Je úterý 9. 10. a my se probouzíme na stejném místě jako včera, tj. v Cotter kempu. Jana se rozhodla dát si zase sprchu (kam se podělo její předsevzetí, že se nebude dva měsíce mýt, to je fakt záhada), Martin připravuje snídani a zase snídáme na židličkách u stolku za vaníkem. Následuje standardní rutina: umýt zuby, umýt nádobí, pobalit věci, tentokráte nafasovat vodu do kanystrů a můžeme vyjet. Mezitím se u nás zastavuje strážce kempu, co vybírá poplatky za kempování a dává se s námi do řeči. Vyptává se odkud jsme, kam jedeme a jak dlouho už jsme v Austrálii a na oplátku se dozvíme, že žil skoro pět let ve Francii, a že se v Canbeře máme určitě podívat do Australského národního muzea. Nakonec prohlásí, že má rád cestovatele z Evropy, takže to máme zadarmo. Částka 14 AUD není nijak závratná, ale koho by nepotěšilo, když má něco zadarmo. Nás navíc potěšilo, že konečně začínáme potkávat ty dobrosrdečné Australany, co se s každým dávají do řeči a jsou přátelští.
Výborně naladěni vyrážíme směr kosmické středisko – Canberra Deep Space Communication Complex (CDSCC)
, které je jedním ze tří center NASA. Další centra jsou v Goldstone, Kalifornie a v Madridu, Španělsko. Středisko vzniklo v roce 1966 a je umístěno ještě dál za Cotter Reserve, takže to máme z našeho kempu při ruce. Šineme si to tedy po silnici a chvílemi to vypadá, že asi jedeme špatným směrem. Najednou se však v dálce objevuje vyčuhující talíř antény a za chvíli i odbočka a na ní ukazatel a po pár minutách i středisko v celé své nádheře.
Máme výborné načasování – středisko otevírá v devět a my přesně v devět parkujeme na parkovišti před centrem. Vypadá to, že dneska máme opravdu šťastný den. Chvíli před námi dorazila do centra školní výprava (celý autobus) a jedna ze zaměstnankyň střediska jim dává odborný výklad. Neleníme a připojujeme se k výpravě. Čeká nás další milé překvapení – hlavní satelit (anténa) se začíná otáčet a směrovat směrem nahoru do vesmíru. Anténa měří 70 m, váží 3000 tun a je největší svého druhu na Jižní polokouli. Kromě hlavní antény jsou tu ještě další tři a jedna z nich je v provozu už 40 let a byla to právě ona, která zachytila první obrázky Neila Armstronga procházejícího se po měsíci. Na anténu vedou jen schody, žádné výtahy, takže mechanici se fakt nenudí a rozhodně už nemusí chodit po večerech do posilovny. Byla to úžasná podívaná, vidět jak se ten obrovský bílý talíř pohybuje s elegancí a neuvěřitelnou rychlostí.
Následuje video o vesmíru a jeho výzkumu a poté prezentace o Roverech, což jsou výzkumná vozítka, která byla dopravena na Mars, kde dělají výzkum. Nestačili jsme se divit, co všechno lidi dokážou vymyslet – například jak zabalit vozítko tak, aby se při přistání na Mars neroztřískalo – to je přeci jednoduché, zabalí se do obalu, kolem kterého se udělá polštář ze spousty airbagů. Kdo se chcete dozvědět víc, tak jim jukněte na stránky, mají je opravdu hezky udělané. Po necelé hodině dostává školní výprava přestávku, a pak prý budou pokračovat. Odpojujeme se a jdeme si prohlídnout exponáty, které jsou umístěny ve třech místnostech, což se mohlo zdát málo, ale je tu všechno důležité pěkně pohromadě.
Hurá do auta a smět Canberra. Dáváme na radu strážce z kempu a další zastávku děláme v Australském národním muzeu. Budova muzea je poměrně nová a moderní. Muzeum se do budovy nastěhovalo teprve v roce 2001.
Hlavním tématem expozic muzea je vývoj australské společnosti od roku 1788, kdy připluli první přistěhovalci. Fakt super je část o zvířatech, ať už o těch prapůvodních, nebo o těch co dovezli přistěhovalci. Můžete se tu dočíst, že přistěhovalcům připadala místní zvířata víc než divná, takže usoudili, že jsou na pokraji vyhynutí a začali pro ně zřizovat parky a rezervace. Pravda takový ptakopysk vypadá fakt legračně. Po nějakém čase zjistili, že ta zvířata nejsou divná, ale jsou jen přizpůsobená životu v Austrálii. Taky jsme se dozvěděli něco o požárech v bushi, které jsou tady docela velkým problémem. Zajímavé je, že Aboriginci využívali požáry k lovu a k obnově vegetace a nějak s nimi uměli zacházet, tak aby splnily svůj účel a přitom nenadělaly žádné nechtěné škody. Velká část muzea je věnovaná původním obyvatelů Austrálie, jejich minulosti, současnosti, jejich zvykům a kultuře a dalším věcem. Pak jsou tu ještě další expozice, například o sportu v Austrálii a taky o jejich angličtině, kde můžete zjistit něco o původu některých australských výrazů. No určitě je tu ještě řada věcí, na které jsme zapomněli a stojí za vidění. Jednoznačně jsme se shodli, že tohle muzeum je spolu s Powerhouse muzeem v Sydney to nejlepší, co jsme z muzeí a galerií zatím viděli.
Nějak ten čas hrozně letí, takže je čas na oběd. Rozhodujeme se vyzkoušet toastovač, který by baterka v autě měla utáhnout (varnou konvici to neutáhne). Příjemné překvapení, vše je v pohodě a my si můžeme pochutnat na teplém obědě (a to je Jana původně nechtěla).
Hurá dál na Floriádu, australskou to oslavu jara. Jedná se o výstavu kytek, která probíhá každý rok v prostorách Commonwealth Parku. Letošní rok je 20. v pořadí a slaví se australské ikony, mýty a legendy takže více než milion tulipánů a jednoletek je poskládáno do motivů jako například surf, sluníčko a písek; ptáci v buši a dalších. Vstup je zdarma a je na co se dívat. Kromě kytek jsou tu stánky s jídlem, dobrotami, knížkami, zahrádkářskými potřebami a spousta dalších.
Paleta kytek sice není nijak velká (hlavně tulipány, macečky, hyacinty a pár dalších jarních kytek), ale barevná škále je neuvěřitelná a obrazce, do kterých jsou kytky vysázené jsou fakt moc hezké.
Rozloha celé výstavy není nijak velká, takže ji máme projitou za necelou hodinku, včetně některých stánků. V jednom z nich byla výstava fotek fotografa jménem Sten Parish, který fotí přírodu a fotky má fakt hezké.
Ještě než vyrazíme dál, tak děláme pár fotek Památníku kapitána Cooka, což je fontána uprostřed Burley Griffinova jezera (umělé jezero, které vzniklo přehrazením řeky Molongo v roce 1963). Voda z fontány stříká do výšky 134 metrů.
Čeká nás poslední cíl, Australský válečný památník. Jedeme k němu před Anzac Parade, což je bulvár, který lemuje devět památníků připomínajících účast Austrálie ve válkách 20. století. Památník je neuvěřitelně obrovský a v jeho křídlech jsou expozice o účasti Austrálie v první a druhé světové válce. Jsou tu informace snad o všem možném, co vás ve spojitosti s válkou napadne. Kromě toho si někdo fakt vyhrál, protože snad ke každé bitvě je tu model s postavičkami a celé je to neuvěřitelné reálné.
Dál jsou tu k vidění různé zbraně, vybavení vojáků, děla, letadla, auta a spousty dalších věcí.
Mezi křídly památníku je otevřený prostor, kde je Pool of reflection (vodní nádrž) kolem které je vysázen rozmarýn a pozůstalí tu můžou nerušeně truchlit. Nechybí tu ani věčné světlo. Na jednom z konců je Hall of Memory, jejíž kopule je zlatá a zdobí ji jedna z největších mozaik na světě (na jejím ztvárnění se podílely i vdovy po válečných hrdinech). Uprostřed sálu je hrob neznámého vojína z první světové války a deska na hrobě vzdává hold všem Australanům, kteří padli ve válkách v boji za svou vlast.
Po stranách nádrže je Roll of Honour, což je chodba a na jejích stěnách jsou bronzové desky se jmény prý 102 600 Australanů, kteří zahynuli v boji. U některých jsme jsou zastrkané umělé růžičky, které sem dávají pozůstalí. Kdyby to nebo tak tragické, tak by to bylo moc hezké.
Před památníkem ještě děláme pár fotek s pohledem na oba parlamenty a rozhodujeme se dát Canbeře sbohem.
Musíme říct, že se nám Canberra fakt líbila, a určitě by se tady dala navštívit a vidět spousta dalších věcí, než jen to co jsme za ty dva dny stihli my. Ti, kteří tvrdí, že tam nic není, se pletou a to dost. Navíc většina věcí je zdarma, což bylo úplně úžasné.
Je však na čase popojet o dům dál, takže nasedáme do vaníku a vydáváme se směrem kemp v Burrinjuck Waters State Park. To je asi jediný kemp, kam jsme schopni dojet v rozumnou hodinua asi jediný na téhle trase. V úvahu přicházela i varianta vzít to přes Kosciuszko National Park, kde je nejvyšší hora Austrálie Mount Kosciuszko (2 228 m), ale Martin naštěstí duchapřítomně kouknul do průvodce a zjsitil, že by tam mohl pořád ještě být sníh. Cestování vaníkem už je tak dost dobrodružné, takže jsme se shodli, že adrenalin ve formě sněhu na silnici si fakt můžeme odpustit.
Najeto kilometrů dnes: 207
Najeto kilometrů od počátku cesty: 912