Je pondělí 19. 11., začátek dalšího týdne. Probudili jsme se na tábořišti u řeky, kam se holky chtěly jít dnes ráno vykoupat. Přes noc si to ale nějak rozmyslely, tedy Jana si sice navlékla plavky a vydala se k řece, ale záhy se vrátila s tím, že by jí prý při koupání rušili rybáři. Když už byla v plavkách, tak se alespoň polila vodou z kanystru. Hanka s Martinem mezitím posnídali, pak jsme zabalili a vyrazili do několik kilometrů vzdálené Australia ZOO, neboli Home of The Crocodile Hunter. Ano TEN lovec krokodýlů, Steve Irwin, jehož televizní pořady vysílají snad po celém světě, a kterého před rokem zapíchl rejnok.
Na parkoviště jsme dorazili asi jako třetí auto v pořadí, ještě před otevřením. Jana se konečně nasnídala, předtím totiž neměla hlad, všichni jsme se pořádně namazali opalovacím krémem, Martin nám na sváču udělal toasty, pobalili jsme batohy a mohi vyrazit. Parkoviště se mezitím skoro celé zaplnilo a před pokladnami se udělaly fronty. Naštěstí to šlo rychle, takže jsme zaplatili asi naše nejdražší vstupné 39AUD, nafasovali mapičku a mohli vyrazit. Moc daleko jsme jsme nedošli neboť jsme se zastavili hned u první lavičky, abychom si naplánovali trasu a zapojili do toho všechny show, co se tady konají skoro každou hodinu. Za chvilku se k nám nachomítla paní dobrovolnice, dala se s námi do řeči a doporučila kam zajít v jakém pořadí. Pak se zeptala jestli si nechceme pohladit malého tasmánského tygra, se kterým právě připochodovala jedna z ošetřovatelek. Holky si šly tedy hladit, i když jim bylo podezřelé, že tygra skoro není vidět, jak je zachumlaný v nějaké dece a navíc ošetřovatelka se pořád někam natáčí. Tygr byl ve finále naňásek na ruku se kterým ošetřovatelka v nestřežený okamžik vybafla z deky a natáčela se na fotografa aby ten mohl vyfotit vylekané návštěvníky.
Po počátečním vzrůšu jsme tedy konečně vyrazili za zvířaty. Vzali jsme to hned do prava, kde byli ještěři, vydry a pár ptáků.
Pak jsme si to namířili kolem amerických aligátorů k želvám, kde se konala první šou – krmení želv. Dozvěděli jsme se pár zajímavostí, jako že želvy mají rády drbání na krunýři a že je jen jediná příležitost, kdy můžou umřít (pokud je nezabije člověk), a to při páření, kdy se můžou převalit na záda. Neumí se obrátit zpět na nohy, takže to vzdají a umřou.
O kousek dál se konala další šou, krmení slonů, takže jsme si nejdřív poslechli jak to bude celé probíhat, a pak to začalo. Přivedli tři slony, přinesli kýbly s ovocem a zeleninou, a lidi začali krmit. Celé to šlo jak na běžícím páse. Jana s Martinem si to taky zkusili, Hanka odmítla, že už si to vyzkoušela v Africe.
Hanka se tedy alespoň nechala přesvědčit k fotce a krokodýlem.
Přesunuli jsme se k tasmánským tygrům, kteří vypadali docela roztomile, než jsme se dočetli jaký tlak mají v čelistech a co jsou skutečně zač. Cesta nás dál zavedla k dingům, kasuárům a koalám, které stejně jako ty co už jsme viděli přetím nedělaly nic jiného, než že spaly zavěšeném v prapodivných pozicích.
Krokodýli na tom byli stejně, taky se jentak povalovali na březích těch svých jezírek. Většina krokodýlů sem byla přemístěna z volné přírody, protože dělali problémy a ohrožovali lidi. U každého krokodýla byl popisek s charakteristikou jeho chování a fakt to nejsou žádní hodní kluci. U toho nejagresivnějšího bylo napsáno, že nemá rád sekačky na trávu a že už dvě leží na dně jeho jezírka (Jana si to přeložila jeko sekače trávy, tedy osoby a trochu znejistěla, že se tím tak veřejně chlubí.)
Následovala jedna šou za druhou, nejdřív velbloudi (Austrálie je prý jediná země na světě, která má divoce žijící velbloudy, což je legrace, když si člověk uvědomí, že je sem nejdřív přivezli a pak jim zdivočeli), pak lišky, pak koaly, které jsme si mohli i pohladit a hurá na tu největší aktrakci, na šou v Crocoseu. To není nic jiného než takový malý stadion s tribunami, který má uprostřed místo hracího hřiště bazén a kolem trávník. Postupně vám tady předvedou slony, ptáky, hady a nakonec i krokodýly. Dozvíte se několik základních pravidel jak se ke zvířatům chovat, co dělat a co nedělat když je potkáte a hlavně jak je chránit. Základním motem všeho je heslo Steva Irwina a celé této ZOO, a to je, že když do ZOO přijdete a máte osobní kontakt se zvířaty, tak je začnete mít rádi a začnete je i chránit.
Po šou jsme se přesunuli do další části ZOO, kde byly ježury, klokani, emu, zase koaly, sloni a úplně na konci tygři. Kdo chce, tak si může koupit za 50centů pytlík s krmením pro klokany a nakrmit je. Klokani jsou tu krotcí a dají se i hladit a dokonce vydrží i zacházení od dětí, které má dost často k hlazení opravdu daleko. Tady k osobnímu kontaktu pro změnu přistoupila Hanka, zatímco Jana a Martin vše pozorovali z povzdálí.
Poslední šou, kterou jsme absolvovali byli tygři. Jeden z prvků, který předvedli byl výskok na strom a fakt to stálo za to.
ZOO zavírala za půl hodiny, takže jsme to rychle vzali kolem wombatů, které už ošetřovatelky venčily na vodítcích mimo jejich výběh, skrz voliéry k nejjedovatějším hadům.
Na cestě ze ZOO na nás ještě zkoušeli trik s hlazením tasmánského tygra, ale už jsme jim na to neskočili. Docela uchození jsme nasedli do auta a vyrazili do Brisbane. Vybrali jsme si kemp kousek za městem, takže jsme museli nejdříve projet celé Brisbane. Průjezd městem byl neuvěřitelně dlouhý, ale nakonec se nám podařilo ho prokličkovat. Byla už tma, takže jsme se těšili do kempu, který byl už jen 6km, když nám auto najednou několikrát poskočilo a Martin oznámil, že jsme dojeli. Došel nám benzín. Nějak jsme počítali s tím, že budeme muset brzy natankovat, ale slepě jsme spoléhali na hladové oko, že se rozsvítí. Chyba, ani nebliklo.
Stojíme tedy u krajnice a vymýšlíme co dál. Tma je jak v pytli, kolem si to proudí auta oběma směry a my marně vzpomínáme, kde jsme viděli poslední pumpu. Martin se nakonec vydává zkusit štěstí do domu, který tu tak nějak opuštěně stojí. Jana se jde pro změnu podívat na kopec jestli za ním náhodou není nějaká ta pumpa. Zatímco Jana je za chvíli zpátky, tak Martin někam zmizel a až za nějakou dobu se vynořuje s nějakým kanystrem, kde by prý měly být tak dva litry benzínu. Najít vchod do domu prý bylo docela náročné, protože ve skutečnosti jsou to asi domy dva, takže nakonec chodil dokola a halekal až vylezla starší paní, která pak zavolala manžela. Ten pak šel s Martinem do garáže hledat benzín, což ale nebylo vůbec jednoduché.
Vytahujeme Hanky baterku abychom nalili benzín do nádrže, ale baterka ani neblikne. Fakt se musíme smát. Vypadá to, že dneska máme svůj šťastný den. Vyměnili jsme tedy baterii v baterce, nalili tu trochu benzínu do auta a zcouvli na příjezdovou cestu k domu. Zkoušíme nastartovat, ale nic. Benzínu se nějak nechce do motoru, Martin zkouší najít ruční pumpu, ale marně. Po chvíli se z domu vynořují pán s paní a asi jejch dcera a jdou se na nás podívat. Prý jestli nejsme nakonec zloději. Naše snahy nastartovat je asi uklidnily, takže dcera sedá do svého auta a odjíždí a pán nám navrhuje, že by nás odvezl k pumpě načepovat ještě trochu benzínu. Martin tedy sedá k pánovi a paní do auta a frčí k pumpě. Za chvíli se vrací s pěti litry benzínu. Pán s paní pokračují dál na večerní mši, my lijeme benzín do auta, startujeme a vyrážíme do kempu Greenacres Caravan Park v Capalabě. Cestou ještě tankujeme plnou a musíme se fakt smát, protože kdyby nám to chcíplo až za kopcem a ne před ním, tak jsme k té benzínce asi možná i dojeli. No alespoň je o čem psát do deníku.
Najeto kilometrů dnes: 117
Najeto kilometrů od počátku cesty: 14 165