Zimbabwe

Konec naší výpravy se nebezpečně přiblížil a i nám to pomalu začíná docházet. Jak se na začátku celá cesta zdála nekonečná, nyní už začínáme mít pocit, že pomalu nemá smysl se těšit dál, protože to stejně skončí.

Čeká nás poslední země v seznamu – Zimbabwe – a Ephraim nás opět připravuje na hranice. Tady to prý bude opravdu pomalé, protože v Zimbabwe hrozně rádi píšou a tak můžeme zapomenout na všechny počítače a podobné urychlovače života a na hranicích nás prostě odbaví ručně zručně. Současně je v této skvělé zemi (pochází odtud) neuvěřitelná bída, protože jejich „oblíbený“ prezident Mugabe rozkradl i to co nešlo a naši (tím myslím čeští) politici by se od něj mohli učit. Jejich peníze úplně ztratily cenu, takže se používají eura, dolary a randy; karty buď neberou nebo jimi raději platit nemáme. Bílý člověk = turista = peníze. A takhle pozitivně vybavení jsme vyrazili.

Na hranicích jsme naštěstí byli jako první. A štěstí to bylo doopravdy, protože i tak trvalo možná víc jak hodinu, než si ručně zapsali všech 25 účastníků zájezdu. Za okýnkem seděli dokonce tři úředníci – jeden psal doklad o zaplacení (se třemi kopiemi), druhý vypisoval víza do pasu (taky několik kopií, jak později zjišťujeme tak tři kopie jsou celkem normální) a ten třetí na ně dohlížel.

Daří se, my projíždíme a na cestě k Viktoriiným vodopádům už nás nemůže nic zastavit. Před vodopády (vesnice i místo se jmenují stejně, nicméně nyní myslím vodopády) parkujeme, dostáváme povel zabarikádovat okna, schovat úplně všechno co jde a ideálně si s sebou nic nebrat – né snad proto, že by nás mohli okrást (kvůli tomu jsme zavírali okýnka), ale protože u vodopádů to prý připomíná hustý déšť a budeme mít vše mokré.

Nechce se mi věřit a tak beru jenom fotoaparát do ruky a pro jistotu ho zakrývám svou skvělou Hannah bundou – ta je totiž pozitivně nepropustná. Vpouští nás do národního parku a prý si to máme pořádně prohlédnout – pokud sem půjdeme zítra znovu, tak si to zaplatíme sami.

Vodopády jsou úžasné. V období dešťů prý mají na délku asi 1800m a jsou tak jedny z nejširších né li úplně nejširší na světě. Nyní jsou pořád mohutné, nicméně proudy vody jsou přerušovány suchými místy. Hned ten vodopád vlevo je úžasný, odhadem se tam žene největší množství vody a vytváří pořádnou vodní tříšť, která je všude. Na dno údolí není vůbec vidět a v dáli můžeme spíš tušit než vidět, že vodopády pokračují.

Viktoriiny vodopády

Hlavní vodopád se nám zdá menší, nicméně tříště je všude kolem dost a když se pak stejnou cestou vracíme, tak je jí ještě víc. Stačilo by se namydlit a člověk by se v naprostém klidu opláchl, takhle silnou nemáme snad ani sprchu.

Hlavní vodopár

Celou dobu je spousta vyhlídek na vodopád, z některých je vidět i do údolí pod ním, které je 100m hluboko a které je pěkně úzké. Voda se tam zpěněně žene a my přemýšlíme, kde se tady bude raftovat – to je totiž náš plán na zítra.

A pohled do údolí

Docházíme až na konec, otáčíme, prohlížíme ještě jednou a koukáme na druhou stranu, kde je hned na hraně bazének, kam můžete zalézt, naložit se do vody a koukat přímo dolů vodopádem. Koukáme také na místní bungee (nic moc, proti tomu na Zélandu) a pak zpět do autobusu. Projížďka městem, abychom věděli kde co je (hlavně trhy) a vzhůru ubytovat se, vyklidit truck a dát si náš poslední oběd.

Oběd na nás moc nezbývá, překvapivě se mi totiž nedaří se dostat do fronty jako první, ale spíš na konci. Němci neváhají a nabírají si párků co to jde, nejlepší je ten před námi, který za sebou vidí frontu asi 6 lidí, párky v hrnci je schopen spočítat pomalu na prstech jedné ruky a tak si jich bere asi 6 – je totiž jasné, že na další kolo mu už nezbude, ale už ho nezajímá, že nezbude na ty za ním. Každý holt přemýšlíme jinak.

Po obědě vybíráme z dostupných adrenalinových i neadrenalinových aktivit, objednáváme rafting a riverboarding pro všechny (i pro Pavlu, která se vody bojí), dáváme odpočinek a nakonec vyrážíme na trh.

To jsme trochu podcenili. Nějak jsme se chtěli projít, prohlédnout co mají a zítra se vrátit a nakoupit. Nicméně první pomocníci nás odchytávají asi po půl kilometru chůze (tedy skoro u hotelu) a nabízejí nám zajistit co budeme chtít; jejich skvělé bankovky (nejvyšší je 100 trilionů), kdy nakonec vyměňuji 50 trilionů za 4 propisky; holkám nabízejí sex, nám překvapivě holky nenabízejí; a cokoliv jiného co zrovna mají. Naše skupinka je rázem dvojnásobná, kolik se jich na nás nalepilo. Docházíme až na trh, tam se nás postupně pouštějí, nicméně bedlivě sledují a pokud něco koupíme, budou chtít od prodejce provizi.

Trh je super, všude mají skoro to samé (tedy vyřezaná zvířata, dřevěné nádobí, šachy, přívěšky), ale na 100 různých způsobů. Je to makačka se tím probrat, všichni jsou ale příjemní a člověk (tedy alespoň já) nemá pocit nebezpečí. Nejlepší to má Pavel, který na začátku vyhlásil jasný požadavek na malou velkou pětku (tedy vyřezávaného buvola, lva, slona, hrocha a levharta v malé velikosti) a nyní si ho podávají od jednoho stánku k druhému a všude už rovnou nabízejí, co v této oblasti mají.

Skvělé jsou ceny – začínáme na 15$ za cokoliv (takřka doslova) a postupně snižujeme až ve finále jsou ochotni to směnit jenom za tenisky (rozervané, což se jim moc nelíbí).

Nakonec se totálně hotoví za soumraku dostáváme ven a povedlo se nám nic nekoupit. Cestou potkáváme skupinku našich Němců, kteří vyrážejí na druhé kolo nákupů, ale nedaří se nám zbavit našich nohsledů a ti nás opouštějí až u brány hotelu – dál naštěstí nejdou.

Večer vyrážíme na společnou večeři do Mama Africa, což je zjevně zdejší super restaurace, prý si tam vybere každý. No nakonec jsme si vybrali, ale moc jednoduché to nebylo. Ceny neuvěřitelně vysoké a porce dost malé – zjevně si hrajou na tu novou módu designových restaurací a to se nám vůbec nelíbí. Pěkně ale mají vyřešeno objednávání, přesně si píší kdo co objednal, pak nemají problém se servírováním ani placením. Dokonce zvládají i Pavlovo přesedání si podél stolu.

Druhý den ráno nás čeká již zmíněný rafting. Vstáváme brzy, jak zjišťujeme tak až moc brzy, tady se s časem moc netrápí, ale nakonec doráží i naši průvodci a dokonce dostáváme i snídani. Je úplně jedno, co jsme zaškrtli, že chceme, všichni dostáváme to samé.

Odváží nás k mostu přes Zambezi, dostáváme základní rady jak se chytat raftu, jak na něj lézt, jak plavat a co vůbec dělat. A pak už slézáme po prudkých schodech k řece, kde na nás čekají rafty, do kterých skáčeme. Celý výlet začíná výletem pod vodopád, abychom viděli, jak to vypadá zespodu.

Viktoriiny vodopády zespodu

A pak už vzhůru dolů. Celkem nás čeká 23 peřejí na úseku přibližně 30km a obtížnosti WW1 – WW6 (tu tedy nejedeme). Hned ta první je prý dvojka a celkem to sedí, dokud nechytneme spodní vlnu – ta je solidně vysoká, nepamatuji si, že bych takovou kdy v Česku ani jinde potkal. Postupně zjišťuji, že zdejší obtížnost se zjevně řídí dle velikosti vln, protože všechny peřeje jsou přehledné a dost jasné, kudy se má jet.

Vlnka velikosti WW2

Cestou můžeme obdivovat vyhřívající se krokodýly, kterých se prý nemusíme obávat, protože nežerou to, co jim plave do tlamy (to snad kdybychom vypadli). Také se dozvídáme, že o dno asi neškrtneme, řeka je přibližně 40 – 60m hluboká, v období děšťů ještě víc. No a konec před každou peřejí zalézáme do raftu a jenom se držíme, což Pavlovi na videu, co jsme viděli, přišla jako hrozná nuda (mě taky), ale pak jsme se vždycky modlili, aby už konečně zařval do lodi.

Hned asi ve třetí peřeji se převracíme – guid tvrdí, že řval, abychom zatočili, já tvrdím, že to udělal schválně, protože do té vlnky najel jasně bokem. Nicméně se ukázkově chytáme raftu, Jana vyplavává zpod něj a Pavlu z pod něj tahá a za chvíli jsme všichni zpátky.

Vypadneme, nevypadneme?

Peřejka za peřejkou až přijde jejich zdejší chlouba – 8 – 10 metrů vysoká vlnka, která ale padá překvapivě pomalu, takže to člověku ani nepřijde. Akorát dole nás vlnka kope nějak zespodu do raftu a mě to krásně vyhazuje, takže si vlastně celou peřej proplavávám. Ze začátku hraju klidně na kytaru (plavba nohama napřed, držím pádlo a protože nemám co dělat tak na něj hraju jak na kytaru), pak mě znervózňuje, že mi nohy pořád padají dolů, místo abych jimi jel napřed, pak mě štvou vlny, které mě hážou nahoru a dolů a přesně určují tempo dýchání a pak mě jedna zakopává pod vodu. Jenom cítím, jak se volně vznáším a je jedno co dělám. Zakopu nohama a ono nic, tak si řeknu, že chvíli vydržím, pak zakopu ještě párkrát a pak už mi regulérně dochází vzduch. A tak zakopu pořádně a zamakám rukama, abych se dostal nad vodu, vydechl jak velryba a zase se rychle nadechl, těsně předtím než se ponořím podruhé.

Jak kdybych tam chyběl

Pod peřejí ke mě zajede kajakář a odveze na raft, popravdě jsem celou dobu neměl ani čas koukat, zda je někdo u mě či mi snad někdo chce hodit házečku. Přes ty vlny bych ji stejně neviděl. Akorát guidík říká, že když mě viděl jak spokojeně plavu, tak byl hned klidnější, protože normálně mu lidi zmatkují.

Dalších pár peřejek včetně jedné zvané pračka a když vidím ten váleček, který má klidně 3m v průměru, tak se ani nedivím přezdívce. Přenášíme tu šestkovou peřej a postupně dojíždíme na místo oběda, kam nám přinesou spoustu jídla a my do sebe zkoušíme něco dostat. Moc to nepřeháníme, po obědě nás čeká bodyboarding.

Vzhůru na bodyboardech

Bodyboarding je super. Jede se na krátkém prkně jenom pod tělo, celou dobu se prý máme držet v proudu a jet za našimi guidíky. První peřejka jde, v druhé začínají mít holky dost a před třetí raději vytahují Pavlu na loď, zatímco Jana se v ní skoro topí. Pavel si také sahá na dno sil, zvláště když ho pod peřejí nechávají makat proti proudu, aby za náma rychle přijel do vracáku. Naprosto zbytečně v ohromném vracáčku pobudeme následujících několik minut a voda by ho nikam neodnesla. To je tady obecné pravidlo – každého chtějí mít co nejrychleji v lodi či u sebe, přestože je to většinou zbytečné.

Pavel lape po dechu

Asi vypadám jako exot a jsem jediný, komu se to opravdu líbí. Splynutí s vodou je úžasné a já začínám litovat, že jsem na tom nejel od začátku. Vlny se dají ošidit tak jak chci já, nemusím mít strach, že spadnu z raftu (což jsem po svém plavání měl) a bezvadně to reaguje na příkazy. Zatímco guidi makaj jak vrazi, tak já vždycky dvakrát kopnu a jsem dál než oni. Sílu vody tak poznáváme až v jednom vracáčku, do kterého se Pavel nejdřív přes silné rozhraní nemůže dostat a pak se přes to samé rozhraní zase nemůžeme dostat ven. Vlny vypadají ještě větší, ale jinak je to super.

Jana přemýšlí, jak se dýchá voda

Holky už raději jenom v raftu, nicméně ani to není bezpečné. V jedné peřeji ztrácí guida, ale jako zázrakem se zastavují ve vracáčku, kam k nim v mžiku přijíždí kajakář a odváží je dál po proudu.

Pavla si nadává na co to kývla

Celkově super raftování, voda relativně teplá (určitě ve srovnání s našimi řekami), akorát na konci musíme vylézt z kaňonu zase nahoru a tak se pěkně potíme a nejraději bychom šli zpátky se koupat.

Nahoře už na nás ale čekají ledové nápoje a prodejci se suvenýry. Tady nakonec vybíráme sbírku zvířat a vyměňujeme je za dvoje rozervané tenisky, které už měly být dávno v koši; jedny ucházející, které ale neviděli a tři trička, z nichž minimálně to moje už mělo být také vyhozeno. Celkem super obchod, alespoň nám to přijde. Pravdou je, že doma zjišťujeme, že z hrocha trochu zmizela barva a jednu nožičku má kratší, ale stejně stojí tak o co jde.

V hotelu kupujeme fotky a opravdu nás mrzí, že s námi nejel kameraman, který by to nafilmoval. Současně klukům nechávám DVD ze Zélandu, když jim vyprávím o 11m vysokém vodopádu tak dělají, že nechápou z čeho dělám vědu, když ho pak vidí na videu, že je opravdu kolmý, tak se začínají ptát, jak jsme to přežili. Lodě od Železného se jim líbí, asi jim budeme muset nějaké dovést. A k nim špricky, pádla i vesty, když jsem viděl v čem jezdí, tak mám pocit, že to používají už hodně hodně dlouho.

Bereme bágly na záda a stěhujeme se o kus dál, do hostelu, který je sice dál od města, ale také výrazně levnější. Stálo nám za to se na jednu noc přestěhovat, protože úspora nám v klidu zaplatila ohromnou večeři a ještě kus zbylo. Ale když nám potom ostatní říkali, za kolik získali další noc přímo v hostelu (nikoliv přes internet), tak úspora už nebyla taková. No nic, to člověk nikdy neví, alespoň jsme měli šanci vyzkoušet děravé moskytiéry (v tom předchozím hostelu překvapivě komáři nebyli, tady jich bylo hodně) a užít si krásného rodinného hostelu.

Cestou z večeře se ještě zastavujeme pokecat se zbytkem výpravy a loučení se neobejde bez dojemných projevů Italů, kteří se k nám připojili jako poslední. Nakonec nám všem (jako všem co tam zrovna byli, cca 15 lidí) platí pivo a já si tak dávám své druhé v životě. Pořád nechápu, co na tom všichni vidí.

Do hajan, naše poslední noc v Zimbabwe a pak už hurá směr Johannesburg a domů.

Obecné fotky ze Zimbabwe

Fotky z raftování

Leave a Reply