Peru, část 11.

Je to tady – zbývá nám posledních pár dní dovolené. V plánu máme zůstat v CuscuUkaž na mapě a vidět všechno co se tady vidět dá, donakoupit věci, vyjít s penězi, najít autobus do Limy a přežít cestu (víc jak 20hodin nonstop), chytit letadlo do Evropy (které zjišťujeme že nevíme kdy letí), najít (snad) auto na parkovišti v Mnichově a dojet ve zdraví do Prahy (snad všude není půlmetr sněhu).

Cusco

V průběhu předchozích dnů v Cuscu jsme si ho jakžtakž prošli, ale neviděli jsme vlastně žádné zdejší památky a muzea, kam platí boleto turistico. Takže je čas to napravit.

Muzea postupně házíme do jednoho pytle – moc nás nezaujaly. Vlastně jsme asi v žádném neviděli opravdu zajímavou expozici, kvůli které bychom se tam vrátili. Všude kyblíčky a další Incké věci (které jsme už viděli někde jinde), muzeum moderního umění nechápeme stejně jako u nás, některé exponáty jsou opravdu divné. Takže během jednoho dne projdeme asi tři nebo čtyř a máme dost, nic co by v nás zanechalo vzpomínku.

Sacsaywamán

Sacsaywamán je ruina s náboženským i vojenským významem, která se vypíná hned nad Cuscem a dá se na ní dojít pěšky. Ohromná svou rozlohou a to je prý vidět jenom 20% původní velikosti, protože krátce poté co Španělé vyhráli své bitvy v těchto místech tak většinu stěn strhli a kameny použili na stavbu domů v Cuscu.

Ty kameny jsou dost velké a to tyhle nejsou ty největší (prý)

Sacsaywamán nebo sexy woman jak si to pamatují turisté (zní to hodně podobně) je opravdu neuvěřitelná věc. Hned nad Cuscem, asi tak půl hodinky pěšky do prudkého kopce, nahoře chytáme dech a moc nám to nejde. Cestou jsme ještě prošli kolem inzerátu nabízející levné zájezdy do Manu, stačí jim tam trochu pomoc a člověk to dostane asi za třetinu ceny. Škoda, že jsme to nenašli když jsme tam plánovali cestu.

Ruiny jsou ohromné, kameny ještě větší. Snad žádný z nich není menší než my, ten největší má podle toho kdo to říká buď 100 nebo 300 tun, v každém případě hodně. Když se na stěny člověk podívá z výšky tak jejich tvar do špiček má připomínat zuby pumy a opravdu to tak jde brát. Akorát bych někdy chtěl vidět, jak to opravdu v historii vypadalo a jak zde žili, některé ty věci si nedokážu představit. Mimochodem už v té době věděli, že skrz kameny je potřeba prorazit odvodňovací kanálky.

Stěny mají připomínat zuby pumy

Od ruin k malé skalce z vulkanických vyvřelin je třeba přejít velkou louku, kde se prý dřív konaly slavnosti a konají se i dnes, lidé sem vyrážejí i na piknik. Vyvřelina je ale zajímavější, tvarem trochu připomíná šnečí ulitu a z druhé strany má hezky dlouhou skluzavku vytvarovanou stovkami let ježdění po kameni. I dnes si tady užívají zrovna přítomní studenti, kluci vyskakují často bolestí, narazit si kulky zjevně není problém. I my nakonec zkoušíme, fičí to solidně, kulky přežívají akorát jsme si trochu odřeli ruce, přeci jenom to co vypadá hladce v rychlosti moc hladké není.

Skluzavka na Sacsaywamán

Projít úzkým podzemním tunelem, který Jana nějakou náhodou zahlédla tam a zase zpátky, zastavit se u sochy Ježíše a zase zpátky do města, projít se uličkami, ochutnat nějaká ta jídla, nakoupit věci, shlédnout kulturní představení, sehnat autobus, pobalit a tak.

Autobus se nakonec povedlo sehnat, vzali jsme jako obvykle ten nejlevnější a začínáme mít pocit, že je skoro jedno, jaký lístek člověk koupí, protože prostě přijede nějaký autobus, který nemusí moc sedět na to, co člověk ve skutečnosti chtěl.

Ještě zkoušíme zdejší jídla. Všechny steaky, chicharróny a další jídla už známe, v jedné restauraci Jana naráží na místní delikatesu, která podle popisu půjde sníst – plátek morčete spolu s plátkem kuřete a kukuřice. Nejdřív to chce objednat dvakrát, nakonec ji ukecávám, že jednou stačí. Dobře děláme, už když to přinášejí tak Jana ví, že to jíst nebude. K tomu pisco sour – minule nám chutnalo.

Paní se ještě přijde zeptat pro koho je pisco a když zjistí že pro mě, tak spokojeně odkráčí. Raději se ptám, co to znamená – pro pány se prý dělá silnější. Plátek morčete ani zdaleka nevypadá jako nějaký steak, prostě je to morče rozsekané na plátky – s opálenou kůží, kostřičkou, páteří, trochou masa (chutí makrely), nějakými vnitřnostmi. Ochutnávám, nic moc, ale je toho asi tak na 4 sousta, tak to nějak dávám, platíme a víme, že už to asi nikdy chtít nebudeme. Navíc to bylo relativně drahé. Pisco pro změnu překvapivě silné – minule mi nebylo nic, tady se po panákovi motám a mám dost.

Večer ještě zkouším ceviche – syrové kousky ryby naložené v limetkovém nálevu. No, jemné rybí maso nasáklo limetkou, takže mám pocit, že jím limetku s takovou divnou strukturou, žádný úžas.

Kulturní závěr pobytu – návštěva Centra Qospo, které je v ceně boleta turistica a kde ukazují tradiční tance z okolí. Sál je nacpaný k prasknutí, na pódiu se střídají účinkující a snad všichni mají na obličejích masky – alespoň se nemusí namáhat s úsměvy a mohou si myslet na co chtějí.

Tanečníci v Centro Qospo

Ráno zabalit, vysypat poslední peníze za ubytování (zbylo nám tak akorát na pár housek a snad vodu) a spokojeně se projít na nádraží, kde nasedáme do autobusu a za chvíli už jedeme vstříc dalšímu dobrodružství.

Do Limy

Před námi je něco přes 1000km cesty, průvodce tvrdí 30hodin, většina autobusových společností 20hodin, ta s kterou jedeme my pak 25hodin – snad se nezpozdí, musíme chytit letadlo. Pokud dojedeme na čas tak budeme mít něco okolo 4hodin na přesun po Limě (který chce Jana zvládnout collectivama, což by prý mělo být snadné) a odbavení.

Snažíme se nespat, abychom měli něco z okolní krajiny, ale moc se nedaří. Cesta je přeci jenom monotonní, přestože to tady znamená něco jiného než v Evropě. Tady se totiž pořád točíme, klesáme, stoupáme, zatáčky o 180 stupňů jsou standard, menší se moc nenosí. Nakonec jedeme přes 20hodin, rovně jsme mohli jet možná tak 2h.

V poledne ale přichází překvapení – oběd. S tím jsme nepočítali, ale v ceně lístku je dokonce i nějaké jídlo, což je milé překvapení. Navíc je ještě dobré, takže si ho užíváme a naše minizásoby šetříme na později.

Do Limy dorážíme ve čtyři ráno, rozlámaní z cesty, s vidinou venkovní zimy a s pozorováním okolí kudy jsme jeli odmítám hledat nějaká collectiva a prosazuji taxík, kterému ochotně sypu poslední soly. Asi jsme dobře udělali, taxík jede jak závodník a stejně mu to na letiště trvá půlhodiny, moc nevím, jak dlouho bychom cestovali těmi místními minibusky, které jezdí po jedné ulici tam a zpět a museli bychom je vystřídat asi 4.

Na letišti se usazujeme v restauraci a přecházíme na chvilku mastňácké dovolené spočívající ve velké a dobré snídani, vychutnávání kafe (které je tak silné, že má Jana i po dvou dolití mlékem co dělat, aby ho vůbec vypila) nebo džusů. Převlékáme se do něčeho čistého, přebalujeme, odbavujeme se, snažíme sehnat poslední dárky a nakonec se usidlujeme u naší gate a čekáme na odlet. Ostatně vymyslet, kdy nám to letí nebylo jednoduché – 12:00PM znamená poledne nebo půlnoc? Počítáme kdy přiletíme, přičítáme a odčítáme časová pásma a úplně nám to nevychází ani s jedním časem. Nakonec se rozhodujeme – je to poledne (původně jsem počítal s půlnocí) a trefujeme se!

Do Evropy

Cestou do Evropy to hází nějak víc než cestou tam, zjevně pařící slunce má pozitivní vliv na stoupací vzduchové proudy. Jíme, spíme, koukáme na filmy a nakonec se (moc nevyspalí) probouzíme v Madridu.

Tentokrát nás nečeká sprint letištěm, času máme dost, takže zase koukáme do krámků a dali bychom něco k snědku. Ceny nás ale trochu zarážejí a přijdou nám jak z jiné planety. Dát tuším 10€ za minibagetu se nám nechce, Jana je tím na jednu stranu potěšena (v Ruzyni není tak draho jak se říká) na druhou nepotěšena (má hlad). K tomu všemu má letadlo zpoždění a víme, že na palubě žádné občerstvení nedostaneme.

Odlétáme, let do Mnichova je úplně v pohodě, cestou oba usínáme snad ještě před startem a během těch dvou hodin se výborně vyspíme. V Mnichově jsou ceny stejné jako v Madridu, asi si budeme muset zvyknout na jinou cenovou kategorii. Hledáme autobus na parkoviště, nacházíme auto, které je v pořádku, pakujeme a razíme, až kdesi v Česku zastavujeme na pumpě na jídlo, které tou dobou už opravdu silně potřebujeme.

Do Prahy dorážíme v pohodě a tím ukončujeme naši dovolenou i 51 hodin trvající přesun domů. Všude dobře, doma nejlépe. Hurá!

Zajímá mě tvůj názor