Sobota (28. 7.) nestojí za řeč – práce a práce. Tedy pracovali jsme oba dva, ať neříkáte, že mě Jana musí živit. V neděli bylo krásně a hlavně jsme měli volno, tak jsme vyrazili na vycházku. Koukli jsme do chytré knížky vypůjčené z knihovny, Sydney’s Best Harbour & Coastal Walks, a vybrali trasu. Tentokráte jsme to naplánovali z Rushcutters Bay přes Double Bay a Rose Bay až do Shark Bay (trasa výletu
je nakreslená zeleně; 15km, 6h).
Relativně dlouhý výlet, tuším 15km celkově, což jak se ukazuje, je tady relativně dost a vydá to na celý den. Autobusem jsme dojeli na Edgecliff a odtud krátká procházka do Rushcutters Bay. Jana byla překvapená, a já tedy také, že hned vedle dost rušné komunikace a ve čtvrti, kterou jsme tak nějak pokládali za dost městskou, je mezi relativně vysokými budovami nádherný parčík a hned za ním mořská zátočina plná lodí.
Prošli jsme se po nábřeží, obdivovali lodě a krásné výhledy a najednou jsme byli na konci, kde už to dál nešlo. Takže kousek návrat zpět a stoupání do prudkého kopce, z obou stran lemovaného luxusními domy. Když jsme došli nahoru, tak pár kroků po rovině a zase prudce dolů, do Double Bay. Na Double Bay tady mají takovou říkanku – „Double Bay, Double Pay“ aneb „Dvojitá zátoka, dvakrát plať“. Všechno tam prý stojí přibližně dvakrát tolik co ve zbytku města. Domy jsou opravdu hezké, auta vypadají opravdu draze, kouká se na to hezky, otázkou je, co život. Tímhle vším jsme relativně rychle prošli – udělali jsme akorát jednu odbočku, když Jana byla zvědavá, z jaké uličky to vychází ta „spousta“ lidí a zvědavost posílila i skutečnost, že jedna skupinka byla složená ze čtyř tehotných žen a jen jednoho chlapa. Takže jsme tedy zalezli mezi domy, prošli krásnou uličkou, abychom zjistili, že jsem vyšli na nádherném nákupním náměstíčku, odkud se dalo jít zpět asi zase jenom tou naší cestou. Takže zpět. A další kopec nahoru, navrcholu Woollahra Council (radnice či něco podobného) a odtud hurá dolů (pro změnu) na pláž a k Readleaf Poolu. Cestou z kopce jsme pozorovali místní mladíky jak surfují. Tedy spíše trénují, protože surfovali na břehu, když na vodě neměli žádné vlny a navíc na skutečné surfování byli asi ještě dost malí.
Pod kopcem byla malá pláž a moře před ní bylo ohrazené polokruhovou hrází, což vytvářelo dojem bazénu (proto Pool). Po hrázi se dá normálně chodit, což jsme taky hned vyzkoušeli – celkem zvláštní pocit, jít nějakých 100m od břehu po chodníčku přibližně metr širokém, který má jenom jedno zábradlí. Člověk má trochu závratě. Pláž pokračovala dál za oblast hráze, tak jsme po ní pokračovali, byla překvapivě špinavá a v podstatě všechny domy, které u ní byly, měly vlastní bazény. Konec pláže znamená jediné – kopec nahoru. Když jsme ho vylezli, tak ještě výš – je tady výběžek, který prostě musíme projít. Ty vily, co tu jsou za to stály, a jak bylo občas vidět průzory, tak výhled na Harbour Bridge měly opravdu krásný. Nicméně každý výběžek jednou končí, a my se vracíme na hlavní cestu, procházíme malým parčíkem, míjíme vyhlášenou rybí restauraci (alespoň to tvrdí průvodce) a po hlavní ulici docházíme do parku v Rose Bay. Dáváme přestávku a po obídku na lavičce ještě okukujeme letadlo zaparkované na vodě, které za nějaký ten peníz nabízí okružní lety nad Sydney a vyrážíme dál – po pláži.
Na konci pláže – jasně, do kopce, zase prudkého, zase mezi luxusními vilkami. I tyhle měly kolem sebe neuvěřitelný nepořádek. A když jsme došli nahoru, tak zase dolů. Těsně před příchodem k moři takový ohromný dům, z každé strany několik kamer a vysokou zeď – krásné bydlení s výhledem na moře. Cesta podél moře byla nádherná, trochu opuštěná, občas jsme šli nad mořem, občas po pláži. Tady už jsme v rezervaci, příroda je opravdu krásná, spousta lidí na pikniku a spousta jich tady běhá. Když vidím tu cestu, po které mám potíže jít, jak je členitá všemi směry, tak je relativně obdivuji.
Na konci procházky přicházíme do Shark Bay – zátočiny, která je v létě obehnaná protižraločí sítí a opravdu tady na to mají připravené sloupy a všechno potřebné, takže sem skutečně asi čas od času nějaký ten žralok zabloudí. Odpojujeme se od moře a míříme do „vnitrozemí“, do Vaucluse parku, uprostřed kterého je nádherná velká vila Vauclause House obklopená opravdu hezkými zahradami. Do vily se bohužel platí vstupné, ale zahrady nám ke štěstí stačí a je tady opravdu hezky. Dům byl posteven v roce 1803 a bydlel v něm William Wntworth, který je známý tím, že v roce 1813 našel cestu přes Blue Mountains směrem dál do vnitrozemí. Procházka končí, míříme na autobus. Jak jinak než do kopce, stoupáme asi půl kilometru, možná déle, takže nahoře už jsme rádi, že jsme a čekáme na autobus, který nás odveze domů, do sprchy a postele.
Další fotografie z naší procházky.