V autobuse se dá pohodlně spát! To je po 13 hodinách jízdy důležité zjištění. Bohužel toto zjištění trochu nabourávají místní cesty – pořád nahoru a dolů, doprava a doleva. Točíme se skoro na místě a jezdit několik hodin na kolotoči nedělá mému žaludku úplně dobře, ale naštěstí přežívám.
Arequipa
Druhé největší město v Peru a snad první, které vypadá alespoň trochu dostavěně. Přezdívá se mu také Bílé město, podle budov postavených z bílého vulkanického kamene. Centrum města připomíná evropské metropole – ohromné náměstí, katedrála, čisté uličky na všechny strany. Je to tady krásné.
Po příjezdu se chvíli vzpamatováváme na autobusovém nádraží a pak už rychle do taxíku. Dokonce tady mají přímo ceník, aby nás neokradli, takže se s prvním z nich domlouváme a vzhůru do centra
. Provoz je hustý, ale za chvíli jsme před náměstím, kam je momentálně vjezd zakázán, takže taxikář něco haleká, chvíli ještě kličkuje, aby zastavil ještě dál než byl předtím. A za to celé chce o 1Sol víc, takže mu ho nedáváme. Mrmlá si pod vousy, odjíždí a my míříme na náměstí.
A tam je to jedna velká sláva, spousta lidí pochoduje kolem, kapela vyhrává, lidé koukají. Úchvatný pohled, podle všeho promoční pochod zdejší školy. Jak později zjišťujeme, tady se slaví něco pořád a průvody jsou populární, konají se snad každý den.
Nacházíme turistické informace iPeru a postupně zjišťujeme, jak je to úžasná instituce. Neuvěřitelně ochotní pomoci, poradit a zařídit, jsou skoro v každém městě a stávají se prvním místem, kam vždy po příjezdu míříme. Tady si necháme poradit jak vyrazit sami do Colca Canyonu a také tipy na další výlety v okolí. A pak už vzhůru najít ubytování.
Líbí se nám hned v prvním, do kterého jsme vešli – Hospedaje el Caminante Class. Asi dva bloky od náměstí, hned přes ulici je klášter a je tu celkem klid. K tomu recepční co mluví anglicky a ještě jsou ochotné objednat lístek na autobus. Tady nám navíc na rovinu řeknou, že chtějí příplatek za zařízení, který je ale stejný jako cena taxíku na nádraží a zpět (nikde jinde se lístky koupit nedají), takže bychom utratili stejně a takhle ušetříme čas.
Z nějakého divného důvodu jsme měli pocit, že o Colca Canyonu víme málo. A tak jsme další hodinku strávili obíháním cestovních agentur, abychom se dozvěděli víc. Dozvěděli jsme se přesně to, co jsme už věděli a jenom se utvrdili v přesvědčení, že chceme vyrazit sami a že jet odpoledním autobusem je dobrý nápad (normálně se vyráží někdy ve 3 hodiny ráno – jediný spoj, který zmiňují průvodce, ale jinak tam jezdí autobusy snad každou hodinu).
Na oběd vybrala Jana tradiční restauraci La Nueva Palomino. Dá nám trochu práci ji najít podle našich super přesných map, ale po hodinové procházce se daří a jdeme dovnitř. Je opravdu tradiční, zmiňovaná v průvodcích a přesto obsluha neumí anglicky a nemají anglické jídelní lístky. Usazujeme se, koukáme kolem, snažíme se něco přeložit a nakonec rezignujeme – ukazujeme na pár obrázků co mají vyfocené a ptáme se, co to je. Chápou rychle, ukazují, my se rozhodujeme a za chvíli to už máme na stole. Ohromná kukuřice a porce několika mas nás zasycuje, takže můžeme zaplatit a vyrazit zase dál.
Celé odpoledne trávíme v klášteře Santa Catalina. Rozkládá se na 20 000m2, stěny má vyvedené v krásně sytých barvách a v odpoledním slunci se fotí prostě nádherně. Protkán spoustou chodbiček, množství pokojíků a v každém z nich kuchyň, ale snad nikde záchody. Dříve byl podle všeho vícepatrový, ale zemětřesení ho pobořily a další patra už nebyla nikdy obnovena. Jak tady ty jeptišky žily je nám trochu záhadou, ale proč je církev bohatá je jasné po přečtení informačních letáků – do kláštera si novicky přinesly všechno co potřebovaly a ještě musely darovat spoustu peněz.
Večer dostávám rýmu, což z nějakého důvodu hrozně vystrašilo Janu a tak mě chce nacpat práškama – kombinace acylpyrin, valetol, paralen a ibalgin se jí zdá ideální, já mám strach o svůj život. Ukecávám to na dva paraleny a po skvělé sprše mizíme spát.
Druhý den začínáme ve francouzském stylu – míříme do kavárny La Canasta Baguetería doporučené v Lonely Planet. Můj orientační smysl v Peru nějak nestíhá, napoprvé netrefíme vůbec nikdy, ale po procházce městem se trefujeme a usedáme (a to jsem samozřejmě cestou do toho dvora nakukoval a neidentifikoval ji správně). Obsluha je pomalejší, jak se na Francouze sluší a patří (ale jinak jsou to normálně Peruánci). Ale nakonec se čerstvých houstiček s vajíčky, marmeládou a čajem dočkáme a pochutnáme si. Na odchodu kupujeme ještě ohromný cruisant – kdo by za něj těch pár korun nedal?
Vracíme se na náměstí prohlédnout katedrálu La Catedral, kterou už třikrát nebo čtyřikrát obnovovali po zemětřesení a kde mají největší varhany v Jižní Americe. Nakukujeme i do dalších kostelů a starých panství, ve kterých dnes většinou sídlí banky nebo muzea.
Končíme v muzeu Santury, které se snad nesmí minout, protože tady mají zmrzlou Juanitu – ledovou princeznu. Zmrzlá mumie holčiny, kterou obětovali před 500 lety a v roce 1995 nalezli na vrcholku Nevado Ampato. Film o jejím objevu vtáhne člověka do děje, další prohlídka není špatná a člověk se něco dozví o zdejší historii i zvycích.
Další zastávkou je zdejší tržiště – naše první v Peru a je to ohromný zážitek. Velká budova, kde je stánek na stánku, vše rozdělené do sekcí – ovoce, maso, sýry, pečivo, oblečení. Když člověk vidí, jak tady přímo porcují ty ohromné kusy zvířat tak nám to nedělá dobře. Raději míříme do těch dalších sekcí, kupujeme mandarinky (kilo asi za 8Kč), sýry (krásně vržou po zubech) i pečivo. Před vchodem obdivujeme opraváře bot, který zrovna spravuje něčí pohorky a pečlivě je natírá barvou, aby vypadaly hezky. Návštěvu zakončujeme u stánku s pečenými plněnými bramborami. Jednu kupujeme a je to dobré, stojí to zase pár směšných drobáků.
Do Arequipy jsme se ještě vrátili na jednu noc po návratu z Colca Canyonu. Zamířili jsme do toho samého hostelu, kde už po nás chtěli víc peněz a navíc recepční dělala, že neumí anglicky. Vytáhli jsme starou účtenku, vyřídila jeden telefonát a už jsme měli náš super prostorný pokoj za starou cenu. Poté dlouho hledáme restauraci, kde bychom povečeřeli, až zapadáme do nějaké miniaturní, kde vaří těstoviny a jsou výborné. Po krátké procházce nočním městem dostávám ale hlad a tak zastavujeme ještě na sendvič. Jmenoval se Mamut a připomínal liliputa – přibližně podobná situace jako s Longerem od KFC, který by se měl při své délce cca 8cm jmenovat spíš shorter. Sedá na mě opět rýma, tentokrát se odmítám léčit. Malý baťůžek se nám začal párat tak ho zkoušíme slepit a přemýšlíme, zda vydrží do konce dovolené.
Ráno míříme zase na výborné francouzské pečivo, ale tentokrát si ho bereme na pokoj a dáváme s marmeládou. K tomu coca infusion, kterou dává hostel zdarma (je to fakt silné), nakoupit věci na další cestu a je čas vyrazit dál – do Puna. Šest hodin cesty a nějakých 2000m směrem vzhůru.