Peru, část 7.

Salkantay trek je jednou z alternativních cest na Machu Picchu. Ta nejznámější – Inca Trail – bývá plná na tři měsíce dopředu a vyžaduje účast v organizované tůře. Naproti tomu Salkantay obchází většinu národního parku po okolních kopcích, organizované tůry na ni vyráží v podstatě každý den a sami můžete vyrazit také – po složitějším začátku už další cestu naleznete relativně snadno.

A tak jsme vyrazili i my. V agentuře nám řekli, že nás vyzvednou v 5:30 a tak jsme v klidu spali, když nás ve čtyři probudil recepční, že máme vstávat, jsou tady. Tak to trochu nesedlo, stejně jako průvodce který nám kouknul na záda a že prý máme pěkně těžký batoh (normálně povolují 5kg na osobu, my měli povoleno 10kg na osobu, ale bohužel jsme to neměli nikde napsané). Dorazili jsme na náměstí, sedli do dodávky k dalším účastníkům a po chvíli poskakování po městě a nabírání dalších lidí vyrazili směr cíl – MollepataUkaž na mapě.

Dvě hodiny utrpení v autě – serpentýna za serpentýnou, během té doby jsme sklesali asi kilometr a zase ho nastoupali. Když jsme konečně dorazili na místo tak jsme byli hodně šťastní. A tady začala ta správná legrace – vyházeli nás z auta, nabídli snídani (která nebyla v ceně) a když auto odjelo tak začali vážit věci a zjišťovat, kdo má jakou nadváhu. Oproti jejich 5kg na hlavu jsme měli nadváhu skoro všichni, průvodce se nechtěl nechat ukecat že my máte 10kg na hlavu a říkal, že si to máme pak vyřídit v agentuře. Jeden kůň navíc naštěstí nejsou žádné velké peníze a tak jsme ho dohromady koupili a víc neřešili.

Tady se už projevila jedna typická věc týkající se zájezdů – spousta cestovek se domluví dohromady a hodí lidi do jednoho pytle. Takže tůru jdou všichni stejnou, akorát někdo zaplatil víc (maximum v naší skupince bylo někde ke 300$), někdo méně a někdo nejméně (asi my – 165$).

Vpřed – konečně ten povel zazněl. Čekalo nás pár set metrů převýšení, něco přes 20km cesty, pár zastávek na odpočinutí a oběd. Prašné klikaté cesty, do kterých pralo slunce, takže už po hodince první člověk vyhodil obsah svého bříška a šlo se dál.

Prašná cesta se klikatí

U první občerstvovací stanice bylo špatně už asi 4 lidem, takže jsme to začali léčit coca colou. Občerstvovací stanice jsou super, jsou podél celé cesty asi tak v 5km intervalech, takže náš strach, že kdybychom šli sami tak musíme jídlo táhnout celou cestu, byl naprosto lichý. Stejně tak dezinfekční tablety jsou zbytečné, vodu je možné koupit kdekoliv.

Občerstvovací stanice jsou všude

Po třech zkratkách (rozuměj cestička vedoucí kolmo vzhůru) jsme na místě pro oběd, kde už kuchař vaří něco dobrého. K tomu šťáva pravděpodobně z místní vody, jinak by nemohla být tak krásně vychlazená. Pijeme a jíme co hrdlo ráčí, je to opravdu dobrota.

Polní kuchyně

Po obědě je to už v podstatě po rovince, na chvíli se k nám přidává pes, který prý doprovází každou výpravu co jde kolem. Po chvíli zase obcházíme býky s nádhernýma rohama, kdybych na sobě neměl červené triko a kalhoty s červenými pruhy, tak bych ho i vyfotil, takhle raději opatrně obcházím. Postupně jich je víc a tak si zvykáme a další obcházíme v klidu, bojí se víc než my.

Celou dobu vidíme náš cíl – horu Salkantay, která se nádherně tyčí na konci údolí a pod kterou prý leží náš dnešní kemp. To je trochu deprimující – je to daleko.

Nakonec ale dorážíme, cestou obcházíme luxusní hotýlek, ve kterém je možné také přespat – některé cestovky se specializují na to, že ten trek dělají po hotelech. Pak přeskočit řeku po kládě a už docházíme k našemu ubytování. Jeden ohromný stan, ve kterém jsou postaveny ty naše, aby byly chráněny před zdejším silným větrem. K tomu akční prcek, který si chce hrát, ale nelíbí se mu hra na letadýlko.

Náš první kemp

A konečně happy hour – událost, kterou budeme mít každý den aneb kafe a čaj před večeří. K tomu čerstvý popcorn a sušenky. A současně jeden z nejlepších zážitků – opatrně rozdělávám tu novou plechovku kafe, když to najednou lupne a asi třetina ho vylétne ven a od hlavy k patě popráší průvodce, který stojí proti mě. Fantastický pohled.

Noc je v pohodě, na nových Therm-O-Restkách je nádherně teplo a jediné co (my) v noci slyšíme je bubnování silného deště po střeše – asi budeme zítra potřebovat pláštěnku.

Ráno je ještě lepší, vstáváme sice brzo, ale jsme krásně vyspaní a navíc dostáváme čaj do spacáku. Potom snídaně, zabalit a v okamžiku kdy se chystáme vyrazit tak přestává pršet a celý den je nádherně.

Dneska nás čeká nejtěžší úsek – přechod sedla ve výšce 4600m.n.m. Pomalu stoupáme, cestou si sbíráme kamínky na postavení pyramidky na uctění bohů a hlavně se kocháme okolím. Aklimatizovaní jsme skvěle, takže nemáme jediný problém, jiní členové naší výpravy takové štěstí nemají a je jim dost zle. Což je možná způsobeno i tím, že pro jistotu nejedí ani nepijí, aby jim nebylo ještě hůř. A to jim samozřejmě nepřidává.

Kýčovité pohledy cestou

Konečně nahořeUkaž na mapě. Fouká, je tu trochu zima, všude kolem ledovce, které už jsou pěkně odtáté. A spousta pyramidek, bohy zjevně uctívají všichni.

Průvodce nám navíc řekne nějaké informace k té zdejší vyhlášené rostlině – coce. Když se prý potkají tak si vzájemně hrst vymění, když uctívají bohy tak vezmou tři lístečky, fouknou skrz ně na tři strany a nakonec je vloží právě pod nějakou pyramidku, tím je zajištěno, že se přání splní. Tak se nám snad splní také.

Naše pyramidka přání

Odteď už budeme jenom klesat. Zase skoro vidíme kam dojdeme a tak klesáme a klesáme až doklesáme až na oběd. Hezky na louce, hned vedle potůčku nás čeká opět úžasné jídlo. Akorát s odpadky si tady nedělají moc hlavu a podle všeho je nechávají tam kde zrovna jsou.

Odpočinek před obědem

Po obědě klesání a klesání, začíná být dost horko a kromě nás snad všichni odbíhají tu a tam do křoví. Nějak jim to jídlo asi nesedlo. Když už máme úplně dost tak se objevujeme v kempu. Za dnešek to bylo 1000m nahoru, 1000m dolů a celkem asi 26km pochod. Za odměnu nás čeká studená sprcha, happy hour v chajdě a super jídlo.

V noci pršelo, což stanu neudělalo moc dobře a promokl. Ale jsme na tom lépe než Angličani, na které celou noc kapalo, u nás to odnesly akorát kalhoty a karimatky zespodu. Ráno je dost hnusně, všude kolem se válí mraky a člověku by se nechtělo ze spacáků. Horký čaj pomáhá, zabalení je otázkou chvilky, dneska pro jistotu bereme lehčí oblečení a děláme dobře – čeká nás cesta deštným pralesem.

Ranní kemp

Klesáme podél řeky a vypadá to nekonečně, množství přestávek moc nepomáhá. Na jedné z nich se objevuje podnikavý klučina, který někde nasbíral passion fruit, průvodce s ním chvilku smlouvá, pak kupuje pro každého z nás, klučinovi dává asi tak polovinu toho co dohodli a oba jsou spokojení.

Passion fruit

Po ochutnávce této dobroty, kterou sníte a už ani nevíte, že jste ji měli, obhlédneme ještě další místní plody a razíme si to dál, v podstatě do cílové vesnice, kde nás čeká oběd a pak už zběsilá jízda collectivem do Santa TeresyUkaž na mapě.

Santa Teresa vypadá jak čerstvě postavená vesnice. A také ano, v roce 1998 byla kompletně srovnána se zemí ohromnou záplavou a od té doby vyrostly jenom dočasné domky. Kousek od vesnice jsou vyhlášené horké prameny, ty pro změnu byly vyplaveny letos na jaře a ještě neobnoveny, takže je vstup zdarma a místo krásných bazénků jsou jenom takové provizorní.

Tady nás opouští někteří účastníci, kteří měli méně času a tak dneska pokračují rovnou dál, aby jeden den ušetřili. Průvodce razí s nimi jim ukázat cestu na vlak, což pro nás zbývající znamená, že nikam sami nemůžeme – průvodce druhé skupiny nám to nedovolí. Dost nás tím naštvou a když se ten náš vrátí, tak zjevně rychle chápe, že moc šťastní nejsme. A tak dohaduje o fous lepší cenu s taxikářem, kuchtík na večeři vaří úžasnou hostinu, kterou nemůžeme sníst ani z půlku a ke snídani budeme mít dort. Po večeři nás ještě baví malá opička, která skáče po stole, nabírá si cukr a poté loví mouchy – samy o sobě asi nejsou moc dobré.

Horké prameny jsou super, člověk si příjemně uvolní tělo po třech dnech náročné chůze, navíc zde funguje bufet a tak přímo do bazénku mohou přinést pivo nebo grilované maso. Ráj na zemi. Akorát tu cestu tam člověk moc nechápe. Připomíná spíš vyschlé koryto potoka a místní tady jezdí auty naloženými tak, že sedí skoro na zemi.

Horké prameny v Santa Terese

Před námi je poslední den cesty, který zahajujeme snídaní s dortem a pak už hurá vpřed. Dnes nás čeká dopoledne chůze po rozpálené prašné cestě, takže je to dost náročné. Hluboko pod námi řeka, která postupně stoupá až jdeme vedle ní. Když to tady celé zaplavila, tak to muselo být něco neuvěřitelného.

Rio Urubamba

Někdy kolem poledního vstupujeme do národního parku Machu Picchu. Hned za branami nás čeká oběd od našeho kuchtíka a pak je před námi něco přes 10km chůze podél kolejí. Krásně po rovině. Vlak tady jezdí dvakrát denně a jenom pro místní, dřív pokračoval ještě dál, ale některá ze záplav trať smetla a tak dnes končí na kraji národního parku.

Vstup do národního parku Machu Picchu

Procházka je krásná, konečně stín, nikam nestoupáme ani neklesáme a za jednou zatáčkou najednou zahlédneme první zahrady bájného Machu Picchu. Pohled je to krásný, když druhý den zjišťujeme, že jsme ho mohli vidět hned po vchodu do národního parku tak se nám nechce věřit, je to opravdu krásně schované na vrcholu kopce a ani se nedivím, že ho Španělé nemohli kdysi najít.

První pohled na Machu Picchu

Po chvíli obcházíme vlaky v konečné stanici, čeká tady ten nejluxusnější, kde číšníci cestou roznášejí jídlo a pití a který stojí směšných pár set dolarů jedním směrem. Odtud je to ještě hezky daleko do městečka Aguas CalientesUkaž na mapě, městečka vytvořeného jenom pro Machu Picchu, kde jsou hotely, hostely a restaurace a nejezdí tady žádná auta kromě autobusů právě nahoru na Machu Picchu.

Snad nejluxusnější vlak v celém Peru

Ubytováváme se, procházíme po městě a večer trávíme poslední společnou večeří v místní restauraci, kde nám náš kuchtík vaří něco dobrého a průvodce povídá plán na další den. Zároveň nám chce koupit jenom studentské vstupenky na Machu Picchu, lístky na vlak prý nebudou dneska ale až zítra a celkově je to trochu zmatené. Zítra asi bude legrace.

Pak rychle spát, ráno vstáváme ve tři.

1 komentář

  1. napsal:This is a great informative arlcite. It’s interesting, smart and well-written. You make several sound and interesting points on this subject that have made me think. Thank you for sharing.

Napsat komentář