Peru, část 6.

Cusco je nejstarší souvisle obydlené město v Jižní Americe, jeho jméno znamená v překladu „Pupek“. Také by se dalo prohlásit za hlavní město památek, jeden z hlavních důvodů, proč sem v dnešní době všichni turisté jezdí. Přestože v okolí je spousta krásných hor, divokých řek nebo terénů pro jízdu na horském kole; tím hlavním pro většinu návštěvníků je Machu Picchu – nejslavnější incká památka v Peru, vzdálená už jenom několik hodin cesty.

Turisté. To bylo to první, co nás po příjezdu napadlo. V Punu jich bylo hodně, ale tady se počty snad násobily. Zároveň to bylo první město, ve kterém jsme potkali žebráky.

Taxík z autobusového nádraží do centraUkaž na mapě se nedal s cenou ukecat tak snadno jako v ostatních městech, kde opravdu respektovali vyvěšené ceníky. Ale nakonec jsme si řekli, že hádat se o 8Kč nám za to nestojí, nasedli jsme a po chvíli zběsilé jízdy relativně ošklivým okolím jsme se ocitli na hlavním náměstí, které je opravdu hezké.

Pohled na náměstí v Cuscu

Všechna města tady mají něco společného – ohromné hlavní náměstí. Měli jsme tipy na dva hostely – jeden od Aljašanů z Colca kaňonu, druhý Jana získala při pozorování kondorů a pokecu s Němkou. První zněl podle popisu nádherně, druhý byl levný. A tak jsme vyrazili do toho druhého. Pokud nám v Punu připadaly ulice prudké, tak tady nám došla slova.

Prudké ulice v Cuscu

Hostel Arco Iris je super, mluví jenom španělsky a tak nám chvilku trvá, než se dohodneme, že chceme opravdu ten nejlevnější pokoj za 10S na osobu a noc. Nakonec se daří a my s úlevou shazuje těžké batohy. A konečně hostel, kde nejsme na pokoji sami, zatím se nám vždy povedlo, že jsme i ve velkých pokojích spali úplně sami. Chvilka odpočinku a razíme ven, úkolů máme spoustu.

Prvním z nich je najít pobočku iPeru. Taxikář někde cestou mával a ukazoval, průvodce tvrdí něco podobného, ale na místě nic není. Jak zjišťujeme později tak tuhle pobočku zrušili a pro nejbližší se musí vyrazit až na letiště. Tak na to pečeme, až tak nutně je nepotřebujeme.

Další úkol je vybrat cestovku pro návštěvu národního parku Manu a trek na Machu Picchu. Podle všeho tyhle dvě věci nejdou udělat úplně po vlastní ose, respektive výrazně jednodušší, rychlejší a asi ne o moc dražší je to s cestovkou. A tak v následujících dnech chodíme od jedné k druhé a zjišťujeme a zjišťujeme. Za chvíli se nám z toho točí hlava, všichni nabízejí to samé, všichni jsou nejlepší a ceny se liší asi o 100%.

Ten první den jsme nakonec zvládli už jenom večeři. Jana vytipovala Victor Victoria, kde by mělo být tradiční jídlo a ohromné porce. A tak jsme vyrazili a opravdu se dobře najedli. Jana si dala úžasný svařák na zahřátí a Aji de Gajina k jídlu, já skončil u Chicharrones. Když nám to donesli tak jsme si uvědomili, že o Chicharrones jsme četli v průvodci a řekli si, že to jíst nebudeme – měly to být škvarky. Ve finále to bylo celkem fajn, opravdu hodně vyškvařená žebra nebo něco podobného.

Výběr zájezdů

Druhý den tedy vyrážíme vybrat zájezdy. Nejdřív si z internetu vypisujeme ty, co jsem našel už z Česka a při té příležitosti zjišťujeme, že Twitter nějak přestal přijímat naše novinky – chuligáni změnili číslo SMS brány aniž by dali něco vědět.

Pokud budete na Salkantay trek chtít nějaké luxusní cestovky, které mají málo lidí ve skupince (stačí jim už dva), vezou vás vlastními auty, nošení zavazadel není v ceně, počítejte něco okolo 500 – 600$ (ano dolarů) na osobu a vydejte se do ulice Garcilaso. Pokud hledáte něco levnějšího, počítejte tak 200 – 300$ a vydejte se do ulice Plateros. No a pokud chcete něco ještě levnějšího, tak se vejdete i do 200$ a vyřídíte to přímo na náměstí.

To byl i náš případ. Lonely Planet sice radí vybírat ty dražší, protože tolik nedřou průvodce a nosiče, ale i ti naši super levní vypadali spokojeně. Jestli jdeme ve skupince dva nebo deset je nám jedno, čím víc možná tím líp, což zase mluví pro ty levnější. Od Holanďáků z Titicacy jsme měli tip na jednu levnou a tak jsme nakonec skončili i v ní. A tady je druhý problém – skoro všechno se v této oblasti jmenuje Chaski, po starodávných kurýrech. Takže jsme si nejdřív cestovku spletli, což bylo dobře, protože jsme získali ještě výhodnější cenu – 165$ na osobu.

Vybrat něco do Manu je snad ještě horší. Celý národní park je rozdělen na tři zóny, do té třetí jezdí pětidenní zájezdy, do druhé osmidenní a do první nikdo. Nepříjemné je, že chceme do té druhé, ale osm dnů nám moc nevychází. Navíc ještě při pomyšlení, že nás to bude stát přibližně 1500$ na osobu, to už je trochu dost.

Celodenní běhání po agenturách je ještě únavnější než po památkách. Náladu nám trochu zlepšuje oběd v Meli Melo, kde jsme si dali hodně podobné smažené kapsičky (Empanadas) jako v Punu, tady akorát byly násobně dražší. Odpolední kafíčko zvládáme v Don Estéban and Don Pancho, další restaurace z Lonely Planet.

Odpoledne už nemáme sílu skoro na nic, Jana akorát ještě obhlíží boty, aby měla nějaké náhradní když zničila pohorky a nakonec kupuje u Bati ty nejlevnější vietnamky. Do toho už nám lezou neuvěřitelně na nervy všichni, kteří nabízejí masáže – jdete po ulici a nabídne vám je třeba 5 lidí za sebou, vzdálení tak jeden metr jeden od druhého. Děs. Taky si kupujeme na vyzkoušení Inca kolu, zdejší specialitu. někdo tvrdí, že jde o rozpuštěné bonpary, nám to spíš připomínalo zubní pastu Tutifruti. Za celý den jsme neobjednali ani jeden zájezd, zato máme hromadu letáků a tak se večer sedáme, přehrabujeme se tím a plánujeme (posledních) čtrnáct dní dovolené.

Konečně po městě

Plán na druhý den je jasný – objednat Salkantay trek, stihnout muzea dostupná zdarma nebo za jednotlivé vstupné a zítra vzhůru na trek. Většina muzeí je tady totiž spojená do společné vstupenky, která platí jenom 10 dní a tak bychom ji moc neužili.

Naším prvním cílem je Qorikancha, staré Incké ruiny na kterých byl vybudován kostel a klášter. Tady jsou vidět ty stěny, které si každý spojuje s Inky – bez jediné škvíry do které by bylo možné něco vecpat.

Incké stěny

Je to opravdu úžasný pohled, ohromné kameny bez mezery, případně mezi ně vložený miniaturní kamínek. V dalším sále jsou zase obrazy někde ze středověku, dál vidíme mléčnou dráhu v podání Inků nebo „mapu“ okolí Cusca. Opravdu krásná podívaná.

Incká mapa okolí Cusca

Další v řadě je muzeo Inků, kde by mělo být hodně o jejich historii a způsobu života. Je tady toho opravdu hodně, bohužel většina informací jenom ve španělštině, takže se spíš kocháme a zkoušíme odhadnout, co mohlo být k čemu. Venku potom vidíme jak tkají všechny ty látky a zastavujeme se u hudebníků, kteří nám předvádějí hudební nástroje. Na některé bych uměl hrát i já – stačí je jenom pomalu naklápět z jedné strany na druhou.

Tkalci v Inca muzeu

Také se nám daří objednat Salkantay trek – nakonec bereme to nejlevnější co jsme našli a na třikrát vybíráme dostatečné množství peněz z bankomatu. Pak už jenom nakoupit nějaké jídlo na snídani a svačinu, přebalit batohy a jeden odnést do cestovky do úschovy a spát – ráno bychom měli vstávat někdy okolo páté.

Napsat komentář