A je to tady zase, to krásné období, kdy dopravní předpisy jsou jen tak pro orientaci a můžete si dělat co chcete.
Mami, vážně nevadí, že stojíme za tou žlutou čárou? To je Žlutá zóna, beruško, tam můžou parkovat všichni.
Přivedl mě k tomu fejeton, který napsala Monika Valentová pro Pravý domácí časopis. Jasně že chápu, že je to fejeton, je to přehnané, má to být veselé a tak dále.
Ale stejně je to děsivé. Ten úhel pohledu, že předpisy jsou tady pro legraci, že zastavit je možné kde chceme, profičet ulici kterýmkoliv směrem a tak dále a tak dále. Ten zásadní důvod, proč se takové věci MUSÍ dělat je, že „ony by ty kroužky vážně nestihly“. Ty kroužky, které jim rodiče naplánovali a teď je vozí z jednoho na druhý a MUSÍ to stihnout.
Vídám to před školkou, kde je zákaz zastavení a většina rodičů to tam odstaví, než dítko dovede dovnitř či vyvede ven. Přitom hned za rohem se dá krásně zaparkovat nebo mohu legálně zaparkovat v protisměru, beztak to pak všichni otáčejí. Ale to by se zase musela přejít silnice. A stejně nedává smysl, aby tam ten zákaz byl!
Vídám to před domem, před školou, kde těm rodičům odpadávají auta od ruky, kde couvají jednosměrkou, protože díky couvání vlastně jedou správně nebo co.
Neříkám, že předpisy dodržuji do puntíku, dokonce chápu kurýry a zásobování, že zastavují, kde se dá, aby to neměli daleko. Ale ohánět se tím, že „ony by ty kroužky nestihly“ … kurnik rodiče, koukejte se nad sebou zamyslet a jezdit trochu jako lidi!