Namibie 1/2

Jestli se nám v Africe někde líbilo, tak pak to bylo v Namíbii. Ta země je úžasná, prašné cesty (takže to chce spíš terénější auto), příjemní lidé a člověk má pocit bezpečí. Což je asi i pravda, protože tam je všude spousta Němců i s dětmi a ta země obecně je taková napůl německá. Oproti okolním zemím je také o hodinu posunutá – z nějakého důvodu tady používají jiné časové pásmo (minimálně v tomto ročním období).

Pravdou je, že první den se nám to až tak úžasné nezdálo. Všude kolem prach a kamení, nikde žádná tráva pomalu ani keř. Pak se to začínalo měnit a občas jsme na skalách viděli úžasně uchycený strom, to by byly famózní fotky, jenom na chvilku zastavit.

Tím jak byl všude prach, tak jsme za chvíli měli prach i v trucku. Někde tam musela být díra a my se za chvíli skoro dusili. Původně jsme si mysleli, že to jde otevřenými okny, takže jsme je zavřeli. Za chvíli se ovšem zepředu ozvalo, že vůbec nevidí na cestu, ať je koukáme otevřít a tím jsme zjistili, že otevřená okna prach odvádějí a už jsme je nechali otevřená. V podstatě následující týden jsme jezdili pokrytí prachem, super zážitek.

Opuštěná krajina v Namibii

Večer dojíždíme do Fish River kaňonuUkaž na mapě, což je největší kaňon v Africe a druhý největší na světě. 160km dlouhý, až 27km široký a někdy až 550m hluboký. Pohled do něj zeshora úchvatný, vede jím prý 85km dlouhá turistická stezka, což musí být boží, jít si totálně opuštěn. Nejvyšší teplota dole byla snad 55 stupňů a dole bývá až o 10 stupňů tepleji než nahoře, což nám přišlo zajímavé, většinou se v kaňonech člověk schladí.

Fish River Canyon

Užili jsme si večeři na kraji kaňonu, západ Slunce a chvíli relaxu a pak už za tmy kousek zpátky do kempu a hurá do hajan. Když jsme totiž zkoušeli sprchu, tak tekla jenom studená a neměli jsme moc odvahu do toho jít, to radši zaprášení do spacáku.

Po západu Slunce

Ráno brzy budíček a skvělé je, že se otepluje. Tady už můžeme i po ránu skoro chodit v kraťasech. Celý den nás čekal přesun, což se bude postupně na tůře stávat pravidlem. Vzdálenosti nejsou sice až tak velké, ale po prašných cestách to moc rychle nejede.

Cestou pozorujeme až 1,5tuny těžké ptačí hnízdo, které je zavěšeno na stromě. Je jich tady spousta a vevnitř prý žijí ptáci společně s vosami, které je chrání před hady či jinou havětí. Dost dobrá symbióza.

Ano, to ptačí hnízdo prý může mít až 1,5tuny

Po prohlídce se Ephraim rozhoduje, že bychom se měli protáhnout a vyhání nás kus po cestě, prý nás dojede. Nějak se mi moc nechce, loudám se a pak naskakuje na truck, takže se krásně svezu 🙂

Večer dojíždíme do SesriemUkaž na mapě, kde dáváme bazén (pěkně studený), Pavel učí Janu speciální cviky s tyčí (a přitom skoro padá do bazénu, nicméně Jana je zvládá bravurně), pozorujeme západ Slunce (což tady pozorujeme skoro každý den a pokaždé je to super) a k večeři dostáváme poiki. Což je spíš název toho hrnce, do kterého se nahází co kde zbylo, nechá se to povařit a něco z toho vypadne. A většinou je to dobré.

Poiki

Budíček v 4:25, to snad ani nemůže být pravda. Nicméně den bude stát za to, takže rychle vstávat, naskákat za totální tmy do trucku a jede se.

Naším dnešním prvním cílem je Dune 45Ukaž na mapě, odkud budeme pozorovat východ Slunce. Výstup prý trvá 10-15minut, ale zvláště ti první to mají hezky náročné. Písek je měkký, ujíždí a člověk nachodí asi 3x tolik než je skutečná vzdálenost.

Čekání na východ Slunce

Nahoře je neuvěřitelná zima a Slunce nikde. Alespoň je nádherně zbarvená obloha, nicméně tohle krásné zbarvení postupně mizí a objevuje se Slunce. Zajímavé je, že v okamžiku, kdy zapnuli Slunce tak zapli i vítr a zima je ještě větší.

Slunce

Foto, foto, foto aneb jak říká Ephraim – pikčr, pikčr, pikčr a hurá dolů na snídani. Cesta dolů je úplně v pohodě, písek měkkoulinký a jde se v něm bez bot krásně. S botami taky super, vypěstovali jsme si ortopedické vložky a dole vysypáváme asi tak kilo písku. Každý.

Hurá dolů

Po snídani ještě chvilka na focení okolí a pak už přesun na Dune 17. Duny jsou tady zajímavé, všechny stejně orientované (sever – jih), umístěné z obou stran cesty a číslované směrem od Sossuvlei. Jak fouká, tak zůstávají pořád na stejném místě, protože jejich středem prý roste vždycky ohromný keř, který je drží na místě. Ale jak fouká, tak se postupně prodlužují, postupně zahradí cestu a spojí se do jedné dlouhé a jakmile to udělají, tak za nimi už prý nikdy neprší.

Vyskakujeme u Duny 17, odskakujeme na místní záchodky (stlučené budky uprostřed ničeho) a pak už se všichni tlačíme na korbu jednoho teréňáka a děláme z něj takový dobytčák.

Vzhůru na dobytčák

Průvodce nás odváží kamsi do poušti a vyrážíme na procházku. Mluví „bush English“, nicméně je mu skvěle rozumět a ví toho opravdu hodně. Vysvětluje, že zdejší písek je tak červený díky železu, kterého je tady spousta a které rezne, takže je to celé pěkně červené a občas až do černa. Magnetem dokazuje, že má pravdu a prý se dokonce plánovalo, že by se tu železo těžilo.

Zrezlý písek

A pak už povídá o tom, jak tady přežít, co tu roste a žije, občas strčí ruku do písku a vyloví ještěrku, jindy hledá hada, který chodí bokem (neplazí se, ale vždy dá hlavu do strany a pak za ní přetáhne zadek a takhle bokem chodí), ukazuje pavouka v jeho podzemním příbytku s dvířky, semínko rostliny, které se při první kapce vody rozvine a při druhé vyskočí ven, aby zakořenilo. Byla to snad jedna z nejlepších prohlídek co jsem kdy kde absolvoval a okolní příroda prostě boží.

Tak co tam najde teďka?

Po návratu mu nenápadně strkáme dýško do dlaně, vracíme se do kempu a chvíli relaxujeme, než vyrazíme zase dál. Čeká nás ještě Sesriem kaňon, což je asi tak 100x menší Fish River kaňon, máme dokonce čas do něj i sejít (což je tedy asi 10m dolů) a trochu si ho projít.

Sesriem Canyon

Hurá na cesty, čeká nás přesun do Solitaire, kde prý mají nejlepší jablečný štrůdl (no nebyl špatný, prý ho prodají asi 200kg denně) a nejúžasnější západ Slunce (bylo krásně kulaté, ale až tak extra krásné zase ne). Přestože jsme ráno brzo vstávali, tak máme spoustu energie a kecáme dlouho do noci a pak si užíváme úžasně teplé noci.

Druhý den ráno při snídani stíháme východ Slunce. Je to celkem super, sedět na židličce, snídat a přitom pozorovat tu rudou kouli jak si to žene vzhůru na oblohu. Člověk si na cestách začne užívat věci, na které doma vůbec nemyslí. Po snídani hurá na cesty – směr sever.

Měsíční krajina cestou do Walvis Bay

Cestou přejíždíme obratník kozoroha, všichni se u něj fotíme a z Ephraima se stává profi fotograf. Postupně nás zmáčkne skoro všemi foťáky, které v autobuse jsou. Pozorujeme smečku supů, měsíční krajinu a dojíždíme do Walvis BayUkaž na mapě, kde pozorujeme plameňáky. To je super, jsou krásně bílí a jemně růžoví a jak vládne hustá mlha, tedy přesněji opar, tak je moc nevidíme. Ale nakonec je registrujeme, akorát ty fotky asi nic moc.

Plameňáci

Poslední přesun a jsme v cíli naší cesty na pár dní – SwakopmunduUkaž na mapě. Zastavujeme hned na kraji v Desert Explorers, kde si máme vybrat aktivity na další dny. Slečna je tak nabuzená energií (tedy spíš naopak), že nás nepřesvědčuje a naše malá skupinka se rozhoduje najít si aktivity jinde.

Máme projížďku městem, abychom věděli kde co je, Jana je trochu zmatená z „cop shop“ a přemýšlí, co by tam koupila, než jí dochází, že vtipálek Ephraim tím myslel policejní stanici. Ubytování v hostelu, procházka po městě, nalezení prádelny na druhý den (raději si vypereme sami, než platit cca 130Kč za vyprání sáčku, do kterého se vejdou možná dvě trička), koupel (konečně) a večeře v restauraci Napolitana, jedna z nejlepších, kterou jsme za celou dobu potkali. Opravdu dobré jídlo, skvělá obsluha a rozumné ceny. Člověku se při vzpomínce pořád sbíhají sliny. Drink na vedlejším baru a hurá do hajan. Pavel má cestou ještě super zážitek procházky opuštěnou ulicí, na jejímž konci sedí na židličce černoch a v ruce třímá brokovnici. Ale jinak se tady cítíte bezpečně.

Swakopmund

Ráno v klidu dospíme, dáváme snídani na vidličku a holky ještě předtím stíhají doběhnout do prádelny a dát prát prádlo. Po snídani zase návštěva prádelny, přehazujeme věci do sušičky (teda dvou) a razíme do města. Rezervujeme si projížďku na koních, měníme na ně peníze (což je hrozivý zážitek, v bankách jsou fronty snad na několik hodin, ale naštěstí pro směnárnu mívají přepážky bokem. Stejně nám to trvalo 30minut a to byl před námi jeden člověk. Ale stejně netuším, proč si u nás stěžujeme na banky). Nákup a pak vzhůru za vzděláním.

Začínáme v hadím centru, kde to vypadá, že si stloukli terárka z nějakých zbytků, nicméně vevnitř mají ty nejjedovatější hady, kteří tedy prý žijí.

V hadím centru

Cestou k akvárku zastavujeme na kávu a dezert a zkoušíme jejich vyhlášenou specialitu – malva puding. S pudingem to nemá nic společného, jde spíš o perník. V akvárku sledujeme krmení a je to celkem hezký zážitek.

Krmení v akvárku

Závěr dne – projížďka na koních. Skoro to vypadá, že pojedeme za sluníčka. Ve městě je totiž pěkně ošklivě, což prý způsobuje studené moře a teplý vzduch z pevniny, ale farma je kus od pobřeží a normálně tam už prý mívají pěkně. Dneska ale ne. Na místě dostáváme přilby, sedáme na koně ze speciálních schůdků a vzhůru na cestu. Probíhá to v klidu, dokonce si dovoluji ze hřbetu koně i fotit. Nicméně když fotím podruhé, tak stihnu akorát uklidit foťák do brašny, koni to nějak podklouzne, splaší se a pěkně vyrazí. Janin kůň se lekne také a vyrazí snad ještě rychleji, s čímž Jana nepočítá a zkouší si indiánský posez (vis na boku koně). Po chvíli naštěstí zastavujeme, Jana padá dolů, ale zase se drápe do sedla a jedeme dál, nicméně Jana si to už tak neužívá a je celkem ráda, když dorážíme zpět na farmu.

Na koních

Další část z Namibie zase později, strávili jsme tam přeci jenom pár dní a zážitků je spousta. A fotografií ještě víc, tentokrát 116. Koukněte na ně, myslím, že tam jsou hezké kousky, zvláště ty z pouště.

Zajímá mě tvůj názor