Poprvé do školy (23. 4.). Člověk se skoro navrátil do dětských let, i když to bylo o něco lepší. Štěstí, že se anglicky domluvíme, přiznám se, že si nedokážu představit být v roli úplného začátečníka, který ani nežbleptne.

Hned na úvod nás čeká povídání o škole , jak je skvělá, co všechno nabízíme a jak to bude probíhat. Pak se představují jednotliví učitelé a povídají o jednotlivých kurzech, které je možné dělat (General English, Business English, EAP – příprava pro studium na vysoké škole, Cambridge, Barista a Coffee maker, …). Je toho dost, ale my už jsme stejně rozhodnutí pro General English, abychom se nějak rozmluvili a získali jistotu. Takže jdeme dělat rozřazovací test.

To jsou dva šoky najednou – tedy ony přicházejí postupně, ale v podstatě se udějí najednou.

Šok první – vlastní test. Sestává z poslechu, vyplňování nějakých příkladů, napsání vlastních vět a povídání. Poslech sestává ze dvou částí – první jsme chytli celkem v pohodě, u druhé vůbec netušíme co říkali. Příklady a vlastní věty jsou relativně snadné, jako obvykle dokončuji test jako první. A z povídání mám také dobrý pocit, tak to jsem zvědav, jak dopadnu.

Podle informací od Čechů, se kterými bydlíme, je dobré dopadnou co nejlépe. V pokročilých kurzech je totiž minimum Asiatů, kteří mají sice skvěle našprtanou gramatiku a slovíčka, ale nejsou schopni promluvit ani slovo (jak později zjišťujeme, tak je to 100% pravda).

Šok druhý (ten přichází až druhý den) – vyhodnocení testu. Na jednu stranu by ten šok měl být příjemný, na druhou je celkem dost nepříjemný. Jsme v úplně nejlepší skupince (příjemný šok), což znamená, že nemáme kam postupovat a jak se zlepšovat (ten nepříjemný šok). V Čechách jsme většinou někde vprostřed, takže s tímhle jsme při odjezdu moc nepočítali a ztrácíme trochu elánu do učení.

První učební den (tedy úterý) jsme z výuky ovšem celkem nadšení – styl není špatný, ale na druhou stranu to není nic extrémního, co bychom z Čech neznali. Druihá dobro/špatná zpráva následuje – středa je zde státní svátek, takže se neučí = nemusíme do školy, zas na druhou stranu i za tento den platíme 🙁

Středu tedy věnujeme hledání nového ubytování. To stávající máme pouze do čtvrtka, takže moc času nezbývá. A jakkoliv to vypadá, že ubytování je všude kolem celkem dost, tak lidí, kteří o něj mají zájem, je také celkem dost. Běžně se prý na byt přijde podívat třeba 60 lidí, takže uchytit se není jednoduché. A jak tak obvoláváme inzeráty tak tomu věříme – i ty, které se objevily před chvílí, jsou již obsazené. Nicméně během středy navštěvujeme jedno celkem hezké ubytování, které má jedinou nevýhodu – je celkem drahé. V úterý jsme se byli podívat také v jednom – to nebylo špatné, přímo u Australské rodiny, takže by se člověk dost pocvičil v angličtině, zas na druhou stranu měli dost přísná pravidla, jak tam fungovat, což bychom asi psychicky nezvládli. Nicméně pořád sledujeme i tuto stopu a doufáme, že si nás třeba vyberou a budeme mít kde spát. Na čtvrtek máme naplánovánu prohlídku dalšího ubytování, tak uvidíme.

Večer ještě balíme, protože ve čtvrtek musíme opustit ubytování. Naštěstí si tam věci můžeme nechat až do večera, takže se s nimi nemusíme tahat do školy. Hurá.

Čtvrtek – odcházíme do školy a začínáme vážně přemýšlet, kde složíme dnes naše unavená těla. Den ubíhá celkem rychle, navíc se nám změnil učitel. Jak postupně zjišťujeme, tak pondělí a úterý učí jeden učitel, středa je „electives day“ – tedy nějaká „mimo“ aktivita, dle zájmů studentů – gramatika/poslech/poznávání Austrálie/příprava na zkoušky/vaření kávy, čtvrtek a pátek učí další učitel.

Odpoledne prohlížíme další ubytování a dozvídáme se, že může být volné v pátek – což je celkem super. Ještě uvidíme co australská rodinka, jestli si nás vybrala nebo ne.

Večer balíme a přesouváme se do centra města, poblíž australské rodinky a hostelů, a čekáme na verdikt. Rodinka je nerozhodná, slibují zavolat později, takže vybíráme hostel a rychle míříme do postelí.

Pátek – ráno do školy s batohy – jsme trochu za exoty, současně se všichni zajímají jak jsme na tom s ubytováním. Rodinka se neozvala, pečeme na ní a odpoledne se vyrážíme ubytovat do domu , který jsme navštívili ve čtvrtek. Pokojík je sice menší, ale dostačuje, navíc hned vedle bydlí kolegyně ze školy (jasně, na studium angličtiny nic moc, ale jinak celkem fajn) a i jinak je to tu pěkné. Pouze internet chybí a televize by mohla být také kvalitnější, ale co, časem se můžeme zase přestěhovat.

Sobota 21.4.2007 První sightseeing

Mapka, cesta značená zeleně.

První budík zvoní v 8.30, druhý v 9.30 a poslední pak v 10.00. No moc se nám nechce, ale co se dá dělat. Hybaj z postele, nasnídat a jde se do města.

Vlakem jedeme na náměstí příznačného jména: Martin Place. Odtud vyrážíme přes Hyde park (ne není to omyl, opravdu se tu spousta míst jmenuje stejně jako v Anglii) do Královské botanické zahrady, která je volně přístupná, pěkně velká a zasahuje až k Opeře. Cestou si užíváme přírody a výhledu na nejznámnější symboly Sydney – Opera House a Harbour Bridge. Na nábřeží si dáváme oběd – celkem velký a chutný steak za rozumnou cenu – akorát si k němu musíme objednat i pití. Jak později zjišťujeme, je to celkem oblíbená finta jak udělat rozumně vypadající cenu jídla a přitom na tom stejně vydělat.

Po obědě si kupujeme místní noviny a vyrážíme zpět do botanické zahrady. Docela se zapotíme, protože místní noviny představují, co do objemu, cca 10 MF Dnes dohromady. Uvelebíme se na lavičce a čteme a čteme a čteme. Se setměním vyrážíme zpět domů. Cestou potkáváme večeřící papoušky. Vypadá to, že každý večer je jako menu jeden velký strom a pár lidských uší.

Neděle 22.4.2007 Tak tady bychom chtěli bydlet

Mapka, cesta značená fialově.

Tak dneska jsme statečnější a vstáváme už v 9.00. Naším cílem je dneska čtvrť zvaná Pyrmont. Z knížky Blanky Svobodové „Když doma bylo v Austrálii“, víme, že je to hezká čtvť s pěkným ubytováním. Vydáváme se tedy zkusit štěstí a kouknout se po nějakém tom bydlení.

Z Pyrmontu pokračujeme do Darling Harbouru a cestou si užíváme vodních atrakcí místního shooping centra a autobusového nádraží. V Darling Harbouru si dáme kebab a zažíváme první útok místních racků, nebo co to je za ptáky. Nacházíme další vodní atrakce a obrovský krám se suvenýry. Máme dojem, že jsme toho dnes ušli málo, a tak se vydáváme do kopce na hvězdárnu. Máme štěstí, vstup je zadarmo.

Svoje putování končíme ve čtvrti Kings Cross, kam se jdeme podívat na backpacker (hostel). Začalo pořádně pršet a my se mačkáme pod jeden deštník. Hlavy máme suché, ale jinak jsme do pasu celí mokří – scéna jak z filmu – auto projiždějící louží kolem dvou lidiček jdoucích po chodníku. Fakt super. Backepacker nevypadá nic moc, vlastně celá ta čtvrť je taková nic moc. Favorit pařičů a prostitutek. Tak to by pro dnešek stačilo.

Aktualizováno Janou 17. 5.

Mapa naší cesty – modře směrem dolů a doleva.

A je tu další víkend (28. – 29. 4.). Tím jak jsme celý týden vždycky až do večera hledali ubytování, tak nám to uteklo ani nevíme jak. Nové ubytování je prima, akorát potřebuje nějaké to dovybavení. Kuchyně je tady společná a je tam toho opravdu málo – tři pánve, staré struhadlo, jedno prkýnko, toustovač, žádný hrnec ani nůž či jiné drobnosti. Většina bytů či pokojů se tady sice pronajímá vybavená – jako, že má postele, skříne, židle, stoly, televizi, dost často i DVD, v kuchyni je mikrovlnka, toustovač, třeba i žehlící prkno, ale co se nádobí týče, tak je ho tam poskrovnu nebo žádné. Ve většině případů si taky člověk musí dokoupit lůžkoviny (polštář, deku, povlaky). To naštěstí nemusíme, tady co bydlíme se to poskytuje.

Jana zkouší aplikovat stejný postup jako při vybavování bytu ve Vídni. Na webu našla, že i tady existuje IKEA, akorát si nejsme úplně jistí kde má být. Webové stránky jsou takové trochu nekonzistentní, chvílemi nefungují, nicméně pár adres jsme našli, a tak v sobotu vyrážíme na jednu z nich – do Moore Parku. Rozhodujeme se jít pěšky – cesta vede samými parky, tak alespoň trochu zrelaxujeme. Je to neuvěřitelné, kolik zeleně v tomto koutě Sydney je a (jak zjišťuji později, když si jdu večer zaběhat) jak je odtud večer krásný výhled na nasvícené město.

Začínáme Queens Parkem, který je z 90% tvořen pouze hřišti a přecházíme plynule do Centennial Parku – jméno tohoto parku nejsme schopni pořádně vyslovit (jen si to zkuste, než se začnete smát). Pro lingvisty – centennial = stoletý. Později zjišťujeme, že tu mají i Bicentennial Park. Park je ohromný, plný běhajících lidí, klusajících koní a občas lidí hrajících si na hřišti. V týdnu to bývá výrazně plnější, ale ani teď není zdaleka prázdný. A je tak velký, že procházíme jenom po jeho okraji a prostředek parku si necháváme na jindy.

Dalším parkem je Moore Park – je sice o něco menší, ohraničený dvěmi dost rušnými silnicemi, ale pro změnu je v něm nádherné golfové hřiště. Na kraji Moore Parku je ohromné nákupní centrum se spoustou obchodů – IKEA mezi nimi ovšem není. Vydáváme se ne druhou stranu Moore Parku a cestou zkoušíme navigaci jestli nám nenajde IKEA – našla, ale v Brisbaine. Že bychom si udělali ze Sydney 1000 km výlet?

Vyrážíme k dalšímu bodu na našem plánu. Obchod ALDI (v Rakousku Höfer) – nejlevnější obchod – měl by být na Edgecliff. Hurá je tady. Nakupujeme ve velkém a metrem fičíme domů, pěkně strhaní – procházka byla přeci jenom relativně dlouhá.

Neděle 29. 4.

Mapa zeleně.

Dneska něco oddychovějšího – procházka po mořském pobřeží. Vydáváme se pěšky směr moře. Prokličkujeme pár uličkama a zničehonic se před námi objeví kus, nebo tedy spíš kousek divočiny. To je začátek Bronte Parku – jdeme úzkou cestičkou dolů z kopce, podél vodopádu a cestou poprvé potkáváme místní pavouky, kteří si hoví ve svých sítích, postavených mezi stromy přímo nám nad hlavami (fakt nic moc pocit vzhledem k jejich velikosti). Vegetace začíná řídnout a před námi se rozprostírá zelený trávník a za ním je vidět moře a Bronte Beach. Zelená plocha se zvětšuje a park se začíná podobat parku se vším všudy – dětská hřiště, barbeccue místa, lavičky atd. Jdeme až k moři a já (Martin) konečně vidím moře, na kterém jsou opravdu vlny. Koukáme na surfaře, děláme pár fotek a jsme nadšení. Hned bychom nejraději taky čapli prkno a šli surfovat. Tedy kdybychom to uměli a neviděli pár surfařů, se kterými si vlny pohrály jak pračka s fusaklemi.

Z Bronte Beach se vydáváme po pobřeží po tzv. coast walk směrem na sever na Tamarama Beach a dál na Bondi Beach. Procházka je to poměrně dlouhá, ale úžasná. Každá pláž je trošku jiná. Bronte je taková rodinná, Tamarama docela skalnatá a Bondi dost komerční. Na Bondi Beach si dáváme oběd v jedné z místních restaurací a pokračujeme dál. Na koci pláže slezeme mezi pobřežní skály, kde zůstáváme skoro hodinu. Děláme spoustu fotek vln tříštících se o pobřeží. Je to fakt nádhera. Gejzíry vody stříkající do výšky a voda vytvářející potoky mezi kameny. Jana neodolá a bere mi foťák. Prý mám jít tamhle k těm kamenům. Ne tam, ještě dál. No ještě, že jsem jí neposlechl. Během následující minuty je tam na tom místě, kde jsem měl být metr vody. Asi bych se pěkně vykoupal. Fotky se nám docela povedly, ale skutečnost byla ještě lepší. Zároveň oceňuji polarizační filtr na objektiv (díky Pavle, prima dárek), opravdu dává fotkám krásné barvy.

Tak dneska už dál nepůjdeme a vracíme se domů. Cestou zpátky jdeme různými bočními uličkami a díváme se na další domy, které se nabízejí k pronájmu. Navíc spousta domů se tady nabízí k prodeji, skoro bych řekl každý pátý. Ceny nejsou malé, dle upoutávek však vypadají některé domy opravdu luxusně. Jsme pěkně ucapkaní, ale skvěle jsme si to užili.