O tom, že pracujeme, jsme už párkrát psali, nicméně ještě jsme nikdy pořádně nenapsali co to vlastně děláme, proč, jaké z toho jsou poznatky a jestli třeba máme nějaké rady. Takže to musíme rychle napravit.
Bod první – proč pracujeme. Původně jsme do Austrálie vyrazili s přesvědčením, že práci moc nedáme, užijeme si školu, spoustu volného času a budeme pořád někde chodit a poznávat Sydney a okolí. Postupem doby jsme ovšem od tohoto plánu trochu upouštěli, a to hned z několika důvodů. Prvním byla asi škola, která nás první měsíce překvapovala svoji kvalitou (a o které ještě plánujeme napsat) a tím, že nám říkali, že abychom zlepšovali naši angličtinu musíme vyrazit do ulic a potkávat lokální Australany a povídat s nimi, protože škola nám prý dá jenom základy a nic víc. Druhým důvodem asi bylo počasí – přeci jenom, když je venku ošklivě a zima, tak se člověku moc chodit venku nechce a hlavně přeci jenom těch věcí, kam se v rozumném časovém intervalu dostane, zas tak moc není. No a do třetice – přeci jenom něco peněz by se hodilo.
Takže jsme začali hledat a začala první zklamání a malé radosti. Jakkoliv všechny české agentury tvrdí, že sehnat práci není problém a úroveň nezaměstnanosti (okolo 3%) jim dávají za pravdu, tak ve finále to není až taková legrace. I na pozice, které jsou z našeho pohledu opravdu jednoduché – třeba uklízeč – potřebuje člověk zkušenosti i reference a zas tak moc pozic se nenabízí. Do toho nás první Češi, které jsme potkali hned po příjezdu, trochu dostali na zem a povídali o mzdách, které můžeme očekávat – prý tak okolo 10$, kdo má 15$ tak už je hvězda. Když to člověk srovná, tak to opravdu moc není a vzhledem k limitu 20 hodin týdně, se až tolik zase nevydělá (nepřepočítávejte to turistickým kurzem, to si budete myslet, že jsem trochu zmlsaný). I ve škole je na nástěnce velký inzerát s čím počítat a na jaké pozice se připravit. No a kvalifikovaná práce se shání špatně, problémem není ani tak jazyk či omezení počtu hodin, jako spíš dostupnost. Přestože je práce třeba na částečný úvazek, tak to znamená 2 – 3 dny v týdnu, což tomu věnovat nemůžeme. Na jazykových školách máte volná jenom odpoledne a večery, Kdyby člověk studoval nějakou „normální“ školu, tak většinou prý jde rozvrh udělat tak, abyste měli nějaké dny volné celé, a to se pak shání práce hnedle lépe. A další „překážkou“ při hledání práce je pokud jste v Austrálii jen na kratší dobu. Jana chtěla vykládat zboží v supermarketech, protože je to práce na noc a jsou za ní příplatky, ale nepochodila, protože tu nebude přes rok. Navíc se většina takových těch prací, které se zdají jako lehce dostupné nakonec ukáží jako skoro nedostupné, protože se o ně musí žádat dotazníky, které se postupují na centrály, což většinou dlouho trvá a stejně je to většinou neúspěšné (uvedené supermarkety, McDonald a další fastfoody, některé úklidové firmy, atd.).
Také najít správné zdroje, kde hledat inzeráty, bylo trochu těžké, přestože škola nějaké tipy dala a agentury také. Doporučit můžeme GumTree, na kterém se tady hledá úplně všechno včetně ubytování, koupě auta, … Potom je tu Seek, PartTimeOnline nebo třeba MyCareer, kde stojí za to hledat. A samozřejmě noviny, tam je těch inzerátů také spousta, nicméně ve finále najdete ty samé na internetu a rychleji. Po čem vypadá, že je velká poptávka, jsou řidiči náklaďáků (takže si před odjezdem dodělejte řidičák), a pak samozřejmě všichni pracující v různých občerstvení – číšníci, pomocné síly do kuchyní, … A pro ty je ve finále lepší se poptat přímo v restauracích, než hledat na internetu.
Hledání na internetu bylo zajímavé, ale přeci jenom síť kamarádů je lepší (což se tvrdí obecně). Takže nejdřív jsme absolvovali náš první trail (nebo možná trial, význam je stejný a výslovnost těžko odhadnutelná) v restauraci a Jana s Míšou potom ještě jeden v grill baru. Což mimo jiné znamenalo sehnat potřebné oblečení (černé kalhoty a boty) – i když neplánujete práci, tak zkuste, ať se vám to vejde do kufru či batohu. Né, že by ty věci nešly sehnat, ale je to další stres a vydané peníze. A protože oblečení potřebujete už na trail, tak se to špatně nechává až na okamžik, kdy ta práce vyjde. Po trailu tedy bylo pár dní stresu, jestli z toho něco bude nebo ne, u Jany těch dní bylo trochu víc, protože v restauraci, kde jsme byli jako první, jí neřekli ne, nicméně služby ji nenaplánovali ani první týden ani druhý, zatímco mně ano. V grill baru to ale Janě vyšlo hned, takže se tam chodí ze školy odreagovávat.
Co tedy děláme? Jana pracuje v grill baru Neesies
v místním obchodním centru. Jako v každém správném obchodním centru je tady jídelní kout, kde je asi 10 (možná víc) různých barů a restaurací, a v jednom z nich Jana přijímá objednávky, griluje steaky a beefburgery a vydává jídlo a pití. Což je super, protože už víme, kdo bude zodpovědný za všechna naše BBQ sezení, která jsou tu strašně populární, ale na která jsme ještě neměli čas. Šéf je občas pěkný nervák, ale dá se zvyknout a lidi jsou holt lidi – někteří lepší a někteří mizerní.
No a já pracuju jako číšník v restauraci Zellini, takže přijímám objednávky, nosím jídlo, odnáším talíře, přináším účty a odnáším peníze a všechno, co se dá v takové restauraci dělat. Šéfová je občas pěkně nervózní, někteří kolegové super, někteří méně, asi jako všude jinde.
Pár poznatků z našich prací, které si pořádně zapište za uši a koukejte je dodržovat pokaždé když půjdete někam na jídlo:
- při objednávání si nevymýšlím, spokojím se s tím co mají a nechci žádné změny
- když si objednávám tak mluvím nahlas a na osobu, která mi jídlo objednává (Janě při tom normálně telefonují, což je chuťovka)
- ideálně ukážu v jídelním lístku na to co chci, aby bylo jasno a nedošlo k omylu
- neměním svoji objednávku a pamatuji si, co jsem si objednal
- usmívám se a jsem milá/ý na všechen personál
To jsou asi tak základy. Lidi, kteří šeptají svoji objednávku, baví se při objednávání ještě s někým jiným, nebo si vymýšlí tisíc a jednu změnu, jsou vždycky pěkná chuťovka.
Práce s lidmi je občas super zábava, s některými se dá super pokecat (většinou tipují, že jsme z Německa nebo Francie), někteří si objednávají každý den to samé (takže už umím objednat asi tři chlapíky jen je vidím – jeden chce vždycky velké kapučíno a potom normální, druhý vždycky velké silné laté a ten poslední long black). No a na druhou stranu najdou se tací, kterým není rozumět, ale kteří opakují svoji objednávku pořád dokola stejně nesrozumitelně a rychle, místo aby prostě ukázali, kde to v tom jídelním lístku našli.
A ještě jedna věc je na práci v baru super, dokonce bych ji snad měl zvýraznit. Od 1. 7. se v restauracích a barech nesmí kouřit. V Čechách se o tom snad jenom diskutovalo a hospodští se báli, že by přišli o klienty. Tady to uzákonili a už jsou venku první čísla – zákazníků přibylo, do restaurací a barů začalo chodit spousta žen a také rodin s dětmi. A výrazně vzrostl počet lidí, kteří mají zájem pracovat v restauracích – jedna restaurace uvedla, že zatímco normálně má za měsíc tak 20 žádostí o práci, tak v červenci jich obdržela 80. Takže změna je ve finále brána hodně pozitivně. A kuřáci mohou kouřit venku v předzahrádkách, nicméně kupodivu tam bývá většinou relativně prázdno.