Peru, část 10.

Zbývá nám poslední týden dovolené a začínáme věřit, že vyhradit si na Sacred Valley týden může být možná i málo, kdyby se člověk chtěl opravdu kochat a procházet trhy, což prý lidé dělají, tak to nemůže stihnout. Nás naštěstí nebaví celé dny trávit procházením trhů a tak jsme rychlejší.

Pisac je asi nejznámějším městem v celém Sacred Valley, vyhlášený je hlavně pro své pravidelné trhy, které zabírají celé náměstí a jde na nich koupit naprosto cokoliv. Ohromné vykopávky nad městem pozornost také přitahují, ale díky své rozloze jich většina lidí proběhne jenom kousek.

Najít autobus do Pisacu nebyl problém, odjížděl opravdu odkud tvrdil průvodce. A jako obvykle jsme měli štěstí – koupili jsme lístky, sedli a už jeli. Při stoupání z Cusca jsme obhlíželi okolní vykopávky, některé z nich nás čekají v další dny. Po nějakých 30km jsme byli na místěUkaž na mapě, vyskočili ven a vyrazili směr náměstí. To není těžké najít, lidé se tam valí se všech směrů, takže se jich stačí jenom držet.

Na trhu prodávají všechno možné – od ovoce a zeleniny přes maso, koření, barvičky, pletené šály, přehozy, ručně dělané hrnečky a další nádobí, ubrusy, hudební nástroje, trička (překvapivě nevyráběná v Číně) až po spoustu dalších věcí.

Na trhu seženete všechno

Je to ohromné, stánky schované pod střechami z igelitu protože občas jemně poprchává, motáme se uličkami a různě se ztrácíme a zase nalézáme. Podle všeho jsme neprošli zdaleka každou uličkou, ale nakonec toho už máme plné kecky, je to tu k neuchození.

Jak si vybrat to nejhezčí?

Vybíráme šálu pro Janu, která ji hned zkouší v praxi, ubrus domů (2,5×1,5m za 70S původní ceny, po „smlouvání“ za 50S), nějaké dárečky a pak se posouváme do dalšího místa, které tady snad všichni musí navštívit – tradiční kečuánský kostel.

Kostel, kde probíhají tradiční kečuánské bohoslužby

Dovnitř se už přes ostatní turisty nedostaneme a tak sedíme venku a díváme se, jak to probíhá. Spousta zpěvu a muziky, dlouhé předříkávání modliteb, místní se postupně trousí, aby toho stihli alespoň kousek. Trvá to dlouho a tak to asi po hodince balíme a razíme zase dál.

Rychle do kostela

Zpátky na náměstí, kde už jsme si vyhlídli dvě babky, které tu vaří jídlo a u kterých máme chuť se najíst. Přeci jenom konec dovolené se přiblížil a tak můžeme začít experimentovat, restaurací máme plné zuby. Vybírám si jako první, sedám si a dostávám co jsem chtěl. Jana otálí, ona by chtěla něco od té druhé, ale ta tam nemá volné místo na sezení, tak chce počkat. Přesvědčuji ji, že si určitě může sednout vedle mě a po chvíli dohadování se jí tedy babka ptá, co chce. Jana ukazuje na tu druhou a samozřejmě – žádný problém, dostává co chce, sedá vedle mě a spokojeně si pochutnáváme. Po chvíli kecáme s nějakými dalšími „zkušenými“ cestovateli, kteří toto jídlo odsuzují a když se nás zeptají, kolik to stojí tak jsou překvapeni naší odpovědí, že vůbec netušíme. Dojídáme, platíme (Jana 3S, já 4S), babky se podělily a my razíme dál – najít taxík, který by nás odvezl nahoru na vykopávky.

Babky kuchařky

Najít taxík je snadné, smlouvání tady zase nefunguje (20S). Nahoru jsou to pořádné serpentiny, cesta chvílemi nic moc, ale nakonec dorážíme až nahoru, vysedáme a tlačíme se mezi davy turistů. Pěkně tady fouká, je to taková větrná hůrka, vůbec netuším, proč si to kdysi stavěli zrovna tady.

Vykopávky v Pisacu

Vykopávky jsou skoro stejné jako všechny před nimi – palác Slunce pro kněží, terasy na pěstování obilnin, vodní prameny, strážní věže. Jednu věc tady mají navíc – v protější skále, kam je přístup zakázán, je spousta děr, bývalých hrobek. Vyfotit se mi to moc nedaří, ta stěna je ohromná, dírky miniaturní, takže buď je detail nebo něco, kde vlastně nejsou ty vchody vidět.

Hrobky ve skále v Pisacu

Touláme se sem a tam, dorážíme na druhý konec vykopávek přímo nad městem, dáváme svačinu a pak už pomalu klesáme do města, čas utíká hrozně rychle. Ve vesnici ještě dáváme v pekárně nějaké dortíky a pak si jdeme najít autobus zpátky do Cusca. Nejdřív přijíždí collectivo, ale to se nám zdá zbytečně drahé (4S místo 2S v autobuse) a tak čekáme na autobus, který přijíždí vzápětí. Ještě netušíme, jak super to bude jízda.

Do zdejších autobusů se vejdou všichni. Sedadel je sice asi jenom pro 25, ale byl by hřích nevyužít uličky. A tak se soukáme do autobusu, kam už se prostě nikdo nemůže vejít, průvodčí nastupuje jako poslední a nějak se mu daří zavřít dveře. A takhle to jde od zastávky k zastávce, když je na ní třeba 10 lidí tak se stejně všichni vejdou, autobus jede chvíli s otevřenými dveřmi a po půlkilometru se to setřese a povede se je zavřít. A občas se průvodčí dokonce rozhodne autobusem projít tam a zpět a vybrat jízdné.

Jízda za trest, po příjezdu mám dost, nějak jsem se přehřál. V jednu chvíli jsme ale předjížděli to dražší collectivo a tam se jich narvalo také hodně, takže to bychom si moc nepomohli.

V Cuscu odpočíváme na náměstí, kecáme s klukama co tady čistí boty a jsou neodbytní, ale my se taky nedáme. Když nám to dneska vyčistí tak zítra to bude zase špinavé, tak co z toho.

Další den máme naplánovány poslední vykopávky v širším okolí. Vyrážíme hledat autobus, což se ukazuje jako větší problém, protože tam kde by měl jezdit nejezdí, nebo alespoň né tak daleko jak bysme chtěli (podle všeho končí o vesnici dřív, ale to nám neřeknou). Nakonec se probíjíme do centrály zdejší turistické kanceláře, kde na nás koukají jako na exoty, protože to je centrála, tam se turistům neradí. Ale nakonec nám v jedné kanceláři poradí a pak už je to snadné – kupujeme lístky a za chvíli už jedeme. Cestou jsme ale ještě stihli obdivovat zdejší pojízdnou nemocnici – spousta návěsů za sebou, v každém jedno oddělení.

První zastávka – Piquillacta. Od cesty je to kousek do kopce a ze zadu přicházíme k hlídací budce, kde nám dávají razítko a můžeme do areálu.

Piquillacta se dá přeložit jako „místo blech“ a je to jedna z hlavních předinckých ruin v oblasti. Zdejší stavby byly prý dvoupatrové se vstupem až do prvního patra a celý areál byl obehnán ohromnou zdí.

Zeď v Piquillacta

Mají pravdu – jsou to ruiny. Obvodová zeď je úžasná, ale uvnitř areálu je vidět pár zdí, moc nechápeme jak poznali, že to byly dvoupatrové budovy natož jak ví, že měly vstup až do prvního patra. Uprostřed je pár kvalitnějších vykopávek umístěných pod střechou, kde obdivujeme bílé zdi a podlahy, které už prý dělali v té době. Ale jinak – stěny, stěny a stěny, oproti těm inckým jsou ty stavby výrazně hrubší.

Jedna z těch lepších vykopávek, která je pod střechou

Jenom kilometr odsud se nachází Rumicolca, což je ohromná brána. Je to velké, vypadá to trochu jako hráz na vodu, má to schody až nahoru (na které se ale nesmí lézt) a nahoře to vypadá, že vedl kanálek. Ale jak překonával ta prázdná místa je trochu nejasné.

Rumicolca

Zdejších vykopávek máme dost, hurá směrem zpět na Cusco, cestou ještě zastavit v Tipónu. V plánu máme stopnout autobus, čemuž Jana moc nevěří. Jdeme podél cesty, za chvilku se otočím a za námi autobus – mávnu rukou, autobusu skřípí brzdy a my ho kousek dobíháme, naskakujeme a vysmátí jedeme dál. Několikrát klučinovi opakuji Tipón, Tipón, klučina přitakává a tak nás snad vysadí.

Jedeme a jedeme, Jana začíná být nervózní, zda jsme to nepřejeli. Zkouším se dívat ven, ale není moc vidět, občas poznám něco, co už jsem dnes viděl. A pak jsem zahlédl ceduli TipónUkaž na mapě, ale autobus moc nebrzdí. Zahalekám na klučinu Tipón, Tipón, ten zahaleká na řidiče a ten dupne na brzdy. Trochu jsme tu odbočku přejeli, ale to nevadí, dáváme jim pár drobných a vystupujeme.

Tipón je známý dvěmi věcmi – nahoře na kopci jsou ohromné incké terasy protkané vodními kanálky. Dole u silnice jsou zase restaurace, které mají v nabídce jediné jídlo – pečená morčata, Peruánskou specialitu.

Morčata obcházíme širokým obloukem, už na začátku pobytu jsme si řekli, že tohle ochutnávat nebudeme. S díky také odmítáme nabídky taxíků na odvoz, nemělo by to být tak daleko. Kupujeme zmrzlinu a vydáváme se po prašné cestě nahoru.

Je to daleko, v půlce trochu s hrůzou pozoruji auta kličkující po samotném vrcholku kopce, tak daleko snad nepůjdeme. Když nahlédneme do průvodce tak zjišťujeme, že asi ano, alespoň to naznačuje věta „at the head of a small valley“. Naštěstí nemusíme kličkovat spolu s cestou, ale jsou zde zkratky, vedoucí přímo nahoru. Když tam dojdeme, tak nám tleskají z nějakého okolojedoucího autobusu. Ale stálo to za to.

Jana pozoruje kanály v Tipónu

Tipón je opravdu krásný, kanálů je tady spousta, ve všech zurčí voda, terasy jsou rozlehlé a zelené. Obcházíme to kolem dokola, kocháme se a nakonec se rozhodujeme vyrazit ještě o kousek výš, kde to vypadá na nějakou vyhlídku.

Zbytky paláce nad Tipónem

Z vyhlídky se klube spíš kněžský chrám a je u něj nenápadná cedule ukazující na „Inca canal“. To zní dobře, kanál je asi 20cm na šířku a na hloubku, z obou stran chodníček a míří nahoru do kopce. Tak zkusíme, kam vede.

Inca canal - kam vede?

Vede do kopce. Pořád do kopce. Občas po rovině, občas do zatáčky, ale pak vždycky do kopce. Po dvaceti minutách říkám, že na to peču. Jana mě přesvědčuje, ať to zkusíme ještě kousek. Míří do kopce, v pozadí je ohromný kopec a nahoře něco, co se jeví jako zřícenina. Navíc tam jsou vidět lidi, kteří se škrábou nahoru. Na to nemám, daří se mi přesvědčit Janu abychom to otočili a razíme zase dolů.

Inca canal - pořád do kopce

Dorážíme na hlavní silnici, čekáme na první autobus a už víme, že se do něj vejdeme i s těmi dalšími 15 lidmi, kteří tady čekají také. A mám pravdu, vcházíme se a po hodince vystupujeme v Cuscu zase řádně zničení ze stání na jedné noze a to ještě cizí.

Všechno co jsme chtěli vidět v okolí Cusca je za námi, zítra zůstává na místě. Hurá.

Zajímá mě tvůj názor