Jana tento týden (23. – 29. 7.) pojmenovala prozaicky „Jana pracuje, Martin běhá“. Zas tak úplně ten název ale nekoresponduje, protože zatímco Jana pracovala tentokrát šest dní v týdnu, tak já ve finále běhal jen dny dva.
V pondělí se toho moc neudálo – Jana šla do práce, já domů a nějak jsem se nudil, takže jsem si večer vyrazil zaběhat do Centennial Parku, který se pro to celkem osvědčil. V úterý jsme to zopakovali – Jana práce, já domů a večer si zaběhat. Do toho jsme měli v úterý odevzdat historical recount, což je další z literárních stylů a podle názvu to mělo být o vývoji od minulosti do současnosti. Téma bylo mezinárodní vztahy, konkrétně vztah naší země s nějakou jinou zemí nebo nějakou mezinárodní institucí. Já jsem si vybral vztah Česká republika x Německo z pohledu investic, Jana zvolila vztah Česká republika x NATO. Zatímco já jsem úterní termín stihnul, tak Janě se do psaní moc nechtělo a nakonec to odevzdala až v pátek.
Středa byla super. Ve škole jsme měli jako každou středu IELTS tréning a tentokrát to bylo hlavně o čtení. Aby si lidi vyzkoušeli rozdíl mezi akademickou úrovní IELTS zkoušky a tou obecnou (ano, zkoušky jsou dvě a ta obecná je prý výrazně jednodušší), tak si pro nás Lyn tentokrát připravila tu obecnou s tématem „cestovatelské tipy“. A tak jsme se dozvěděli několik zajímavých informací o cestování po Austrálii.
Tak za prvé – Austrálie měla a má problém s několika druhy živočichů. To jsme tak nějak věděli, hlavně, co se týče králíků, ale nová pro nás byla informace, že problémy jsou i s klokany a taky s ropuchami obrovskými (Cane Toad, video). Klokani (tedy některé druhy) se prý smějí v některých státech Austrálie střílet a s ropuchami je to tak, že pro některé borce je jejich přejetí autem sportovní disciplína. No zatímco na setkání s klokany se těšíme (tedy ne na ty, kteří nám na silnici skočí před auto – což je prý běžné), ale ropuchy bychom si vzhledem k jejich velikosti docela rádi odpustili.
Další informace byla o požáru v buši. V případě, že vás zastihne v buši požár a zrovna jedete autem, tak máte opustit silnici, zůstat v autě, schovat se pod přístrojovou desku a přikrýt se nejlépe vlněnou přikrývkou. No o funkčnosti tohoto opatření nejsme moc přesvědčeni a pevně věříme, že ho nebudeme muset praktikovat. Jak jsme se dozvěděli od Lyn, tak zůstat v autě za každých okolností je tady vlastně základní pravidlo. Pokud se tedy ztratíte, zastihne vás písečná bouře, máte poruchu na autě nebo cokoliv jiného, tak hlavně musíte zůstat u auta. Každoročně prý v Austrálii zahyne několik turistů, protože nedodrží toto základní pravidlo.
Lyn to všechno ještě podpořila vlastní historkou, kdy nám vyprávěla, jak se s manželem vydali na piknik do vnitrozemí a zastihla je písečná bouře. Za chvíli bylo všude spousta písku a oni s autem uvízli. Jídlo s sebou měli, ale k pití jen trochu vody a víno. Po nějaké době se manžel Lyn rozhodl, že už čekat nebude a vydal se na cetu do neznáma. Lyn se nepodařilo ho přesvědčit aby to nedělal, tak šla za ním, ale pouze na takovou vzdálenost aby viděla auto. Výsledek byl takový, že manžel za chvíli nevěděl, kde je, ale naštěstí viděl v dáli Lyn, tak se vrátil, spolu se vrátili do auta a on se pak zhroutil, protože za tu chvíli na sluníčku byl pěkně dehydratovaný. Závěr byl nakonec šťastný – našli je domorodci jedoucí na ryby, kteří si nejdřív sjeli nalovit ty ryby, a pak cestou zpátky vyprostili auto Lyn. Od té doby s sebou Lyn vozí na takové výlety nějakou věcičku, která stojí několik stovek dolarů a když se člověk ztratí, tak se to aktivuje a do několika málo hodin jste zachráněni.
No a ještě jedna perla na závěr týkající se zase klokanů. Četli jsme článek, vlastně urban myth (něco jako národní legenda o které se neví jak a kde vznikla a jestli je pravdivá nebo ne), s podivným názvem „Gucci kangaroo“ a zjistili, že když srazíte v bushi klokana, tak to dost často vypadá, že jste ho zabili, ale ve skutečnosti klokan jen na nějakou dobu ztratí vědomí. Takže pokud se vám taková nehoda stane, tak rozhodně nevymýšlejte hlouposti, jako to udělali tři italští chlapíci, které nenapadlo nic rozumnějšího než, že „mrtvého“ klokana navlékli do bundy od Gucciho a chtěli se s ním vyfotit, když se klokan najednou vzpamatoval a odhopkal do buše i s bundou, všema dokladama včetně pasu a s penězma.
Dopoledne tedy bylo zábavné a odpoledne bylo ještě lepší. Zatímco Jana šla zase do práce, tak já se po vyučování zdržel ještě chvilku ve škole, a když jsem vyšel před ní, tak tam stála skupinka z našeho kurzu a čile konverzovala. Jak jsem po chvilce zjistil, tak Ambroisovi, našemu Švýcarsko-Francouzskému kolegovi, došel balíček. Očekával ho již před pár týdny, ale protože mu do něj rodiče zabalili čokoládu, tak se zdržel na hranicích v karanténě. Ambroise měl samozřejmně z balíčku radost, ale byl i trochu smutný, protože když jezdí jinde po světě tak mu rodiče posílají i salámy a podobné věci, což do Austrálie bohužel neprojde. A zatímco on se nejvíc radoval z nové kreditky (stará mu přestala platit, takže byl bez peněz), tak všichni ostatní obdivovali čokolády a ve finále jsme mu jednu vzali a snědli. Byla skvělá.
A jak jsme tak kecali a mlsali čokoládu, tak přišla Kim (ředitelka školy) a zeptala se, zda chceme vidět jak se připravuje sushi. No samozřejmě, že to chci vidět. To, že SELC pořádá kurzy Sushi jsem věděl, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Tak jsem tedy teď zjistil, jsou to nejdražší kurzy na škole, což vzhledem ke spotřebě materiálu (každý den spotřebují neuvěřitelné množství čerstvých ryb a dalších surovin) je celkem jasné. No a nyní se jeden kurz ukončoval a přijel jim mistr z Japonska, nějaká vyhlášená figurka, která napsala několik knih a je to opravdová kapacita.
Nejdřív jsme absolvovali přednášku o historii přípravy sushi, dozvěděli se, že Japonsko má skvělou pozici, protože je ze všech stran obklopeno mořem a díky tomu má skvělé ryby a dokonce i to, že jak jsou to Japonci zvyklí jíst každý den, tak poznají podle barvy i vůně, že ryba není úplně čerstvá. Vysvětlil také, proč jsou a talířcích vždycky dva kousky sushi, což je fakt zajímavé – v historii bylo totiž sushi takový fast-food, lidé si objednali u okénka, čapli do ruky a šli. A když říkám lidé, tak myslím samé chlapy, ženské se k tomu moc nedostaly. No a pak se situace začala uklidňovat, z fast-foodu se stávaly normální restaurace, lidé si k tomu sedli a jedli to v klidu a začaly se objevovat ženy a jíst to také. Protože původní kusy byly moc velké (aby se daly vzít do ruky a ještě se z toho člověk najedl), tak je kuchaři začali krájet na polovinu a tím vznikly dva kousky na jednom talířku.
Pak už mistr začal s vlastní ukázkou. Předváděl, jak se maso porcuje na různé plátky, co se s ním pak dělá, jak se tvarují kousky a spoustu dalších věcí. Tvarování porcí bylo nejlepší, byl tak rychlý, že nikdo neviděl, jak to vlastně udělal. Tak nám to začal předvádět pomaleji a stejně jsme to nestíhali sledovat a navíc pak řekl, že to pokaždé dělá trochu jinak, protože způsobů tvarování je několik.
Pak ukázal přípravu sushi v řase a tady začalo pravé umění. Ze začátku udělal jenom obyčejnou ruličku, ale pak to začal různě skládat a motat a když to nakrájel, tak se ukázaly růžičky, kytičky, holčička s copánky a spousta dalších malých uměleckých děl.
Po necelých dvou hodinách mistr spotřeboval asi dvě ryby, které měl připravené, udělal neuvěřitelné množství porcí a my se do toho pustili. Za chvíli bylo vymeteno a jak jsem sushi před časem nemusel (když jsme byli v Londýně), tak teď jsem si pochutnal – losos byl opravdu výborný a celé to bylo neuvěřitelně chutné.
Čtvrtek kolem nás proběhl ani jsme nevěděli jak a byl tu pátek, kdy nás čekal test. Tentokráte to byl numerický recount, aneb popis předloženého grafu. Téma hezké, nicméně trochu nelogické, protože výsledkem má být stručný popis grafu – nesmí se popisovat všechno, ale jenom to důležité a nesmí se spekulovat proč je to tak jak to je. Takže aby člověk věděl, jak graf vypadá, tak mu to povídání stejně nestačí a dobré je to tak k tomu, aby nemusel v grafu hledat ty nejviditelnější věci, ale mohl si je přečíst. Takže podle mě tak trochu na nic, možná, kdyby k tomu člověk dostal ještě stránku informací ze stejné doby a musel to napárovat a vysvětlit, proč to asi vypadá tak jak to vypadá, tak by to bylo zajímavější. No každopádně jsme si potrénovali nějaké zajímavé fráze a hlavně si vyzkoušeli jestli jsme schopni vymyslet a napsat za 20 minut něco srozumitelného o minimální délce 150 slov. Odpoledne jsme pak strávili koukáním na video – tentokráte Muriel se vdává, což by měl být výjimečný film Australské kinematografie. Po škole nastávají povinnosti, oba míříme do práce.