Úterý 17.4.2007 Poslední den v matičce Praze
Tak už je to tady. Den D nadešel. Ješte zkontrolovat, že máme všechno, co potřebujeme (což je do značné míry limitováno velikostí našich zavazadel) a můžeme vyrazit. Vybaveni instrukcemi, že máme být na letišti ne o 2 hodiny, ale spíš o 2,5 hodiny dříve (letíme totiž s KoreanAir), dorážíme na Ruzyň v 18.00. No jo, nějak nám to nevyšlo, 2,5 hodiny je jen 1,5 hodiny předstihu. Nicméně to hned v zápětí za nás Korejci napravili a ohlásili hodinové zpoždění letu. No hurá – máme těch 2,5 hodiny. Korejci totiž prý létají jedněmi z největších letadel, která na Ruzyni přistávají, takže to trvá než to celé naplní, pozn. Martin
Dle rady zkušených cestovatelů si necháváme zabalit naše batohy do igelitové fólie – cena za jeden 70 CZK – stojí to už jen za ten zážitek pozorovat jak z dvou normálních zavazadel vznikají dva velké igelitové kokony (nebo kondomy – jak kdo chce). Odbavení proběhlo v pohodě, hmotnost zavazadel pod limitem.
Pak ješte zvážit jen tak pro srandu příruční baťůžky – a ejhle – na to že jsou tak 5x menší než ty velké, tak váží cca polovinu. No nic, snad to Korejci uvezou.
Teď trochu relaxu – jdeme na obhlídku fotek od Kolbaby – jednou už jsme je sice viděli, ale stojí za to vidět je znovu. Jen kdyby nebyly rozmístěný po všech koutech celého letište. Z relaxu se tak stal běh na dlouhou trať. Cestou jsme ješte museli zakoupit igelitový pytlík, abychom do něj dali zubní pastu a nějaké další serepetičky. Holt nařízení letiště je potřeba respektovat.
Tak teď už konečně můžeme přes pasovou kontrolu. Vše OK.
A honem do duty free shoppu – Jana pro kosmetiku, Martin alespoň pro čokoládu (cena útěchy od Jany).
Na řadě je poslední šacování: hodinky dolů, pásek dolů, ty kalhoty si holt musíte držet, ukažte ten baťůžek, něco vám tam zeleně svítí, a co je v tomhle batohu, no dobře, můžete jít. HURÁ. Už jen pár minut a jsme v letadle.
Na sedadle na nás čeká lahvička s vodou, polštárek a deka. Korejské letušky vypadají dokonale, jak kdyby je vyráběli sériově (a taky že jo, o tom ale až v nějaké jiné kapitole). Po standardních záležitostech typu: vítejte na palubě, záchranná vesta je pod sedadlem, nouzové východy jsou tam a tam, následuje mašinerije secvičených úkonů. Letušky běhají uličkami sem a tam a rozdávají pití, sluchátka, taštičky s ponožkami, zubním kartáčkem, pidi pastou, a takovou tou maskou na oči, aby se člověku dobře spinkalo.
Jana je celá natěšená, na to kdy se bude papat. Holt návrat do dětských let, kdy lítala mezi Prahou a Sofií a papání bylo její jediná starost a radost. Holt ale ještě netušila, že za těch 25 let se dost změnilo. Vyzbrojeni radou z agentury, že máme určite zkusit Korejské jídlo – neodradily nás ani vytřeštěné oči letušky, když jsme na otázku zda chceme beef (maso) nebo korejské jídlo, řekli “korejské“.
Takže co, že jsme to měli dobrého? Polévku s mořskými řasami, rýži absolutně bez chutě, nějaké mleté maso a zeleninu typu lilek (identifikace byla dost složitá) – vše taktéž bez chutě. Pozorujíce Korejce jsme zjistili, že je třeba vše smíchat dohromady a přidat do toho pastu z tubičky, kterou jsme nafasovali. Tak jsme také učinili – jen s tím rozdílem, že jsme použili tak desetinu obsahu tuby, nikoliv celou. Co říci závěrem? Snad jen tolik, že ještě, že jako zákusek byl normální perník s ovocem, a že měl Martin tu cenu útěchy (viz duty free shopping). A taky štěstí, že mě Jirka naučil jíst pálivá jídla – Jirko, díky!
Další část letu zahrnovala dva filmy a spánek. No slavá už je tu snídaně – jsme nějaký vyhládlí. Vypadá to moc dobře – omeleta z vajíček, marmeláda, jogurt, hmm. Ale co to je? Všichni na místa a připoutat se, letíme silnými turbulencemi. Honem kde je blinkací pytlík. No tak snídat už se asi nebude. Tak už zase jen ta cena útěchy. Tak a jsme na zemi, konkrétně v Soulu.
Pár technických údaju
- doba letu něco přes devět hodin
- vzdálenost něco kolem 10 tis. km
- rychlost neuvěřitelná
- časový posun 6 hodin (tj. Soul 13.30, Praha a naše těla 7.30)