Tuším náš pátý výlet s obytným autem a zase to bylo super, tentokrát vlastně ještě lepší. Naše oblíbená Cesta je cíl měla volno a tak jsme na Velikonoce a květnové svátky půjčili auto a vyrazili do Španělska. Máme měsíc, to ho musíme být schopni vidět celé.
No – trochu jsme se mýlili. Španělsko je daleko, nicméně dojet tam nás podle všech propočtů vyšlo pořád levněji než tam letět a půjčovat auto až tam. Jasně, nesmíme do toho počítat čas „ztracený“ na cestě, ale toho jsme měli dost.
A tady první poznatek – mýta ve Francii jsou děsivá, podle prvních součtů jsme za ně zaplatili víc než za naftu. Rovnou i poznatek druhý – ve Francii snad na všech pumpách se dá vylít šedá i černá voda a nečerpat čistá, dost často zadarmo, občas za 3€. Což nám přišla jako fér cena, zvláště při té bídě s jakou jsme jí sháněli ve Španělsku. Ve finále jsme za vodu platili jenom jednou a to spíš protože jsme si to chtěli vyzkoušet, jinak se nám vždycky podařilo jí někde získat zadarmo nebo jako součást parkování, ve formálním kempu jsme tentokrát nebyli ani jednou, ale „záchytných“ míst pro karavany, které některé vesnice staví, vyzkoušeli hodně.
Další dva poznatky – v Pyrenejích je zima a i na jihu Španělska se v květnu klidně lyžuje. A současně španělé asi hodně sázejí, protože všude na ulicích chodí chlapíci s losy a prodávají ve velkém.
Španělsko a španělština
Překvapivě se v celém Španělsku mluví španělsky, angličtinu jsme slyšeli jenom v Barceloně (a tam zase neslyšeli španělštinu), všude jinde to byl velký problém se domluvit. Holt jsme nebyli úplně připravení, o to větší zábava to byla.
Znát pár slovíček se ale vyplatilo, když jsem policistovi, který mi chtěl dát pokutu za vjezd do jednosměrky řekl, že tarcheta tak změknul a vyřešil to domluvou. Uff, 40€ se hodí i na lepší věci.
Ideálně se hodí na zmrzlinu, loni v Chorvatsku jsme měli snad každý den, ale tady Jana koukala po nějaké španělské, žádné Carte d’Or či italské a kde nic tu nic. Takže za měsíc jenom jeden kornoutek, to je hluboko pod naším standardem.
Repsol je podle všeho výraz pro benzinku, respektive najít benzinku s jiným názvem se ukázal skoro jako nadlidský úkol. Občas BP, asi dvakrát Shell a OMV a pár jiný, ale 90 % trhu měl Repsol.
Výhledy
Během těch 7 000km jsme toho viděli dost a byly to pohledy krásné i děsivé.
- vyschlá koryta řek, kde zjevně už dlouho nic neteklo a tak je lidé používají jako cesty nebo zahrádky;
- staré cesty, které se už nepoužívají, ale pořád tam jsou. Mnohé se krásně vinuly po úbočích hor, další byly jenom opuštěné asfaltové pásy a po dalších se normálně jezdilo, takže vedle sebe byly klidně dvě cesty mezi stejnými městy;
- odbočování vlevo řešené přes odbočení doprava a přejetí napříč – je to opravdu bezpečnější být trefený z boku než čelně? Ale věřím, že silnici to na průjezd uvolní;
- město mrakodrapů, které mě překvapilo – člověk jede podél pobřeží, nikde nic takového neviděl a najednou objíždí Benicarló (pokud si správně pamatuji) a z dálky to připomíná spíš Dubaj.
Výlety
Nachodili jsme toho dost, kola nakonec nevytáhli. Trochu to souvisí s předchozími výhledy – ve Španělsku jsou všude kanály přivádějící vodu. A tak jsme si dali výlety podél čtyř různých kanálů.
- Los Cahorros – výlet proti proudu všech ostatních návštěvníků znamenal hodně interakcí, ale také rychlejší přecházení lanových mostů, protože jsme nemuseli čekat celou frontu a protijdoucí nám po chvíli dali přednost. Fantastická procházka podél potoka, občas člověk musel na čtyři, občas se šoupal po zadku, stálo to za to. V opačném směru bych to ale se všemi těmi lidmi jít nechtěl;
- Ruta: Hidroeléctrica de Laujar de Andarax – výlet vysoko v horách po vyschlém kanálu, uvědomil jsem si, že vůbec nechápu jak to stavěli a proč se rozhodli, že zrovna tamtudy to půjde. Na to, že to bylo celé bez vody tak to bylo skvělé;
- Congost de Mont-rebei připomínal podle všeho Caminito del Ray, který všichni doporučovali. Bál jsem se, co si budeme – jít 100m nad řekou, žádné zábradlí, děti jdou klidně po kraji cestičky, jeden krok vedle a koupou se dole;
- El Saltillo – první část cesty super, potůček zurčí, na cestě zpátky po něm pouštíme lodičky a užíváme si jejich honění a odstrkování. Ale jít dál za vyrovnávací nádrž, kde už není žádná voda jenom člověk dojde k visutému mostu, to za to asi nestálo.
Gibraltar, přírodní lázně s léčivou vodou, Barca stadion, hippie pláž, palačinkové hory – viděli jsme toho opravdu hodně!
Wanderlog zase skvěle posloužil pro sbírání nápadů a zobrazení na mapě + naplánování cesty.
Jídlo
O zmrzlině jsem už mluvil, lidé mi doporučovali co všechno musíme ochutnat a to se asi nepovedlo. Ohromné konzervy s tuňákem v obchodech nám vyhovovali – měli jsme ho sice na dvakrát, zase lepší než otevírat čtyři konzervy jak je tomu u nás.
Na paelu jsme dlouho čekali, nakonec dojeli do vesnice, která je prý její kolébkou. Objednali si dvě, k tomu spoustu předkrmů a už po nich skoro nemohli. Co je ale klíčové jsou mořské potvory – moc je nemusíme, tady jsme ochutnali sépii, mušle, krevety i další věci. Obě paely jsme objednali pro dvě osoby, nicméně to nějak popletli, takže tu mořskou udělali pro pět a tam těch potvor na nás bylo až moc. A popravdě, když se člověku z toho povede vydolovat to maso tak to není nijak extra, že bych to potřeboval jíst pořád.
Kam dál?
Závěr výletu jsme věnovali zámku Neuschwanstein, který prý byl inspirací pro Disney zámky. Tohle je mazec – prohlídky startující každých 5 minut, fantastická výzdoba, něco takového jsem ještě neviděl. Blízký Hohenschwangau určitě taky krásný, ale na ten nový nemá!
Jeden skvělý výlet za námi, uvidíme kam nás zanesou prázdniny – sever, Island, Japonsko nebo zůstaneme v domovské kotlině?