Sobotu jsme věnovali odpočinku. Rozhodli jsme se totiž, že před naší velkou cestou potřebujeme načerpat co nejvíce sil. Pozdě jsme vstávali a po snídani zase zalezli zpátky do postele a prospali celé dopoledne. Pak jsme zvládli oběd, zrušili odpolední program (výlet do města – můžeme ho udělat i v neděli) a věnovali se čtení včeho možného a psaní deníku. A večer zase hurá za sportem – běhat v parku. Jak se začíná oteplovat, tak odsouváme běh více na večer, nicméně moc to nepomáhá – horko je i ve večerních hodinách. V noci je sice chladno, ale to zase pro změnu není vidět kam člověk běží.
V neděli jsme vyrazili na procházku do města. Nejdřív do Government House
, který je přístupný jen v pátek až neděli a vstup je sem zdarma. Přišli jsme právě včas, protože za 10 minut začínala jedna z prohlídek – ty se konají každou půlhodinu a trvají něco kolem 50 minut. Přesunuli jsme se tedy k hlavnímu vchodu, kde už byla malá skupinka a průvodce a vše mohlo začít. Když jsme byli na prohlídce lodí u Námořního muzea, tak jsme psali, že jako průvodce tam zaměstnávají důchodce, a že to bylo fakt super, protože lepší průvodce jsme ještě nepotkali – jsou to fakt nadšenci a tak nějak tím svým věkem k té historii mají blíž než ti mladí. I tady na nás čekal takový jeden „mature“ průvodce (pozor angličtina je tak korektní, že vyloučila ze svého slovníku slovo starý ve spojitosti s lidmi a používá slovo vyzrálý – mature nebo elder, nikoliv older). Prohlídka byla fakt zajímavá, kromě jiného jsme zjistitli, že Anglie byla na Austrálii opravdu jako macecha a nechtěla jí povolit postavit si Government House, protože něco takového trestanecká kolonie nepotřebuje, No nakonec se přeci jen jednomu guvernérovi zadařilo a dům byl postaven. Dům je plný portrétů guvernérů až k tomu, co byl v roce 2004. V současnosti je guvernérem žena Marie Bashir, Její popularita je poměrně vysoká a možná k tomu přispělo i to, že rozhodla, že guvernéři už nebudou bydlet v Government House, ale ve svých domech a tudíž GH může být přístupný veřejnosti a odborníkům neustále. Co se odborníků týče, tak ti se tu asi nenudí, protože v průběhu prohlídky jsme pořád dostávali informace, že nedávno bylo zjištěno tohle a objeveno toto a že se tu pořád něco zkoumá, a pak se to upravuje do původní podoby. Pořád se tu tedy něco maluje a přemalovává. například tuhle přemalovali jídelnu, když zjistili, že nebyla zelená ale hnědá a taky v ní nechali zrekonstruovat nábytek. Jinak právě v této jídelně se konala večeře při nedávném zasedání APEC (fotografie není, bylo to zakázané :-((). Naposledy nechali zrekonstruovat Drawing room, kam byl položen nový koberec, který navrhla ředitelka textilní akademii v Sydney, a který je fakt unikátní. Koberec je fakt super, neuvěřitelně měkký, složený z různých odstínů červené, které vytvářejí takové jako kaňky. Koberec byl utkán v Thajsku v jediné továrně na světě, která ho byla schopna vyrobit; rozřezán na tři díly, a pak zase složen. Kromě historie GH jsme se taky dozvěděli spousty dalších věcí, jako například proč drawing room má takové jméno jaké má: v minulosti to prý fungovalo tak, že po hostině, byly ženy vykázány z místnosti – přesunuty do drawing roomu, a muži tak mohli v klidu vyprázdnit své vnitřnosti do nádob umístěných v rozích jídelny (tedy žádné kouření, jak se normálně říká). No, moc jsme nezkoumali jestli tam ty nádoby byly už v průběhu hostiny nebo je tam přinesli poté. Co se žen týče, tak ty holt měli smůlu, záchody nebyly, a tak musely čekat až domů a tudíž během hostiny skoro nic nepily. I když jsme občas průvodci pořádně nerozuměli, přeci jen v historických pojmech nejsme moc kovaní, tak se nám to fakt líbilo. Budova je opravdu krásná a zahrada kolem je sice malá, ale taky moc pěkná. Bohužel uvnitř budovy se nesmí fotit, což nás trochu mrzelo.
Poté jsme vyrazili přes Botanickou zahradu směrem na Woolloomooloo molo. Jak jsme se tak proplítali stezkami v botanické, tak jsme narazili na zahradu sukulentů, která opravdu stojí za zastávku. Cílem na Woolloomooloo molu bylo Harry’s Café de Wheel – vyhlášený bufet na kolečkách (jinak se tomu moc říkat nedá), který zmiňují i průvodci (papíroví) jako nutnou zastávku, a kde jedí i celebrity. Dali jsme si jejich dvě speciality – Hot Dog de Wheels a Tiger Pie. Hot Dog si opravdu zaslouží velké H i D. Do rohlíku (spíš malé bagety) nacpou spoustu věcí (fazole, mleté maso, cibuli, rozmašlovaný hrášek), nahoru párek, zalijou sýrovou a chilli omáčkou a je to. Celé je to solidně velké a relativně pálivé, nicméně výborné. Člověk k tomu nafasuje plastovou vidličkou, u které jsme moc nepochopili na co je. Tiger Pie je taková malá bábovička asi z listového nebo tomu podobného těsta, která má uvnitř kousky hovězího masa v omáčce. Na bábovičce jsou mashed potatoes (mačkané brambory) a rozmašlovaný hrášek (hrášková kaše). Doprostřed toho udělají důlek do kterého nalejí gravy (masová omáčka bez masa). Člověk zase nafasuje vidličku, tady už jsme ji dokázali ocenit. Bohužel jsme byli tak hladový, že jsme vyfotili jen Martina jak se chystá na Hot Dog a nějak jsme zapomněli vyfotit zmiňované pochoutky. Ty bohužel nejsou ani na stránkách bufíku, takže holt musíte zapracovat svojí fantazií.
Pěkně napucnutí razíme dál – do Queen Victoria Building na výstavu fotografií, které nafotili profesionálové účastnící se soutěže Canon. Budova slouží jako nákupní centrum, je plná luxusních obchodů a kavárniček a zevnitř vypadá opravdu nádherně – tedy, kdyby zrušili ty eskalátory, které tam přidělali. Ale i tak si to užíváme, obdivujeme extravagatní hodiny, které jim tam visí a točící se figurínu královny, která sedí ve vitríně a kolem sebe má všechny korunovační klenoty. Nějak ale nemůžeme najít tu výstavu, tak alespoň obdivujeme fotografie v jedné galerii – většina z nich dobarvovaných, nicméně alespoň Jana konečně na obrázcích vidí, kam pojedeme. Galerie patří fotografovi jménem Peter Link a jak se dovídáme z informací o něm tak je to jediné dítě českých rodičů. Nakonec nacházíme i výstavu, kvůli které jsme sem vyrazili. Je to asi 20 fotografií, většina dost hrozivých, takže je obejdeme a hurá dál – do Darling Harbouru na Latin Dance festival.
Festival se konal o tomto prodlouženém víkendu (pondělí je volné – něco jako svátek práce) a měl představit latinsko-americké kulturu. Celé to probíhá asi na pěti pódiích různě rozmístěných v Darling Harbouru a my zastavujeme hned u toho prvního. Ze začátku to vypadá docela dobře, ale poté co nastupuje skupinka tanečníků, kde polovina z nich vypadá jako Evropani a dokonce je tu i jedna Asiatka, tak nás to nějak odrazuje a přesouváme se dál. Né že bychom měli něco proti Asiatům, ale prostě člověku nepasují do toho stylu „latin“. Tak alespoň procházíme přístav, obdivujeme fotografie země (na té samé výstavě jsme byli už v Praze) a ve finále razíme domů. Horko je relativně solidní, a to předpovídali jenom 27stupňů. Jak přežijeme horka, která se na nás čekají na okružní cestě fakt netušíme.
Doma dopsat deník, Jana musí dočíst knížku (posledních 80 stránek), ještě upřesňujeme plány na cestu a odpočíváme po náročném dni.