V půlce prohlídky nám poví něco o zdejších zvířatech, protože je tady babka se svým stádem, které ukazuje turistům včetně způsobu zahánění dravé zvěře a za to vše očekává nějaký příspěvek.

Pastevkyně

Prohlížíme, fotíme, relaxujeme, což jde se sílícím větrem čím dál tím hůř a tak asi po hodince míříme zpátky do Puna. Cestou ještě zavítat na prohlídku do domu zdejší rodiny, což nás ale vůbec neláká, tak raději zůstáváme v autobuse.

Na večeři se zastavujeme v další místní restauraci, na grilované kuře, což je jedna ze zdejších specialit. Kuře objednáváme snadno, ale pak nás zaujme ještě polévka, co mají na okolních stolech. Ukazujeme na ni, číšník se trochu diví ale za chvíli ji už máme na stole. A to se zase divíme my. Polévka je zelená, trochu jak špenátová, a plavou v ní nasekané kuřecí pařáty. Všichni okolo je poctivě okusují, my jenom vyndaváme ven. Byla dobrá, číšník se při odnášení talíře smál, ale to nám vůbec nevadilo. Samotné kuře taky super, s pěkně plnými břichy se snažíme vylézt ten prudký kopec do našeho hostelu a zalézáme do postele.

Ostrovy Uros a Taquile

Dneska už se nám daří vstát včas a razíme do přístavu, kde kupujeme lístky na komunitní loď a za chvíli už to valíme k první zastávce – ostrovům Uros.

Plovoucí ostrovy Uros patří mezi místa, která je takřka povinné v Peru navštívit. Jsou vyrobeny ze spousty vrstev zdejší trávy, každých 14 dní se musí položit nová vrstva a živostnost ostrova by měla být asi 50let. Kromě vítání turistů to vypadá, že zdejší obyvatelé nemají nic jiného na práci.

Ostrovy Uros

V rámci návštěvy jsme navštívili jeden z přibližně 75 ostrůvků. Velikostně je každý z ostrovů tak pro rodinu nebo dvě, které turistům poví něco o ostrově, ukáží jak se ostrovy vyrábějí, zavedou je do svých chýší a nechají nakoupit věci, které prý sami vyrobili. Dozvíme se také, že jezero Titicaca připomíná svým tvarem pumu, jedno ze zdejších uctívaných zvířat, ale nevidíme ji tam, ani když nám obrázek naklopí správným směrem.

Vidíte pumu?

Celá návštěva je dost komerční, jsme rádi, když po 20minutách vyprší náš čas, my naskáčeme na loď a před námi jsou další 2 hodiny cesty na další ostrov – Taquile.

Taquile na obzoru

TaquileUkaž na mapě je opravdový ostrov, kde se lidé živí obděláváním svých políček umístěných naprosto všude a pletením všeho možného. Vše co upletou prodávají společně v jedné velké prodejně a jednou týdně se zjistí, komu se co prodalo a dostane za to peníze.

V době naší návštěvy probíhal zrovna předvolební mítink, takže jsme chvíli sledovali jeho průběh na náměstí, pak nás odvedli do restaurace na výborný oběd a pak zpátky na loď a asi tři hodiny do Puna.

Políčka na Taquile

Ostrovy jsou opravdu komerční, původně jsme na některém z nich chtěli přespat, pak se nám ale zdálo, že nemáme dost času a když jsme to viděli, tak jsme byli i rádi. Možná kdybychom uměli španělsky a mohli s nimi večer pokecat tak by to bylo jiné, ale takhle nám ten jeden den stačil úplně maximálně.

Puno

Zpátky v Punu máme štěstí a konečně je otevřeno coca muzeum. Je malé, ale stojí za to. Dozvídáme se, že coca obsahuje snad nejvíc vitamínů ze všech rostlin, že kokain v ní obsažený není návykový, že žvýkání cocy se musí umět aby měl správný účinek, také o způsobu obětování cocy a její historii. Celkově fajn zážitek, výstava tradičních krojů ve vedlejší místnosti nás už tak moc neuchvacuje.

Pak už je čas jít domů, zabalit, zaplatit a spát. Puno musí být opravdu město folklóru, protože snad každý den co jsme tady byli se konal nějaký průvod nebo jiná slavnost.

Přesun do Cusca je rychlý – nezařizovali jsme autobus, ale prostě doufáme, že nějaký pojede. Takže vstáváme brzo, pěšky dorážíme na autobusové nádraží (vlak je neuvěřitelně drahý, jinak by to byl super zážitek) a hned u druhého okénka nám říkají, že autobus jeden za 10 minut a stojí méně než jsme čekali. S radostí kupujeme lístky a jdeme se naložit.

Cestou z Puna do Cusca

Desetinová cena oproti normálním turistickým autobusům má své dopady – jedeme o dvě hodiny kratší dobu, bez zastávky a bez úžasného bufetového oběda. Ani jedno z toho nám vůbec nevadí, jsme moc rádi za ušetřené peníze. Odpoledne dorážíme do Cusca, přejetí jako vždy po nějakých 8 hodinách v autobuse.

Napsat komentář