Sobota (8. 9.) začala budíčkem v osm hodin. Následuje snídaně (součást ceny za hostel), která probíhá samoobslužnou formou, takže se samoobsloužíme nejprve cereáliemi s mlíkem, a poté dostáváme chuť na toasty, akorát nějak přestává fungovat toastovač a spolu s ním i mikrovlnka a varná konvice a možná i nějaké další přístroje v kuchyni. Bohužel se nám nedaří nikde najít Rosse (majitele), takže nám nezbývá nic jiného než si dát s medem a marmeládou toasty neopečené. Připravujeme si jídlo na cestu a hurá do deště. Naštěstí autíčko máme jen pár metrů, ale i tak jsme docela mokří než k němu dojdeme. Vyrážíme na Jenolan Caves
, které jsou skoro 80km od Katoomby. Cestou se nám střídavě vyjasňuje a zase zatahuje a prší a neprší. Krajina je fakt super, shodujeme se, že všechno je tady několikrát větší než co jsme kde dosud viděli. Děláme nějaké fotky a pokračujeme.
V závěrečné fázi cesty nás čekají serpentiny, což Janě nedělá moc dobře a Martin se diví, že na takovou turistickou atrakci vede taková točitá a úzká cesta. Taky je divné, že nepotkáváme žádná auta (tedy ještě, že tak, protože nevíme jak bychom se vzájemně vyhýbali). A ještě jedna zajímavost k cestě – cesta je přes poledne jenom jednosměrná (je otevřen jen směr k jeskyním) a není tam doporučen vjezd karavanům. Autobusy jsou bez problémů, což je s podivem, když vidíme jeden z nich manévrovat zatáčkama. Příjezd do Jenolan Caves je opravdu impozantní – projíždí se totiž přímo středem jeskynního komplexu. Prý jsou to jediné jeskyně na světě, kde vede cesta přímo jejich nitrem. První parkoviště je plné, takže stoupáme až na to další. Odtud nás čeká cesta směrem z kopce dolů a cestou míjíme Carlotta Arch. Je tady informační tabule, kde se dozvídáme, že významnou roli v objevování jeskyní hráli ženy a několik z nich je tu vyfoceno v jeskynních oblečcích což vypadá jako normální oblečení, jen méně honosné. Martin mi hned vysvětluje, proč to tak asi bylo – prý byli menší a dostaly se do různých míst lépe než muži (no svou logiku to má, ale moc mu nevěřím).
Z dalších informačních tabulí se dozvídáme o historii hotelu, který byl vybudován hned vedle jeskyní záhy po jejich objevení. U turistického centra nás čeká trochu překvapení, protože je tu velká tabule, kde jsou popsané jednotlivé jeskyně – jsou rozděleny do tří skupin a v každé skupině jsou 3 nebo 4. Vedle je něco jako jízdní řád, kde jsou napsané různé časy a vedle nich názvy jeskyní. Je to takový časový seznam prohlídek jednotlivých jeskyní. Trochu nám trvá než se zorientujeme. Jsme trochu zklamaní, protože řada prohlídek je již vyprodána. Přijde nám to celé hodně komerční, ale když už jsme tady, tak si tedy jednu jeskyni vybereme a navštívíme jí. Vybíráme hlavně podle času, fakt se nám nechce čekat tady tři hodiny v dešti a navíc popis všech jeskyní je úžasný (jak jinak), takže podle něj se moc orientovat nedá. Vybrali jsme tedy Lucas Cave, a jdeme se postavit do řady na lístky a doufáme, že než na nás přijde řada, tak ji nevyprodají. Jak později zjišťujeme, tak je to jedna z nejpopulárnějších a asi také nejhezčích jeskyní. Vstupné stojí 26 AUD jednoho, studentské slevy tady nemají (to je asi první místo, které diskriminuje studenty) a jak později Martin zjišťuje z průvodce, tak v roce 2003 bylo vstupné poloviční (13 AUD). Uff. Docela rychlý cenový vzestup.
Máme necelou hodinku, takže si dáváme svačinu a pomalu vyrážíme. Prohlídka je docela zajímavá, dlouhá asi kilometr a trvá hodinu a půl. Skupina účastníků je fakt velká a skoro polovinu jí tvoří Indové, kteří se pořád někde fotí – jsou snad ještě horší než Asiati. Průvodce mluví rychle, ale kupodivu mu rozumíme snad skoro všechno.
Po prohlídce Lucase nás čeká samoprohlídka jeskyně Nettle Cave, která byla otevřena pro veřejnost znovu po 74 letech. Fasujeme tedy hlasové průvodce a vyrážíme. Zajímavé je, že nikdo moc neřeší co s tím utrženým sluchátkem uděláme a jestli ho vůbec vrátíme – žádná záloha, doklady, prostě nic. Zjevně se tady věci neztrácí. Jdeme tedy po vytyčené trase a u sloupků s čísly se zastavujeme a posloucháme. Přístup k jeskyni je pod Devil Archem, který opravdu vypadá jak vstup do pekla. Ze sluchadla se taky dovídáme o Aboriginské pověsti (nebo jak to pojmenovat) o vzniku jeskynního komplexu. Zkráceně to bylo tak, že byli dvě kreatury, které tu žily a ta jedna se rozhodla napadnout tu druhou, která se nejdřív schovala do vody a pak do skal a jak se ta pronásledovaná snažila uniknout a ta co ji pronásledovala se snažila vymyslet jak ji dostat, tak dělali různé chodby a díry atd. No a my dneska můžeme obdivovat, co tu ti dva v minulosti napáchali.
Po prohlídce si jdeme obejít Blue Lake, ale jen kousek. Jezírko je opravdu hezké, barva vody se prý mění podle toho co do něj zrovna napadá a jak to hnije a jaké je počasí, takže může být zelené nebo i krásně blankytně modré.
Také je tady speciální trasa Six Foot Track, která vede až do Katoomby a měří přes 40km. Taková krásná 3 denní procházka, asi to musí být super, jít v klidu a pohodě totálně opuštěnou přírodou a v podstatě nikoho nepotkat. Oblast Blue Mountains je totiž neuvěřitelně velká a celé je to plné lesů, žádné vesnice, cesty, nic. Jenom lesy a potoky a do toho pár stezek pro chodce. Nicméně to je na nás trochu moc, takže po obejití jezírka míříme ještě nakouknout do místního hotelu a obchůdku, a pak už jenom vyšplhat do kopce k autu a serpentinami zpět domů. Cestou se počasí vyčasuje a vypadá to, že v neděli už by mohlo být relativně hezky. Zastavuje tedy na stejném lookoutu, jako když jsme ráno jeli směr jeskyně a děláme tentokrát nezamlžené fotky.