Je neděle 21. 10. a my jsme stále ještě na návštěvě u Uty v Adelaide. Ráno vstáváme zase kolem osmé, na zahradě sbíráme naši druhou várku prádla, v noci bylo víc než teplo, takže je to všechno suché, kromě jednoho trička, které Jana zapomněla přikolíčkovat, takže spadlo na zem. Snídaně bude opět v honosném stylu, tentokráte nás čekají palačinky. Tedy čekají na to, až si je uděláme. Původně jsme je měli mít včera večer, ale nakonec jsme se dohodli, že to odložíme na ráno.
Jana si jde najít recept, který si ještě když jsme byli v Sydney někam opsala z internetu, protože původně chtěla dělat palačinky ještě v Sydney, ale nakonec se na ně nějak nedostalo. Recept kupodivu našla bez problémů, ale nemůže najít žádnou váhu nebo něco, čím by se dala odměřit mouka a případně mlíko. Tak to tedy nakonec oměří dle oka a vypadá to, že to i trefila. Martinovi se těsto zdá trochu řídké, takže přidáváme mouku a po první palačince usuzujeme, že je to moc husté, tak pro změnu přidáváme mlíko. Pak už jde jak po másle, nebo v našem případě po oleji, Martin sází jednu palačinku za druhou.
Jana mezitím stěhuje všechno vyprané prádlo a další věci do vaníku. Nějak se to nezdá, ale máme toho požehnaně. Palačinky jsou hotové a my se můžeme pustit do hodování.
Všichni si svorně pomlaskáváme, zvláště pak Ute, která není zvyklá si moc vařit a ani to prý moc neumí, takže naše kuchařské umění jí přišlo vhod. Navíc protože začala milovat TimTamy (o těch už jsme určitě psali, místní sušenky) tak zkouší jaké to je mít palačinku s TimTamem – prý dobré, ale hrozně výživné. Ve finále prohlašuje, že to můžeme takhle praktikovat každé ráno. Pak už jen umýt nádobí, nanosit si zásoby do vaníku, posbírat zbytek našich věcí a můžeme vyrazit. Rozhodli jsme se, že nám stačila včerejší okružní jízda po Adelaide, že víc vidět nemusíme, takže vyrážíme směrem na Birdwood. Cestou ještě stavíme pro benzín a taky na nákup. Počasí je docela úděsné, přes 30 stupňů a navíc předbouřkově, takže hrozné dusno.
Birdwood je městečko, které se nachází přibližně 40km od Adelaide, v Adelaide Hills. Podle průvodce se tedy v 50. letech 19. století zpracovávala přenice a dnes je ve starém mlůně umístěno National Motor Museum. V muzeu je k vidění před 300 exponátů klasických a starých aut, nákladních vozidel a motocyklů. Prý je považováno za jedno z nejlepších svého druhu na světě. No a protože Ute, která tam už byla, tvrdila, že je to chlapské muzeum, tak to Janu tolik zaujalo, že to chtěla vidět také.
Viděli jsme tedy auta,
náklaďáky,
motorky,
nejrychlejší auta světa,
hasičské stříkačky,
a spousty dalšího.
No a taky jsme si mohli vyzkoušet, jak se v jednom takovém veteránovi sedělo, což jsme taky hned oba udělali.
Celá výstava byla pojatá tak, aby dokumentovala vývoj automobilového průmyslu a automobilové dopravy, samozřejmě i té motocyklové a nákladní, v Austrálii. Některá auta se dovážela do Austrálie celá a jen se tu montovala, u jiných se dovážely jen některé díly a tady se k nim dodával zbytek. Řada aut byla upravovaná na místní podmínky, takže je tady k vidění spousta exponátů, které byly různými kutily a dobrodruhy upraveny do takových podob, že na první pohled rozhodně není vidět, že to byl původně například obyčejný sedan od Fordu.
K předělaným autům jsou většinou povídání o tom, kdo, proč a jak si to předělal, Takže se dozvíte zajímavé historky a prvních pojízdných obchodech, poště a cestovatelích. Když jsme si jednu takovou historku přečetli, a prohlídli si fotky z jedné cesty napříč Austrálií, tak jsme fakt rádi, že tady od té doby stihli vybudovat silnice. Asi bysme to totiž s vaníkem nezvládli. Nějak není stavěný na jízdu v písečných dunách, přejezdy buše a jízdu v potocích. A taky jsme tady našli zmínku o naší Tatrovce, která prý byla hrozně progresivní pokud se týká designu aut.
Stejně jako v jiných muzeích, tak i tady jsou různé interaktivní hry a některé další jsou v průběhu příprav. Tak jsme si některé vyzkoušeli, a taky si poslechli muziku, která se v 50. letech většinou při cestách v autě poslouchala.
Byla už spousta hodin, takže jsme si dali pozdní rychlý oběd. Do navigace jsme zadali náš další cíl Coober Pedy – 10,5 hodin cesty, 870 km. No, vypadá to, že se projedeme. Startujeme a vyrážíme a jedeme a jedeme a jedeme. Zatastavujeme v Red Hillu na povinnou přestávku a hledáme v knížce kemp, kam se dnes uchýlíme. Docela nadějně to vypadá v Melrose, takže se tam vydáváme. Ještě nás čeká hodina a půl cesty. Navigace nás po nějaké době odkloňuje z hlavní cesty a my si to posledních 40km kličkujeme mezi kopci takových hezkým údolíčkem. Kemp nacházíme bez problémů, takže v sedm večer si to parkujeme v Showgrounds camping aree
kousek za Melrose.
Večer už je téměř klasika, večeře a psaní deníku – máme už zase čtyři dny zpoždění.
Najeto kilometrů dnes: 382
Najeto kilometrů od počátku cesty: 4 375