Prckové v Holandsku

Jana asi před 15 lety slíbila mamince, že ji jednou vezme do Holandska na tulipány. Pak pořád nebyla vhodná chvíle, až letos jsme se konečně rozhoupali a vyrazili. Jako vždy s perfektním plánováním.

Tulipány v Keukenhofu (tam se za nimi jezdí, ne?) otevírají na konci března a na začátku května je konec. V březnu na nás byla zima, duben jsme měli plný, takže pojedeme na začátku května. Vše jsem velmi přesně nahlásil v práci – někdy v květnu budu mít dva až tři týdny dovolenou, poraďte si.

Rychle jsem prošel internet co by stálo za to vidět, Jana zamluvila v knihovně průvodce. A spokojeně jsme vyřizovali důležitější věci.

Na konci dubna už jsem začal být trochu netrpělivý a tak jsem cestou na user groupu koupil průvodce (Freytag s hodně obrázky, aby si i prckové mohli vybrat, co chtějí – stejně jako to dělají Asiaté – pokud byste chtěli tak rádi prodáme) a v neděli 29. jsme otevřeli Airbnb, koukli co je volného a z těch pár volných věcí, které nám cenově vyhovovaly, jsme si tři vybrali, abychom byli vždy o kousek blíž k místům, která budeme chtít vidět. Hurá, tohle je z krku. V úterý je volno, takže na silnicích bude asi rodeo, pojedeme ve středu. A protože to bude dlouhé, tak pojedeme přes noc. Zabalili jsme pár tašek, dali rakev na auto, aby se nám to tam všechno vešlo, a šli spát.

Cesta probíhala skoro tak, jak jsem čekal. Na silnicích klid, překvapivě prckové nespali tak rychle a tvrdě jak jsem čekal, ale stejně to prospali hezky. Nikdy jsem nechápal, proč má naše elektrické síť problémy s množstvím elektřiny z Německých větrníků, dokud jsme tou oblastí neprojížděli. Kilometry a kilometry červeně blikajících světýlek, každé z nich jeden větrník. Cestou ještě předjíždíme tři mega dlouhé kamiony, které vezou vrtule na další.

V Holandsku jsem překvapen šířkou a množstvím dálnic. Tahle země bojuje o každý centimetr půdy s mořem, v domech skoro nemají schody (jak říkal kamarád, když jsem mu řekl, že „the stairs are so steep“ – „you used the wrong word, its ladder“), ale dálnice mají klidně osm pruhů každým směrem plus široký odstavný a připojovací pruhy pár set metrů.

Přijeli jsme těsně nad ránem, prckové probuzení, ideální příležitost navštívit tu jejich květinovou burzuUkaž na mapě. Tahle věc je normálně placená, ale já jsem si nějak zapamatoval, že je zdarma, k tomu jsme zaparkovali – stejně jako všichni ostatní – na střeše, akorát jsme asi zvolili špatný výtah. Vyplivlo nás to hnedle na ploše, kterou jsme si celou prošli, kličkovali mezi traktůrky, které vozí klidně třicet vozíků s kytkami, všichni se na nás smáli, akorát my už byli trochu nervózní. Nakonec jsme našli cestu na tu návštěvnickou lávku a celé to okoukli i shora.

45 milionů prodaných kytek. Denně. Pohled na nákupčí, kterým se cena mění pod rukama snad rychleji než na normální burze. Stovky různých kytek. Každý den prý vyšlechtí dvě nové odrůdy (všechny tyhle číselné chytrosti jsem se ale dozvěděl až v Madurodamu). Nepochopitelná organizace – odněkud jezdí traktůrky se spoustou vozíků, někde jezdí vozíky po kolejích to nějakého rozřadiště, tam si je připojí na malém traktůrku, naskenují, během chvíle mluví s někým vysílačkou a pak vyrazí snad to ještě většího chaosu než je mraveniště.

Večer do ubytování, které je v nějakém bungalov parku uprostřed ničeho. Tedy přímo kousek od geografického středu Holandska, v tom lese jsou takovéhle parky podle mapy asi další čtyři. Pěkná vilka, slušně vybavená, uprostřed spousty dalších, ale současně s neuvěřitelným soukromím. Přemýšlím, zda je stavěli v tom lese opatrně mezi stromy nebo ty stromy vyrostly až pak, ale podle velikosti je to asi jasné.

Jsme tu kvůli tulipánům, takže nás čeká KeukenhofUkaž na mapě. Jana říká něco o půjčování kol, abychom si to hezky projeli, ale podle těch zástupů aut, která k parku míří, tam na nějaká kola vůbec nebude prostor.

A současně si začínám všímat první zajímavé věci – snad všude mají při koupi vstupenky přes internet slevu, většinou Euro. A to se hodí, když teď mám navíc 4GB dat v Evropě 🙂 Do Van Gogh muzea v Amsterodamu si lístky ani jinak nekoupíte.

V každém případě v Keukenhofu funguje skvělá organizace, auta štosují na louku jedno vedle druhého do čtyř řad současně, vyjíždí se na druhé straně, aby nebyl zmatek. U vstupu žádné tlačenice a přitom je park narvaný.

Kytky, kytky, všude kytky. Různé kytky, různé kreace a kombinace. Je to úžasné. Jezero, kde jsou těsně pod hladinou velké dřevěné desky, takže to vypadá, že chodíte po vodě jako Ježíš. Kryštof to s tou sebedůvěrou asi přehnal, takže v půlce zahučel pod vodu, ale instinkt a výchova z plavání zabrala a už při vynořování byl připraven se vyšplhat zpátky sám. Okolí je v šoku, my vysmátí, za odměnu u babička kupuje zmrzlinu.

Sýry v našem programu také nechyběly. Nakonec jsme zvolili ty v AlkmaaruUkaž na mapě. Krásné městečko, ohromná turistická atrakce, takže k zábradlí se skoro neprobojujeme, sledovat přenos na televizi prcky moc nebaví. Dohadování ceny mi přijde super – tak dlouho tleskají rukama o sebe a střídají se v navrhování ceny, až si je chytnou a potřesou s nimi, když jsou spokojení. To mi přišlo fakt boží. Naproti tomu fakt, že v boční uličce parkují kamiony, ze kterých to ráno vyvozí a pak to do nich zase navozí … no jo, pro turisty všechno.

Kousek odsud je Beemster, odkud jsem měl snad nejlepší sýr v mém životě, když jsem loni letěl na Dreamforce. A tak si ho tady kupujeme, do vlastního městečka nakonec ani nejedeme. Až v Madurodamu nakonec zjišťuji, že Beemster byl kdysi ohromné jezero, které se jeden maník rozhodl vysušit. Všichni se mu smáli, protože postavit hráz dlouhou 40km byla asi slušná výzva, ale nakonec mu na to pár boháčů půjčilo. Hráz postavil, jezero vysušil, hráz se protrhla a pár lidí utopila, ale zase to nějak opravil. A světe div se, náklady se vrátily do roka a další roky už na tom jenom neskutečně vydělávali. Takhle se bohatne – pomocí geniálních myšlenek a jejich provedení.

Brácha tvrdil, že musíme vidět NaardenUkaž na mapě, když už tam pochovali toho Komenského. Tak tam jedeme. Staré město je úžasné, ty uličky, domečky, coural bych se tady klidně celý den. Což se nám s těmi prcky moc nedaří, asi jsme si toho naložili moc, ale každý den mám pocit, že je to takový sprint od ráda do noci, velmi rádi chodíme s nimi spát už v osm. Muzeum také super, i když si z něj asi nepamatuju ani čárku. Jenom tu zahradu, kde jsme si dali piknik.

Cestou zpět nás navigace vede jinudy, neváhám a následuji ji. Přijde mi trochu divné, že odbočujeme na lesní cestu i že se postupně zužuje, ale směr je dobrý, snad dojedeme kam chceme. Dojeli jsme, asi 200m před cílem nás čeká patník uprostřed cesty, který nepřeskočíme ani nejde objet. Tak zase zpátky, všemi těmi výmoly a blátitými kalužemi. Už jsem myslel, že mě navigace o tyhle super zážitky ochudí.

Odpočinkový den – Jana spí, s prcky vyrážím prozkoumat ten střed HolandskaUkaž na mapě. Nějak vzali nejvzdálenější body v Holandsku a našli střed, kdyby je postupně spojili kružnicemi. Uprostřed, světe div, nic. Vlastně tři kameny, strom a kolem toho kruh z kamení a hlíny, po kterém se dá lozit nebo na něm sedět. Ale jinak výhled super, blízké keltské naleziště by možná bylo zajímavější, ale tam už jsme to nezvládli.

Stěhování a cestou se zastavujeme v Hoge VeluweUkaž na mapě. Pecka. 5400 hektarů (tuším v soukromých rukách), kde je mix nejrůznější přírody – lesy, louky, savany i kousek poušti. Uprostřed toho všeho muzeum s druhou největší sbírkou obrazů Van Gogha a zahradou plnou soch. Ale to nejdůležitější – hned za bránou stovky kol, které si můžete zdarma půjčit a profičet si zdejších 43km cyklostezek. Kryštof na kole seděl zatím asi 3x, takže si moc jistý není a nakonec končí v zadní sedačce u mě na kole. Do přední nakládám Klárku, která si tam během dne zvládne i prospat. Nikča, Jana i mamka osedlávají vlastní kola, mamka hledá stabilitu a snaží se zvyknout na jízdu bez brzd – na torpédo moc zvyklá není.

Mimochodem empirickým výzkumem to vypadá, že Holanďáci jsou neskutečně pracovití lidé. Kolo zásadně řídí jednou rukou, v druhé mají většinou telefon a něco na něm ťukají. Nebo ji mají jen tak svěšenou, buď aby jim nemrzla nebo aby mohli čapnout ten telefon.

Piknik na louce, projížďka po parku, obdivování zajímavé architektury zdejšího loveckého zámečku, kde nakonec zcela vysílenou maminku necháváme a vyzvedneme ji později autem (jasně že tu holčinu u brány ukecám, že tam můžu jet zdarma a nemusím nic platit). Průjezd autem je taky super, ten piknik u toho ohromného jezera by byl také skvělý. Příště.

Zoo v RotterdamuUkaž na mapě není z nejnovějších, ale líbí se mi víc než to pražské. V čemž jsem sám. V každém případě 22m dlouhý tunel pod rybami je super a přestože se prckové nejdřív hrozně bojí, tak nakonec si to moc užívají. Celé zoo je dost malé, zvířata jedno vedle druhého, takže to rychle utíká. Navštěvujeme ještě pandy červené, snažíme se najít líné lvy, obdivujeme lední medvědy. A nešvar nakonec – výběr plyšáků v obchůdku. Ta dvoumetrová žirafa se Janě moc líbila, bohužel na ní neměli cenovku a Jana se styděla zeptat.

Královský palácUkaž na mapě v Amsterodamu. Mohutná stavba, kam nás nalákala hvězdná podlaha, což je jenom koberec, který se rozbaluje na slavnostní příležitosti. Jinak je to ovšem také super podívaná, dokonce tam mají video z výroby nových královských talířů. Světe div se, oni je nemalují ručně, ale normálně na ně ten vzor nalepí. Zklamání.

DelfináriumUkaž na mapě nám nemůže chybět. Na cestě k němu velká cedule „Neposlouchejte navigaci“, což je škoda, protože ta by nás dovedla na parkoviště těsně před vchodem a ne půl kilometru daleko jako ty oficiální cedule. Nekonečný kalíšek na kafe a čaj je jasná volba, myslím, že ho během dne využijeme hodně. Ochránci přírody to mohou kritizovat, ale ta zvířata umí super věci, představení jsou krásně zorganizována. Skákající delfíny jsem čekal, mrože (nebo co to bylo, do auta by se mi nevešel) mávajícího ploutví, vibrujícího tukem na břiše nebo válejícího se, aby vodou kompletně zlil děti na VIP sezení, jsem úplně nečekal. Slunce pere, tohle je hodně náročné, vezměte si slunečníky.

A propo počasí. Podle průvodce průměrná teplota v květnu 13 stupňů. My za celé skoro tři týdny měli tuším dva deštivé dny a asi dva další dny, kdy bylo jenom lehce přes dvacet stupňů. Všechno to zimní oblečení jsme mohli nechat doma.

KinderdijkUkaž na mapě, oblast s větrnými mlýny, byla také krásná. Ale. Je super vidět, jak v tom žili kdysi, jak se mačkali na třech postelích a přitom měli třináct dětí. Jak měli jenom jednu vytápěnou místnost. Být blízko těm lopatkám, které za většího větru neskutečně hvízdají a točí se fakt rychle. Ale mě by se líbilo, jak se v tom žije dneska, v těch dalších mlýnech, které tady jsou, které jsou v soukromých rukách, nesmí se tam a ti lidé tam normálně žijí. To by mě fakt zajímalo.

ZuiderzeeUkaž na mapě alias skanzen pod otevřeným nebem je sice trochu umělý, ale krásný na procházku. Staré domy dovezené z různých míst, pár historických atrakcí, které si člověk může sám zkusit, popisky o životech lidí, kteří v těch domech žili. Překvapivě některé z věcí nejsou otevřené – na tu vodní atrakci jsme se těšili moc. A přestože všude máme pocit, jak moc lidí tam je, tak podle zavřených stánků bývá i výrazně hůř.

Druhý skanzen pak navštěvujeme v OpenluchtmuseumUkaž na mapě a to je ještě lepší. Historická tramvaj, která vás sveze kolem dokola. Plno ukázek historických prací, které si můžete zkusit. Malé domečky, kde spaly rodiny se třinácti dětmi (to je nějaké klasické číslo tady). Velké domečky, kde dřela farmářova rodina bídu s nouzí, tak to prodala a nový majitel si z toho udělat luxusní bydlení. To rozdělení společnosti je neskutečné. Malý „ateliér“, kam se vejde osm lidí a můžou tam strávit fajn dovolenou. Vozovna historických tramvají – fakt je renovují vždycky jenom starší chlapi? Dětské hřiště. Místní typické hranolky. Skvělá pekárna. Slušné kafe. Kolotoče na závěr – když o tom tak uvažuji, tak na něčem takovém seděli všichni tři asi poprvé a vypadalo, že si to fakt užili.

V MadurodamuUkaž na mapě jsem kdysi byl, nutně jsem se potřeboval tam vrátit. Myslím, že jsme udělali dobře, měli jsme tam ovšem zajet na začátku. Mnohé stavby jsou úžasné, ta mořská vrata, která jsou i v měřítku 1:25 ohromná a která chrání celé Holandsko. To jsme měli vidět naživo. K tomu spousta informací, které mi naopak doplnily to, co už jsme viděli. No a také zeď, u které soutěžíte, kolik děr zvládnete ucpat. Snaží se tam všichni, ale my asi jediní odešli kompletně promočení. A také jsme odcházeli až v okamžiku, když už to nemělo sílu stříkat, tak snad jsme jim něco nerozbili (jako Jana, když byla malá a vytopila kotelnu).

Po víc jak dvou týdnech se vracíme domů, plní zážitků. Já navíc překvapen, jak moc si toho prckové pamatují, protože kdysi mi někdo řekl, že u těch malých dětí je jedno kam jedete, protože z toho nic nemají. Kecy, mají. Navíc si to užijí, opravdu si něco pamatují a asi vám dost jasně ukáží, které ty věci jsou opravdu zajímavé. Akorát tedy hlídat celý den děti, řídit auto, nasávat zážitky je makačka, která vás každý večer spolehlivě zažene do postele hezky brzo.

Kam dál? Jana ještě slíbila ten Řím, tak uvidíme.

Zajímá mě tvůj názor