Víkend devátý

Tak konečně zase nějaký akčnější víkend (16. – 17. 6.). Už to pomalu začínalo vypadat, že nám počasí nedovolí o víkendech nic podnikat. Jakmile jsme tedy v sobotu dopoledne zjistili, že nefouká tak, že by nás to mohlo odfouknout a ani neprší, tak jsme se sebrali a vyrazili do města. Naším cílem se stalo Maritime Museum (Námořní Muzeum), které se nachází v Darling Harbouru u Pyrmont Bridge, po němž jezdí monorail a navíc je to most otáčecí.

Martin jako nadšený čtenář všeho psaného si všiml, že u kapitánské budky uprostřed mostu píší, že je možné se zůčastnit otáčení mostu, jako pozorovatel právě z této budky, a to o víkendech v určité hodiny. Protože se právě jedno otáčení mostu mělo konat asi tak za dvacet minut, tak Martin vyběhl po schůdkách do kapitánské budky a domluvil nám to. Modlili jsme se aby nezačalo pršet, protože to se pak prý most neotáčí. Měli jsme štěstí, pršet nezačalo a my mohli do budky.

No co si budeme povídat, nechodím po městě a nečtu každou ceduli. Nicméně, když jsem se vracel z akce IBM tak mi bylo opravdu divné, proč je uprostřed mostu bouda, ve které sedí i večer chlapík a kouká na přístav, ve kterém není skoro žádný provoz. No a když jsem se v sobotu ocitnul na mostě znovu, tak jsem si všimnul cedulky pod budkou, na které to bylo všechno napsané.

Budka byla plná různých budíků a páček tak cca z roku raz dva, dokonce některé součásti prý pocházejí ze staré vyřazené tramvaje. Chlapík byl nadšenec a nebo ho potěšil náš zájem, takže na nás chrlil všechny možné informace a všechno nám ukazoval, problém byl jen v tom, že mluvil asi tak rychlostí dvěstě slov za minutu a navíc používal takové výrazy, které jsme v životě neslyšeli (no pravda ve škole se moc o mostech neučí). Když se most začal konečně otáčet, tak jsme všichni zvědavě čekali, co se bude dít s dráhou monorailu, která vede tak cca 5 metrů nad mostem a je na piliřích. Kupodivu se dráha nerozdělila, ale zůstala na místě a vše se otáčelo pod ní kolem pilíře, který má kolečka nebo co to má. Celé to trvalo maximálně 5 minut – no fakt nám moc nebylo jasné, jak se takové monstrum zvládne tak rychle otořit tam a zpět.

Po skvělém zážitku jsme si skočili na oběd, a pak už hurá do muzea. Muzeum je zadarmo, platí se jen za prohlídku lodí – člověk si může vybrat, které chce vidět. Jako správní zvědavci jsme si zaplatili všechny lodě v nabídce. Začali jsme ponorkou Onslow, pokračovali torpédoborecem Vampire a skončili na replice Cookova Endouveru. Muzeum zaměstnává dobrovolníky, což jsou převážně důchodci, kteří po lodích provádějí. Na ponorce a námořní lodi je to tak, že každý provádí jednu skupinku po celé lodi, na Endouveru má každý na lodi svůj úsek a o tom vypráví. Moc se nám to líbilo a byla to sranda, obzvlášť na Endoveru, kde někteří ti chlapíci vypadali, jak kdyby se právě vrátili z námořní výpravy – měli takové námořnické oblečení a vousy a čepice a vyprávěli to s neuvěřitelným zápalem.

Fotila Míša

Všechny lodě byly super a nejskvělejší bylo, že člověk mohl skoro všude vlézt, na spoustu věcí si i šáhnout nebo si je přímo vyzkoušet. Toho jsme taky hned využili.

Fotila Míša

Moc by nás zajímalo jaká byla přijímací kritéria na ponorku, protože pohybovat se po ponorce nebo se vejít například na záchod nebo do postele (nebo jak to vlastně nazvat) muselo být pro někoho s výškou nad 150 cm fakt umění. Stejné to bylo i na ostatních lodích. Endouver měl ještě jedno překvápko, a to, že jako postele sloužily závěsné sítě, které se musely pěkně houpat.

Fotila Míša

On se vlastně pěkně houpal celý Endouver – zatímco na ponorce a torpédoborci jsme byli v pohodě, tak tady jsme se všichni tak legračně kolébali a chvílemi přemýšleli jestli už máme mořskou nemoc nebo ne. Ještě jedna věc byla pro všechny lodě společná, a to oddělený prostor pro posádku a pro ty zbylé výše postavené. Oddělené byly nejen kajuty, ale i záchody a koupelny (tedy pokud se tomu tak na Endoveru dá říkat), kuchyně, jídelny a samozřejmně společenské místnosti. Věděli jste, že na takových lodích existovaly obchody? A pošta? No aby toho nebylo málo, tak kromě pohlídek je tu ještě jedna atrakce – plavba na Endouveru. No je to tak. Pokud máte dost peněz, pár dní volna a chcete se vrátit do minulosti, tak se přihlašte a vyražte. Můžete se plavit jako hosté a nebo jako posádka. Doporučujeme variantu dvě – budete to mít o něco levnější, něco se naučíte a určitě bude sranda. Jen moc nezlobte, aby vás nemuseli trestat devítiocasou kočkou – asi by to pěkně bolelo.

V neděli Jana vymyslela, že vyrazíme na čokoládu. Jak byly s Míšou hledat práci na Oxford Street, tak si tam všimla kávarny nebo spíš čokoládovny Max Brenner, která byla plná až k prasknutí, a tak usoudila, že je asi dobrá a stála by za návštěvu. Přesvědčila Martina a Míšu, že čokoládu je třeba si zasloužit, takže se tam jde pěšky. Následovala hodinová procházka a po ní odměna. Po delším studování jídelního lístku se Martin rozhodl pro horkou mléčnou čokoládu, Jana pro studené karamelové frappé a Míša byla nejodvážnější a dala si chilličokoládu. Čokolády nebyly špatné, ta chilli tedy pálila jak ďas, to jsme nikdo z nás nečekali, ale nejzajímavější asi byly hrnečky nebo spíš nádoby, ve kterých se čokoláda servírovala. Foťák jsme bohužel nevzali, tak kdo se chce podívat, tak na stránkách Max Brenner. Jana navíc zkusila štěstí a nechala tam životopis, protože tam hledali někoho na výpomoc.