Ještě povídání o raftingu od Pavly, která vodu moc nemusí natož dělat něco jako rafting. Kdo chce kouknout na druhý pohled, může.
V srpnu 2009 jsme s přáteli podnikli dovolenkovou cestu po Africe. Začali jsme v Kapském městě, projeli Jihoafrickou Republikou do Namibie a dále do Botswany, abychom cestu ukončili v Zimbabwe u Viktoriiných vodopádů. Už od počátku plánování cesty jsem věděla, že zbytek naší skupinky bude chtít zkusit rafting na Zambezi River, a od toho samého okamžiku jsem také věděla, že já se toho rozhodně nezúčastním. Jak asi předpokládáte, nakonec bylo všechno úplně jinak. K mé pozdější hrůze jsem se připojila nejen k raftování, ale dokonce jsem přistoupila i na river boarding (sjíždění peřejí na malém boardu), to ale až po ujištění, že když nebudu chtít, tak mě do vody násilím házet nebudou, přestože to mám zaplaceno.
Už při pohledu na mne musí být každému jasné, že nejsem moc sportovní typ. Pravda, na vodě jsem byla v životě asi 3x, nicméně pouze na českých řekách, jako Sázava, Vltava….a přirozeně na pozici háčka. V těžkých chvílích mě ale i tato minimální zkušenost trochu uklidňovala, zvláště při pohledu na vyděšenou Němku na vedlejším raftu, která asi opravdu neměla ponětí, do čeho jde.
Děs v očích jsem měla od prvních minut, to když nám po rozdání helem, vest a pádel začali dávat instrukce, co máme dělat v případě vypadnutí z raftu, překlopení raftu, uvíznutí pod raftem (překlopeném/nepřeklopeném), jak se chytit záchranného lana, zachraňujícího kajakáře atd. Pro jednoho trochu moc informací, zvláště připočteme-li lehkou nervozitu z očekávaného. Nejvíc jsem se bavila u rady, hlavně nepanikařit!
No a to už začínalo sestupování kaňonem dolů k řece. Osobně nevím, jak dlouho nám to trvalo, byla jsem asi mírně v transu, částečně vyděšením a částečně opakováním instrukcí. Ostatní účastníci pak říkali, že jsme šli 20 minut, já jen vím, že se mi dole podlamovaly nohy únavou. Po nalodění jsme si vyzkoušeli pár záběrů pádly, dostali vysvětlení k povelům našeho guida a po zhlédnutí Viktoriiných vodopádů z jejich spodní části vyrazili vstříc 32 km řeky a 23 peřejím.
Začátek sjíždění se vyvíjel dobře, vyklopili jsme se asi až na 5 peřeji. Stalo se to, čeho jsem se nejvíc bála, raft se celý překlopil, já zůstala pod ním a přesvědčování sama sebe, hlavně nepanikařit, mi nepomáhalo. Naštěstí se brzy objevila ruka našeho guida, která mě z podraftu vytáhla. K pozitivům této události patřil fakt, že se nejednalo o nejtěžší peřej a my měli relativně klidnou vodu pro návrat „na palubu“. Nebudu se ani zmiňovat o mém přetrvávajícím vyděšeném výrazu a také pocitu ponížení, když mě vytahovali jako pytel brambor z vody. Dopolední část plavby již dále pokračovala bez opuštění raftu, sesbírali jsme jen pár vypadnuvších kolegů z ostatních posádek.
Po dobrém obědě se dostavili další 2 guidové na river boarding. Jejich přítomnost mě zas tak moc neuklidňovala, byli totiž poloviční než já, věru nevím, co by se mnou v té vodě v případě krize dělali. Obavy na mně asi byly znát, stále se mě ptali, jestli se bojím a moc se při tom bavili. Já moc ne. Opět jsme dostali instrukce, držet se pohromadě, být ve středu řeky a nechat se nést hlavním proudem. Podařilo se mi sjet asi dvě menší peřeje, když jsem zjistila, že jsem úplně sama, otloukám se o skály boků kaňonu a nemám sílu kopat do středu řeky. Opravdu jsem myslela, že jsou to mé poslední minuty. Naštěstí se najednou objevil náš raft a guide mě vylovil ven. Takhle ráda jsem nikoho už dlouho neviděla, to mi věřte! Moje radost ale netrvala dlouho, při následné velké peřeji jsem opět z raftu vypadla a náš guide mě znova vytahoval ven. V této chvíli jsem s hořkostí musela sama uznat, že na sympatického průvodce už asi opravdu dojem neudělám, ne že bych někdy měla šanci…., ješitní holt nejsou jen muži.
Po zbytek trasy jsem se už na river board neodvážila, zůstala jsem v raftu společně s kamarádkou a naším guidem, kluci si užívali sílu řeky přímo v jejím proudu. Obtížnost peřejí klesala, zdálo se tedy, že by vše už mělo probíhat v klidu. K naší smůle ovšem na jedné z posledních větších peřejí opustil plavidlo náš guide. My jsme se s kamarádkou udržely v raftu, nicméně samotné. Po guidovi nebylo vidu ani slechu. Naštěstí se brzy objevil jeden z kajakářů, který nás odmanévroval dolů řekou. Cestou jsme si vylovily guida, později i kluky a spokojeně dorazili k cíli naší cesty.
V těle se mi rozlil příjemný pocit euforie. Ano, ve zdraví jsem to přežila. Vlastně všichni jsme to v pořádku zvládli.Teď už nás čekal jen dvacetiminutový výstup kaňonem k autu, což ovšem nebylo nic nezvládnutelného po zážitku ze zdolávání Stolové hory. To je už ale jiný příběh. I přes pár kritických okamžiků nelituji, že jsem do toho šla. Byl to jeden ze zážitků, na které člověk dlouho vzpomíná, zvláště je-li kancelářská myš, pro kterou byl toto opravdu heroický výkon. Občas i sebe samu překvapím, nevím proč, ale poslední dobou stále častěji.