Poslední týden (1. – 5. 10.) školy začíná víc než dobře. Pondělí je totiž volné, Australané slaví Labour day, což je v podstatě obdoba Svátku práce u nás. Když svátek tak svátek, takže si dopřáváme pořádný spánek a celý den trávíme doma odpočinkem. Večer si ještě skočím zaběhat a tím jsme den ukončili.
V úterý jsme zvědaví, jak rychle nás Ramy odradí tentokráte. Kupodivu nezačínáme frázovými slovesy – nějak asi pochopil, že jich už bylo dost. Místo toho má pro nás téma o válce. Hned na úvod říká, že ji nechce propagovat a moc ho to nebaví, ale proč bychom v zásadě nemohli dělat ve škole i nudné věci, že? Takže začínáme tím, že se snažíme vymyslet proč by ženám mělo být dovoleno bojovat v první linii, a popravdě, moc se nám nedaří. Tak se tedy pustíme do poslechu na stejné téma a Ramy se nás snaží do tématu trochu vtáhnout, ale co si budeme povídat – jde to mimo nás. Ještě před obědem si jdeme sednout na počítače a promítáme si naučný pořad stanice ABC, který je primárně určet pro studenty středních škol. Pořad se skládá z krátkých zpráv na různá témata. Po každé zprávě máme prodiskutovat s partnerem otázkym které jsme dostali na papíře(předpřipravené tvůrci pořadu, nikoliv Ramym), ale není to tak úplně jednoduché, protože na otázky se nesmíme dívat před začátkem zprávy a otázek je ke každé zprávě víc než dost. No zjišťujeme, že studenti střední školy na tom asi budou lépe než my, protože my jsme si všichni zvládli zapamatovat tak maximálně odpověď na polovinu z otázek, či méně. Moc se tím netrápíme a kecáme o všem možném. Po obědě prý budeme debatovat všichni dohromady. No, proč ne uvidíme, co dáme dohromady na téma Vlna v Austrálii, Modelkou ve 12 letech, Dopad sucha na farmy v Austrálii, Nový druh kávy z trusu zvířete Luwak. Na tu poslední zprávu se podívejte, fakt to není vtip, že kávová zrna nejdříve projdou trávícím traktem zvířete, a pak se z nich teprve dělá káva a asi ne jentak ledajaká, protože stojí $50 za hrneček.
Na oběd máme pizzu od Berta, aby nám zase nějak vynahradil, že vaříme školní kafe, a moc nám chutná. Nacpáváme se k prasknutí. Tentokrát je nás na ní totiž nějak málo, jen ti, kteří děláme kafe pravidelně, a pizzy je relativně dost. I když zas tak moc ne – na každého jedna, což se ovšem ukazuje jako dost.
Poslední hodina s Ramym! Skoro by to chtělo otevřít šampus. Zjišťujeme, že nás nečeká debata o zprávách, které jsme viděli před obědem, ale speed-dating s vedlejší třídou, která je taky advanced, takže bychom si měli fakt pokecat. Jsme nadšení a stejně tak i ta druhá třída (v uvozovkách), protože následující hodinu strávíme představováním a snahou zaujmout partnera za tři minuty, abychom následně mohli být vyhodnocení jako nejlepší konverzátor. Prý je to neuvěřitelně důležité, umět si získat přátele během tří minut. No jestli si takhle Ramy získává přátele, tak potěš boha. Nakonec to přežijeme, ověříme si, že to byla zase jedna z těch hodin na téma jak zabavit studenty bez velké námahy. Učitelé – Ramy a Aurora si u toho výborně odpočinuli, protože jen stáli v pozadí a na závěr nás nechali vybrat toho s kým se nám z protitřídy nejlépe konverzovalo. Co si budeme povídat, znamenalo to vybrat někoho, jehož jméno jsme si zapamatovali. A poté už hurá domů.
Ve středu je všechno ve svých kolejích – Martin jde do školy dodělat video a Jana zůstává doma. Střihání videa je legrace, nikdo moc neví, co by ve finále z toho natočeného materiálu mělo vzniknout, a tak se to různě přehazuje, zkracuje a upravuje, až nakonec ze 40 natočených minut uděláme video, které je dlouhé necelé dvě minuty. Super poměr 🙂 Alespoň ho házíme na youtube, ať ho mohou zkouknout úplně všichni. Takže se také pokochejte.
Jana odpoledne doráží do školy, aby jsme ještě vyřídili poslední emaily a nějaké resty a potom hurá do knihovny. Chceme si půjčit nějakou literaturu na cesty. Naivně si myslíme, že na to budeme mít čas. Jana navíc našla nějaké knížky o cestování po Austrálii, které by se nám mohly hodit. V knihovně se tedy rozutíkáme mezi regály a hledáme. Jsme úspěšní tak napůl, takže Jana nelení a jde se zeptat knihovníka na 3 knížky, které by fakt chtěla. Nemá to chybu, protože knihovník nachází dvě knížky během dvou minut. O té poslední prohlašuje, že už jí dlouho nikomu nepůjčovali, takže je někde zatoulaná a že tedy máme smůlu. Nevadí, dvě ze tří je více než dobré skóre. Odnášíme si tedy 8 knížek a 3 DVD. To není špatné, ne? Doma potkáváme Petra, takže s ním dohadujeme předání pokoje a další věci. Vyptává se nás kam jedeme, takže si povídáme, ale pak už musíme běžet. Domluvili jsme si se spolužáky rozlučkovou večeři ve městě, v China Townu. Po troše zmatků, u které brány se máme sejít, se nakonec všichni šťastně najdeme. Je nás celkem sedm: Jana, Martin, Min, Giordano, Yoko, Míša a Miriam.
Jdeme to thajské restaurace, kterou doporučila Yoko. Dostáváme jídelní lístky a shodujeme se, že jsme všichni hladoví, takže vybíráme čtyři různé předkrmy s tím, že se o ně podělíme a každý si pak vybírá hlavní jídlo. Při objednávce je to celkem sranda, protože servírka moc anglicky neumí a my zase nezvládáme thajštinu, takže se fakt nějak nemůžeme dohodnout. Nakonec to ale vypadá, že jsme zvítězili, ještě počítáme kolik má mít jídel a vypadá to, že má všechno a že i pochopila, že nejdříve chceme předkrmy a až pak hlavní jídlo. Nepochopila. Hlavní jídla dostáváme na přeskáčku s předkrmy a ve finále jedno jídlo nedonesla. Většina lidí si dala polívku a Jana natěšená na maso si dala polívku s hovězím masem a když se dozvěděla, že jedna ze tří nabízených s hovězím masem má navíc ještě další maso navíc – Yoko a servírka přeložili to neznámé slovo v názvu polívky jako další sval, tedy další maso, tak byla úplně nadšená. Když jí přinesli polívku, tak kromě masa tam plavaly kusy tuku, ne svalu. Bylo tam ale i dost hovězího, takže Jana tuk vylovila a byla v pohodě. Min s Yoko se zkušeně chopily malých lžic a hůlek a pustily se do svých polívek. Jana s Giordanem se rozhodli je následovat a větší legraci si nedovedete představit. Dopadlo to tak, že oba jedli polívku skoro hodinu a byli zaházení až za ušima.
Všichni jsme si moc pochutnali a ani jsme si nevšimli, že jsme poslední zákazníci. Když nám začali zametat pod nohama, tak jsme usoudili, že je na čase odejít. Chvíli jsme ještě postávali venku a kecali a nakonec se rozhodli vyrazit domů. Min se rozhodla, že jde pěšky, protože prý nebude podporovat drahou městskou hromadnou dopravu a navíc je na to zvyklá, prý takhle chodí běžně. Připadalo nám to jako dobrý nápat a navíc jsme jí nechtěli nechat jít samotnou, ostatní se totiž zbaběle rozhodli jet autobusem. Cesta nám trvala hodinu a půl, ale utekla příjemně, protože jsme celou dobu povídali. No témata byla různá, jedno z nich byly gay kluby, šli jsme totiž ulicí gay klubů. Dozvěděli jsme se, že v Korei jsou oficiálně zakázané a jednoduché to tam nemají ani transvestité. Domů jsme dorazili po jedenácté, příjemně unavení.
Na čtvrtek jsme byli celkem zvědaví – od Ramyho víme, že máme mít nějakého nového učitele na suplování a už dopředu očekáváme tragédii. U výtahu se potkáváme s Carlosem, Luisem a Giordanem a kluci vymysleli, že už mají plné zuby pořád se někomu představovat (učitelům, studentům atd.), takže si prohází jména, aby byla legrace. Kupodivu se nikdo nechce jmenovat Jana. Ve třídě na nás čeká takový celkem namakaný mrňous, který si postavil stůl skoro doprostřed třídy a sedl si za něj. No nazdar, to bude den, zase jeden sebestředný, co s námi bude jednat jak se školáky. Záhy zjišťujeme, že se jmenuje Danny a je z Anglie (zase). Nás se zeptá jen na jméno, žádné další podrobnosti. Z Martina se stává Brazilec Luis, z Luise Brazilec Carlos a z Carlose Martin. Giordano si zbaběle nechal svojí identitu. Téma hodiny je sport a rodina. Všichni vypadají vysloveně nadšeně. Po pár minutách se neuvěřitelné stává skutečností, Danny nás všechny nějak vtáhl do děje, takže všichni, ano opravdu všichni jsou akční a celá hodina, vlastně celý den, je neuvěřitelná zábava. Ve finále se všichni shodujeme, že to byl zatím asi nejlepší učitel, kterého jsme měli (Hillary drží stejný primát v ženské roli a oba jsou přibližně stejně dobří). O přestávce opět vaříme káfe.
Odpoledne vyrážíme hledat holiče – dostali jsme totiž doporučení od Carlose a Luise na holiče jen za 5AUD. Šťastně nacházíme a Martin se nechává ostříhat. No nějak nám kluci zapomněli říct, že to trvá třikrát tak dlouho než normálně, tady cca hodinu a půl. Ještě, že si Jana vzala ze školy bulvární tisk (to zapomněla dodat, že si na něj vzpomněla až asi 10 minut předtím, než mě dostříhali :-)). Nicméně výsledek byl za 5AUD více než uspokojivý. Možná to bylo i tím, že si Martin nechal vlasy zkracovat na třikrát a ve finále mu je ještě projela nůžkama mistrová.
Pak už jen do obchodu nafasovat nějaké krabice, do kterých pobalíme všechny ty naše věci. Nějak se nám to nechce rvát do batohu a ani by se to tam asi nevešlo. V obchodě je zase ochutnávka různých věcí a funguje to tak, že u toho nikdo nestojí, jen je tam cedule, že si každý má vzít jen jeden kousek. Vyložili jsme si to po svém – jako, že jeden kousek znamená jednu celou buchtu, takže se kolem projdeme několikrát. Tentokráte mají nejen tu, co maji skoro vždycky, ale i nějakou novou a ta je mooooc dobrá. Pak už hurá domů balit věci a připravit se na cestu. Začali jsme v sedm a skončili v půl desáté a doufáme, že campervan bude opravdu veliký.
Poslední den školy – hurá. První hodina nic moc. Je nás celých 4 a téma i podání je fakt zlé. Giordano na poslední půlhodinu zmizel neznámo kam, a tak to balíme taky a jdeme dolů připravit se na poslední vaření kafe. Poslední dobou je kafe neuvěřitelně plné a my se celou půlhodinovou přestávku nezastavíme. Bert se raduje, že jsme vydělali spoustu peněz, takže bude moc koupit míče na volejbal. To ale ještě neví, kolik stojí, to zjišťuje o hlavní přestávce a je z toho dost nešťastný. Nešťastný je i z toho, že odcházíme a nebude mít nikoho, kdo mu bude pomáhat, protože sice na příští term je naplánovaný electiv Barista, ale přeci jen to trvá dva týdny než se to naučí a můžou dělat kafe za peníze. Usuzujeme, že se nám vlastně na poslední hodinu nechce, a tak zůstává a čistíme kafémašiny a všechno kolem. Dobře děláme, protože Sabina (která nám pomáhá dělat kafe) dokončuje kurz koktejl makera, a tak nás zve, abychom hodinu strávili s ní a ochutnali koktejl, který pro nás připraví. Nemusí nás dvakrát pobízet.
Martin ještě v mezičase vyráží ke Kim vyzvednout diplomy – nechceme se totiž účastnit slavnostní graduace a třást si rukou s Ramym. Kim se trochu diví, že odešel z hodiny, ale když jí odpoví, že tam ještě nestačil dojít, tak raději nic neříká a dává mu diplomy. Loučí se ještě s Kevinem a Andrewem, který se k němu ve finále připojuje a jede se dolů rozloučit s Janou a zkusit se nám vecpat do auta na naši cestu. Současně dostáváme i varování, že se nemáme dívat na film Wolfe Creek – prý až se vrátíme z cesty. Loučení je za námi, takže můžeme vychutnávat koktejl (Fire and sky – moc dobrý) a potom hurá na počítače, než se přežene graduace a Bert nám přinese slíbené pizzy – tento týden už podruhé, prý jsme si vydělali spousty peněz. Nakonec se pizzy dočkáme a pořádně se nacpeme, nicméně i tak nám zůstává na večeři. Poslední nostalgické rozloučení se školou a hurá domů. Máme něco kolem hodiny než vyrazíme pro auto.
Cesta pro auto je hodinový výlet vláčkem s jedním přestupem do čtvrti Artamon za Dirkem a jeho Keenascampers. Naštěstí víme, kam máme jít – už jsme tady totiž jednou byli, když jsme jeli z Blue Mountains a chtěli se podívat jak auto vypadá – neúspěšně. Dům tedy nalézáme bez problémů, ale ejhle nikdo nám nechce otevřít. Voláme tedy Dirka, který prý dorazí během pěti minut. A taky že jo. Hned nám vyjede s autem z garáže a dostáváme instrukce, co a jak. Fasujeme ještě stan a varnou konvici a jdeme do domu zaplatit. Domluvili jsme se, že to bude z australského účtu, prý si to sám strhne z karty. No uvidíme. Peníze jsme převedli ze spořícího účtu na normální, tak by to mělo být bez problémů. No není. Za prvé jsme nepřevedli dost – zapomněli jsme na záruku 1000AUD. Nevadí, během pár minutek to převádíme po telefonu. Nevíme jestli už jsme o tom psali, ale tady s převody nejsou žádné problémy, převádí se tzv. ve vteřině. Další zádrhel – karta hlásí, že jsme nad limit. Martin tedy sedá k počítači, že to převede normálním bankovním převodem. Nepřevede, je to nadlimit. Následuje telefonický rozhovor s bankou, výslech jak u policie – jaký byl poslední vklad (kdy a kolik), jaké je vaše oblíbené prázdninové místo atd. Nicméně vše je zdárně vyřešeno a peníze převedeny. Pak už jen nasednout do auta a hurá domů. Cestou zjišťujeme proč jsou backpackeři, kteří cestují campervany tak vysmátí. Ono se to autíčko totiž tak legračně houpe a jak každý ví, tak houpání je hrozně uklidňující. Na druhou stranu to zas hrozně rachotí, takže ze začátku máme strach, že se to rozsype, ale po chvíli zjišťujeme, že je to prostě normální. Doma vyřizujeme vrácení zálohy za pokoj a částečné předání pokoje a finišujeme balení a úklid. V půl deváté vyrážíme na nákup pečiva na cestu a před desátou se u nás objevuje Míša a Miriam, které také uvažují o pronájmu campervanu, a tak jsme jin nabídli aby se přišli juknout. Holky jsou nadšené. Následuje loučení a hurá do hajan. Na delší dobu poslední noc v posteli, která je umístěná pod pevnou střechou a poslední den v pokoji, který nám byl domovem půl roku.