Venku je sice pořád sluníčko (tedy né úplně pořád, ale skoro pořád), nicméně teploty jsou ráno okolo 10 stupňů a odpoledne došplhají k dvacítce. K tomu studený vítr. A na horách už sněžilo, další sníh připadává každou noc. Tedy další sníh tady (někde v horách, daleko od Sydney) znamená cca 6mm za noc (pokud jsem to správně chytil). Nicméně v televizi už ukazovali zasněžené rolby.

Napiš komentář, díky!

Týden třetí (7. – 11. 5.). Ve škole už si připadáme jak staří zkušení mazáci. Nic už nás nemůže rozházet. Snad jen skutečnost, že výuka je čím dál tím větší nuda. Snad je to těmi tématy, nebo jsou nějaké erupce na slunci. V pondělí a úterý máme standardně Daphne a jako téma je technika.

Stále zkoušíme štěstí na eBay, jestli náhodou nevyhrajeme nějaký ten notebook za rozumnou cenu. Jana si najde trochu času a začíná psát náš deník – zatím nanečisto. Už bylo na čase, protože pomalu zapomínáme, co jsme který den dělali.

Taky plánujeme na víkend výlet do Blue Mountains, takže každou volnou chvilku, kdy můžeme být na počítačích zjišťujeme nějaké podrobnosti o tom jak se tam dostat, kde se ubytovat a co tam podniknout. Během týdne se také upřesňuje počet lidí, co by jeli s námi a vypadá to, že budeme nakonec pronajímat auto pro 7 osob (mimochodem na pronájem aut jsme našli celkem hezkou stránku VroomVroomVroom, která online vyhledává a porovnává asi šest půjčoven). Nakonec však všechno dopadne jinak, neboť nám to počasí překazí. Předpověď na víkend v Blue Mountains hlásí déšť.

Jinak Janě a Míše nějak otrnulo a mají pocit, že už dlouho se nestěhovaly, takže začínají na internetu hledat nějaké jiné ubytování a v průběhu týdne se dokonce i na nějaký ten byteček jdou podívat. Moc toho není a všechno je to dost velké (což asi tolik nevadí)a hlavně nezařízené.

V úterý odcházíme už v půl třetí a jedeme do centra, vyzvednout si vízum s pracovním povolením. Autobus nám jede až k imigračnímu úřadu. Vevnitř je pult, za nímž stojí tak 10 chlapíků a před nimi jsou fronty. Do jedné si stoupáme, chlapíkovi ukážeme vytištěný email s potvrzením od imigračního úřadu, že víza nám byla udělena a že si je můžeme vyzvednout a za odměnu dostáváme papírek s číslem – chceme ještě jeden, přeci jenom jsme dva, ale chlapík se nedá přesvědčit. Tak to tedy zkusíme jen s jedním. Zjišťujeme že máme číslo z řady S a před námi je cca 20 lidí. No to si asi počkáme. Omyl. Za 10 minut jdeme na řadu. V čekací hale jsou nejen světelné panely s čísly jako u nás např. v bankách, ale zároveň nějaký ženský hlas ta čísla předčítá nahlas – občas nestíhá, neboť čísla naskakují a mění se opravdu rychle. Jenom pro představu – je tady 65 přepážek, takže fakt frmol. Jdeme k přidělené přepážce, hezky pozdravíme a usmějeme se na imigračního úředníka. Dáme mu pasy a vytištěné emaily, na které se ani nepodívá. Koukáme jak strká pas do nějaké mašinky a doufáme, že to není skartovačka. Není. Je to čtečka. Na monitoru se mu objevují informace o nás, včetně toho, že nám může změnit víza na pracovní, a tak se taky děje. Během chvíle si vytiskne novou nálepku, nalepí ji na novou stranu v pase a tu starou nálepku přerazí razítkem. Za pět minut je po všem. Bereme pasy, pěkně poděkujeme a jdeme domů. Bylo to tak rychlé, že ještě si ještě stihneme ve škole udělat tick.

Středa je opět ve stylu Listening a speaking a docela se vydařila. Dopoledne jsme navíc stihli schůzku se Simonem na téma naší (ne)spokojenosti s výukou a naší budoucnosti na SELCu. Vzali jsme s sebou i Lászla, jako zkušeného studenta SELCu. Docela pěkně jsme si pokecali, ale otázkou je, co z toho bude. Shodujeme se na jední zásadní věci, že rozhodně nezůstaneme celých 6 měsíců na obecné angličtině, ale zkusíme i něco jiného. Jako vhodná alternativa se jeví 3 měsíce Business English – což jak později zjišťujeme od jiných studentů asi není úplně to nejlepší, protože je to prý pěkná nuda. No tak uvidíme. Simon si chce promluvit s Daphne a Ramim, tak jsme zvědavi, jak nám to pak dají sežrat.

Čtvrtek a pátek pokračoval ve stejném stylu jako začátek týdne. Ve škole už zase máme Ramiho, který se navrátil ze svatební cesty a podle všeho to muselo stát za to, protože je neuvěřitelně protivný a nepříjemný. Probíráme psaní esejí a čtvrtek odpoledne je fakt vrchol, protože nás nažene k počítačům a nechá nás napsat esej. Dá nám na to 20 minut, což samozřejmě nestihneme, takže si pak vyslechneme, že jsme pomalí a navíc naše eseje fakt nic moc.

V pátek je to o něco lepší. Rami už se vyspal ze svatebního cesty, a tak je docela snesitelný. Navíc ráno zjišťujeme, že jsme uspěli na eBay a čeká na nás náš nový notík. Odpoledne zůstáváme ve škole až do pěti a Jana s Míšou vyplňují dotazníky na práci a berou to jak na běžícím pásu – začaly McDonaldem, pak Hungy Jack a nakonec supermarkety Coles. Potom jdeme do Waverley knihovny, kam jako studenti SELCu máme přístup zdarma. Je otevřena 7 dní v týdnu a je tam internet – sice ho nelze používat na odesílání emailů (naštěstí neblokují české emailové servery, takže to pro nás není tak hrozné), ale na brouzdání v pohodě. Míša jde s námi a všichni si vyřizujeme kartičky a Martin si hned půjčuje dva PC časopisy a knížku o Blue Mountains. Domů se dostáváme někdy kolem půl osmé a máme toho za tenhle týden fakt dost, Ještě, že už je víkend.

Půjčování v knihovně je fakt super, něco opravdu pro mě. Nejdřív si člověk na počítači najde knížku, kterou chce a opíše si její číslo – cca 8 číslic a písmen, někdy delší, někdy kratší. A pak hledá, čísla jdou za sebou, takže se najde regál a pak se v něm jede podle čísel až se najde knížka. Je to překvapivě rychlé a snadné. A pak si to člověk může sám půjčit – je tam mašinka s čtečkou čárových kódů, takže se nejdřív přiloží členská karta a pak jedna knížka (časopis, CD, DVD, …) za druhou, vždycky se přečte kód a posune se to, takže se odblokuje i bezpečnostní čip uvnitř. Zkrátka a prostě – úžasná hračka přesně pro mě.

Napiš komentář, díky!

Tak jaký bude tento týden (14. – 18. 5.)? Doufáme, že se nebude podobat tomu předchozímu.

Hned v pondělí to vypadá docela nadějně. Daphne má sice zaseklý krk, takže se nemůže pořádně otáčet, za což se nám omlouvá, ale to nevadí, protože její hodina přesto patří rozhodně mezi ty lepší.

V úterý jsme jsme trochu vyvedeni z konceptu, neboť místo Daphne máme Lynn – cca 55letá dáma, korpulentních proporcí, která normálně učí jen čtvrtek a pátek a to úplné začátečníky. Je na nás jak řemen, ale hodina má spád a nakonec se i dost pobavíme.

Středa probíhá stejně jako úterý – listenning a speaking máme s Lynn namísto s Daphne. Odpoledne se rozdělíme – Martin zůstává na počítačích a Jana s Míšou jedou na Coogee podívat se na nějaké bydlení. Doma se všichni sejdeme kolem páté, holky si dají rychle něco k jídlu a vyrážejí na promenádu, protože tam Martin viděl inzerát v jednom café, že přijmou výpomoc. Bohužel tam dorazí až po šesté a café už je zavřeno. Pokračují se podívat na další bydlení. Docela se projedou, neboť je to až na Double Bay. Domů se vrátí až kolem osmé a jejich odhodlání hledat jiné bydlení je na bodu mrazu.

Nejtragičtější den – čtvrtek. Rami je nemocný takže máme supl – Tima. Je to takový vyjukaný mládě, který škola sehnala přes nějakou agenturu, a to tak, že jim ráno zavolala ať někoho rychle pošlou. Rozdává nám tlustou složku papírů a my pronikáme do tajů slovní zásoby na téma zločin a kriminalita. To nám vydrží celé dopoledne. Odpoledne se díváme na film o trestu smrti, jmenuje se 60 minutes a trvá 10 minut – a je tu zádrhel – Tim si to špatně vyložil, takže si myslel, že to trvá 60 minut. Chvíli si o filmu povídáme, a pak se Tim ptá kolik minut je do konce hodiny, tak mu sdělujeme, že 40. Je dost rozpačitý, neboť viditelně pro nás nemá práci. Brazilky toho už mají plné zuby, tak navrhují, že půjdeme na internet. Tim navrhuje, že můžeme dělat něco z knížky, ale podle toho jak jí listuje, tak je jasné, že absolutně nemá představu, co bychom dělali. Všichni se tedy zvedáme a jdeme na internet. Martin mizí. Má toho plné zuby a jde si stěžovat ke Kim (samotná ředitelka školy :-)). Ta mu vynadá, že to není slušné odejít před koncem hodiny, když ale zjistí jak to je a že hodina už nám opravdu skončila, tak vyběhne z kanceláře jak torpédo. Tim asi bude mít problém. To jsme ale hnusní bonzáci, co. No jo, to je holt život. Za ten necelý měsíc tady jsme zjistili jednu zásadní věc – každý, kdo si platí školu sám, tj. že mu ji neplatí rodiče či nějací jiní sponzoři, si secsakramentsky hlídá, co za svoje peníze dostává a pokud to neodpovídá jeho představám, tak si jde stěžovat. Odpoledne se jdou holky podívat do toho café na proměnádě, pokecají s managerem a domluví se, že mu pošlou životopis. Martin se mezitím jde podívat k číňanům na telefonní kartu, kterou nabízejí. Už od pondělí se snaží udělat si nějaký přehled v telefonních kartách a každý den objeví nějakou jinou a levnější.

S telefonními kartami je to fakt těžké. V Čechách jsem nějak neměl pocit, že jich je moc, ale tady se jich nabízejí vysloveně stovky s různými cenami do různých zemí, takže pro každého se vyplatí něco jiného. A když už člověk má pocit, že našel nějakou super, tak za chvíli najde ještě lepší (nebo si to alespoň myslí). Takže zatím asi přemýšlíme o Call2, která vypadá hodně profesionálně, nebo o Butterfly, která je snad až neuvěřitelně levná – až 0,5centu za minutu do Čech na pevnou linku.

Večer ještě vyrážím do Centennial Parku fotit – jsou tam krásná jezírka s vodními ptáky a večer je nasvícené město, takže to vypadá z parku opravdu hezky. Zajímavé je, jak si člověk může hrát s časem expozice a dostává fotky, které vypadají jako kdyby byly ze dne a přitom jsou z noci. Jasně, profíci to asi poznají, ostatní se orientují jenom podle jasu. Mimochodem poznáte, co na další fotce projelo kolem mě?

Jasně, byli to cyklisti – asi 16 za sebou. Používají park jako skvělý tréninkový okruh, dokola to má něco přes 3,5km, takže ideální vzdálenost. A navíc je to skoro po rovině.

A už je tu zase pátek. Rami už se uzdravil, takže výuka v pohodě. Jsme trochu překvapeni zjištěním, že dnes končíme už v 12:15, protože je konec běhu (běh = 4 týdny) a tudíž lidi, kteří teď končí mají něco jako promoci a udělují se jim ve student’s roomu diplomy. Zúčastníme se tedy promoce a poté si jdeme sednout na počítače. Jana s Míšou zase koukají po nějakém tom bydlení a do toho si hledají nějakou práci. V půl třetí toho mají plné zuby, takže vyrážejí směr domov a cestou se rozhodnout poptat se v kavárnách a restauracích jestli nepotřebují někoho na výpomoc. V první kavárně pro kterou se rozhodnou objeví na dveřích leták, že hledají zaměstnance, tak tam naběhnou a nechají tam životopisy. V úterý jim prý dají vědět. Projdou zbytek ulice a okouknou, kde by se mohli poptat v úterý, až si vytisknou dostatečnou zásobu životopisů. Domů dorazí tedy docela brzo.

Den završíme během v Centennial Parku. Jana se tentokrát neztratí (jak později zjišťujeme na rozdíl od Míšy, která z parku vyleze přesně na opačné straně), a tak to má šťastný konec. Večer si pouštíme DVD, která Martin půjčil ve středu v knihovně. Podle názvu nám to nic neříká a ani podle děje. Martin říká, že tam toho moc neměli a vybrat něco bylo fakt složité. No bodejť by ne, když si to půjčoval v dětské knihovně :-))) ha ha, když to mixují, tak kdo se v tom má vyznat. Ona je totiž knihovna rozdělena na dětskou a dospělou. No tak jsme se holt kromě do studentských let vrátili až do těch dětských. Rodiče rozhodně nemusí mít strach, že bychom tu zvlčeli.

Napiš komentář, díky!

Tak a je tu druhý školní týden (30. 4. – 4. 5.). Už jsme zkušení studenti, takže pohoda. Ve třídě se objevil nový student – Lászlo z Maďarska. V Austrálii už je pěkně dlouho a na naší škole už je šestý měsíc a prošel už skoro všemi kurzy, co tu jsou. Což je skvělé, alespoň z něj můžeme vytáhnout rozumy 🙂

Odpoledne vyrážíme do National Bank. Jana našla na internetu kde, že se National Bank nachází (jen tak mimochodem jsme kolem ní v pátek několikrát šli, ale ani jeden jsme si jí nevšimli). Vypadá to, že tahle banka by mohla být ta pravá volba. Nejen, že by stejně jako všechny ostatní banky, měla mít všechno kolem studentského konta zadarmo, navíc by měla vracet 18$ za ISIC kartu a ještě navíc nabízí konto zvané iSaver, což funguje stejně jako Oranžové konto od ING, akorát má úrok 6,5% a ING jen 6%.

Ostatní banky jsme obešli již minulý týden a zjistili podmínky. Skoro všechny banky nabízejí studentská konta, takže je v zásadě úplně jedno, kterou si vybereme. Původně jsem byl pro St. George, která má ve znaku krásného Soptíka, ale ta bohužel má relativně málo poboček a bankomatů, takže ji nakonec zavrhujeme. CommonWealth vypadá dobře, je skoro všude, ale přeci jenom dostat 18$ za nic je lákavá nabídka 🙂

V bance se nás ujímá Daniel, kterému skoro vůbec nerozumíme. Trochu ho zaskočíme dotazem, jak vlastně funguje to vracení 18$ za ISIC kartu. Chvíli si vyjasňujeme, že nechceme zřídit ISIC kartu, že už jednu máme, že chceme akorát vrátit ty peníze. Jde někam pro nějaké brožurky a tam zjišťuje, že je tam opravdu napsáno, že by nám měli ty penízky vrátit. Brožurky dostáváme s sebou a musíme si v nich nechat od školy potvrdit, že jsme studenti. Domlouváme si schůzku na druhý den po škole. Běžíme do školy, kde zvládneme jak to potvrzení, tak si udělat tick za odpolední docházku.

V úterý si ve škole vybíráme tzv. Electives na příští tři středy. Normálně se to vybírá na čtyři středy, ale my jsme o jednu středu přišli, díky státnímu svátku minulý týden. Těšíme se jak si vybereme kurz Barista a Cofee maker a užijeme si trochu srandy a vypijeme spoustu kafe a čokolády. Tak to jsme se pěkně spletli – v tomto běhu se tato electives nenabízí. No co, tak si tedy alespoň na Lászlovu radu dáme Australien Studies a dozvíme se trochu něco o Austrálii a hlavně Sydney.

Odpoledne vyrážíme do National Bank si založit konto. Založení konta probíhá naprosto v pohodě, tady až na to, že Daneilovi rozumíme každé páté slovo. Zakládáme jen jedno konto pro oba, s tím, že dostaneme dvě platební karty a oběma nám vrátí ty penízky za ISIC karty. Jsme mile překvapeni. Nějak jsme čekali, že na to aby nám vrátili peníze za obě karty si budeme muset založit každý konto vlastní. Je tu jen jeden zádrhel, Jana nemá s sebou fotku, takže se domlouváme, že tu dodáme zítra. A zase je tu běh do školy udělat si tick.

Je tu středa. Tenhle den bude fakt super. Včera jsme mi si vybrali jako volitelnou hodinu Australien Studies, takže nás dneska čeká výlet po Sydney. Tak ještě zabalit sluneční brýle a krém na opalování, počasí se dnes fakt vydařilo, takže obojí bude potřeba, a můžeme vyrazit. Ejhle, ve škole zjišťujeme, že bylo málo zájemců, takže nás přeřadili do skupinky Listenning and Speaking. Dost zklamaní si jdeme najít naši třídu, cestou potkáváme Lászla a i on je děsně nadšený, že žádný výlet nebude.

No nakonec to není tak hrozné. Ve třídě se seznamujeme se spoustou nových lidí z různých koutů světa, učitelka na to připravila docela prima cvičení – něco jako pokecejte všichni se všema a ani jí nevadí, že místo otázek, které máme na papíru se ptáme a bavíme úplně o jiných věcech. Odpoledne pak koukáme na video na film Prime (fakt nevím jaký název to má v češtině). Už jsme ten film viděli, ale to neva. Vzhledem k různé úrovni znalostí v této skupince je film puštěn i s anglickými titiulky – je zajímavý jak to může člověka rušit.

Martin přes oběd vyplňuje žádosti o rozšíření stávajících víz o pracovní povolení na 20 hodin týdně, což je maximální povolený počet hodin pro studenty. Jde to jako po másle a do 24 hodin bychom je měli dostat. Akorát se pro ně pak musí osobně zajít 🙁 Zároveň jsme díky tomu o dalších 120$ chudší – zjevně vědí, jak z lidí vytáhnout co nejvíc peněz.

Po škole běžíme do banky, dodat Janinou fotografii a vyzvednout si PINy ke kartám. Tentokrát mluvíme s nějakou paní a té je zaplaťpámbůh rozumnět. Všechno proběhne hladce, karty přijdou za týden. Martinovi se podařilo aktivovat telefonické a internetové bankovnictví – mají na to v bance speciální budlík s telefonem, odkud si člověk zavolá a všechno zařídí. Samozřejmě se dá volat i z domova nebo odjinud, ale možnost zavolat si přímo z banky, nám připadá super. Hlavně je to grátis 🙂 Zase jedno plus pro zahraniční banky ve srovnání s bankami v Čechách.

Tak a jde se konečně domů. Počasí je super, takže čapneme knížky a TimTamy a jdme si sednout na lavičku před dům. Sluníčko hřeje fakt suprově. Časem dorazí Míša z navštěvy na imigračním úřadě. Hned vyzvídáme, co a jak. Tak co jak jsi pořídila? Uvolnili tě ze školy? Jo super. Ze školy mě pustili v pohodě a autobusem jsem dojela až před budovu. Byl jen jeden problém, ve středu jsou tam jen do 13.30. No tak holt zítra nový pokus. Kecáme pak společně na verandě než nám začne být zima a máme hlad. Jdem si udělat večeři. Tak co bychom si dali, že by fazole a párky? To nepůjde, nemáme otvírák na konzervy. Stejně to dopadne i s dalším návrhem – těstoviny s tuňákem. Tak holt budou těstoviny se smetanovou omáčkou a šunkou. Nebudou. Někdo nám vybrakoval tašku v ledničce a nechal nám tam jen strouhaný sýr, prevít jeden. Jana jde napsat výhružný papír a lepí ho na lednici (Kdo jsi snědl mou šunku a smetanu, koukej ji koupit a vrátit). Tak nakonec jsou špagety, rajčatová omáčka a ten zbylý strouhaný sýr.

Večer pak Jana píše úkoly, rovnou dvakrát (za sebe i za Martina) a Martin studuje průvodce po Austrošce. Tomu se říká dělba práce.

Čtvrtek je docela nářez. Místo Ramiho, který je na svatební cestě máme Simona. Ten chlap je fakt drak. Hyperaktivní, ukecanej, původem z Anglie, takže si užíváme typického anglického humoru. Někteří, tedy spíš některé jsou z něj pěkně vykolejené. My si to s Martinem a Lászlem dost užíváme. Den utekl ani nevíme jak. Spoustu jsme se toho naučili a hlavně hodně pokecali. Rádi se s vámi podělíme o naše nové poznatky:

Základní nadávka v různých koutech světa:
USA: Fuck you!
GB: Fuck off!
AU: Get fucked!

Janě se stýská po její roli kulturního a sportovního referenta, takže kolem oběda naverbuje několik lidí na náš víkendový výlet na Manly. Martin se nestačí divit.

Pátek se nese v podobném duchu jako čtvrtek. Místo hlav máme balony, ale máme pocit, že tohle je výuka, za kterou jsme si zaplatili. Odpoledne jdeme zase do National Bank pomoct Míše založit ta samá konta jako máme my. Jana asistuje Míše a Martin mezitím vyjasňuje s Danielem, jakto že nám nejdou převést peníze na iSaver. Chybička se vloudila, Daniel nám to špatně zadal do systému. Martin si rovnou nechává upravit ještě nějaká další nastavení. Tak teď už jen nakoupit a hurá domů.

Napiš komentář, díky!