Tak tenhle týden (22. – 25. 5.) je o něco kratší – začíná totiž úterým. Pondělí jsme přiřadili k víkendu, ale to už víte.

Úterý bylo poznamenáno třemi zásadními událostmi – změnilo se nám složení třídy, volili jsme si Electives na následující měsíc a byli jsme osvobozeni od TIKu. Z naší Advanced třídy se stala třída Brazil Advanced. Do třídy nám totiž přibyli další Brazilci, takže teď tvoří nadpoloviční většinu. Pravda zas je, že je ve třídě alespoň docela živo a navíc většina z nich mluví fakt dobře, takže se občas i něco dozvíme. Když totiž mluví Korejci – pokud tedy mluví, tak buď jim mluví hrozně potichu a nebo jim díky špatné výslovnosti není vůbec rozumnět. Korejci se totiž ve škole učí akorát gramatiku, psaní a poslech, ale vůbec nemluví. No a pak to vypadá jak to vypadá – jsou sice v Advanced třídě, ale nejsou shopni říci nahlas jednu jedinou větu a nebo jiřeknou tak, že jim ani učitel nerozumí.

Při první přestávce jsme si šli vybírat volitelný předmět na následující středy. Měli jsme štěstí – do nabídky byl tentokrát zařazen i kurz Barista (Coffe Maker) – takže jsme si ho samozřejmě vybrali a doufali, že nás bude dost, aby ho opravdu otevřeli.

Odpoledne jsme se dozvěděli potěšující zprávu – změnil se imigrační zákon, což znamená, že povinný počet vyučovacích hodin pro ty co jsou v Austrálii na studentská víza už není 80% z 25 hodin za týden, ale jen z 20. Co to tedy znamená konkrétně pro nás? Objem našich vyučovacích hodin ve škole je 22,5. No a abysme měli těch 25, tak jsme museli dvakrát týdně zůstat ve škole po vyučování od 15:00 do 16:15 a v 16:15 si jít udělat tzv. TIK. Tím jsme k 22,5 získali 2,5 hodiny a byli jsme na oněch 25. TIK byl docela legrační věc, protože přesně v 16:15 si přišel sednou do určené třídy učitel se seznamy studentů. Studenti pak udělali frontu a učiteli hlásili z které třídy jsou a jak se jmenují a učitel jim udělal čárku. Pro většinu lidí to tedy fungovalo tak, že po škole někam šli a vrátili se přesně na těch 16:15 udělat si TIK. Pravda je, že kdo na TIK nechtěl, tak vlastně nemusel, protože limit pro to, aby člověk mohl zůstat v Austrálii je 80% docházka – tedy 80% z 25 hodin.

Ve středu ráno jsme se tedy vypravili do školy plni očekávání, zda nám otevřeli naše Electives – Barista, či nikoliv. Jana hned po probuzení prohlašovala, že jestli ho neotevřou tak jde rovnou domů a na školu dneska kašle. Vypadala dost přesvědčivě. Došli jsme tedy do školy, jukli na nástěnku a bylo to tam. Hurá! Konečně bude zábava! A budou z nás baristi! Jenom Míša koukala nějak smutně – nemohla se totiž na seznamu najít. Tak jsme tedy prolítli ostatní seznamy a zjistili jsme, že je na Listening a Speaking. Rozhodla se, že to tak nenechá a vypravila se za Kim. A měla štěstí. Spolu s ní tam přišla jiná holčina a chtěla z Baristy pryč. Tím se uvolnilo místo pro Míšu a Kim ji přeřadila. Kdyby nebylo té holčiny, tak by prý Míša měla smůlu, protože místa na Baristu jsou limitována. Se zářícímu obličeji jsme se vydali do třídy, kde jsme zjistili, že to bude takový Československý kurz – kromě nás tří se na něj ještě přihlásily Mariana a Zuzana. Za chvíli se ve třídě objevil náš učitel Bert – další důvod k radosti – kurz totiž učí on a ještě nějaká učitelka, ale on je fakt super.

Hodina tedy mohla začít. Bert se zděsil počtu Čechoslováků ve skupince a hned na začátku nám zakázal mluvit česky. Na úvod jsme dostali informace o tom jak dlouho vydrží kávová zrna, a pak nás rozdělil do čtyř skupinek a rozdal nám šest papírků s popisky různých kafí, šest s názvy kafé a k tomu obrázky kafé – měli jsme to k sobě správně přiřadit. Úspěšnost naší skupinky byla 50% – tři správně, tři úplně špatně. Když jsme to nakonec přiřadili správně, tak jsme se každý měli naučit postup přípravy dvou kafí a zpaměti je odpřednášet ostatním členům skupinky. Tady byl další kámen úrazu – zjistili jsme totiž, že už jsme nějak odvykli učit se něco nazpaměť. No nakonec jsme to nějak dali dohromady. Pak se Bert rozhodl, že se přesuneme dolů ke kávovaru a on nám ukáže jak se dělá Espresso, které je základem všech kafí. Potom jsme se měli vrátit do třídy. Dopadlo to však všechno úplně jinak. Do třídy jsme se vrátili akorát o polední pauze, a to vyzvednout si věci, jinak jsme celý den strávili u kávovaru. Naučili jsme se nejen Espresso, ale i Long Black, Cappucino, Café Latté a čokoládu. A na závěr i vyčistit a připravit kávovar na další den. No a protože to pro nás byl silný zážitek, tak jsme tomu věnovali samostatný článek.

A je tu čtvrtek. Jana má dnes svátek. Rozhodli jsme se to nijak zvlášť neslavit, Jana si jen přála k večeři špagety. Už je prý dlouho neměla. Bylo nám to však „překaženo“. Večer přišla Míša a přinesla Janě čokoládový dort. Takže jsme si sedli a dali si dortíka. On to vlastně nebyl dortík v pravém slova smyslu – mělo to konzistenci jak perník, ale bylo to hodně čokoládové, polité čokoládou a ještě to mělo nějakou čokoládovou náplň. Bylo to fakt výborný. I Míša si to pochvalovala, a to je co říct, když normálně čokoládové věci moc nemusí.

Pátek byl Party den. Pořádala se totiž společná party naší školy SELC a konkurenční školy ACE. Vše začínala v osm večer v CIRCA baru. Tak jsme se tam tedy vydali. Míša šla taky, Mariana to nakonec vzdala. Když jsme tam dorazili, tak lidí už tam bylo celkem dost, ale kromě DJ a Berta (učitele Barista kurzu) jsme tam neviděli nikoho známého. Holky si dali pivo, měli na něj akci – stálo jen 3 dolary. Cena bohužel odpovídala kvalitě. Jak večer postupoval, tak se tam semtam objevil někdo, koho jsme znali. Taky k nám přistoupil nějaký kluk a ptal se jestli jsme z Německa, tak jsme ho museli zklamat, že to fakt nejsme. Tak tedy odešel, ale za nějaký čas se vrátil a dal se do řeči s Martinem. Šli jsme i na chvilku tancovat, ale styl muziky a její hlasitost nás brzy vyhnala z parketu a nakonec i z baru. V půl jedenácté už jsme byli hezky doma. No jo, pařičská léta už máme asi za sebou.

Napiš komentář, díky!

Po úspěšné internacionálním výletu o třetím víkendu jsme se rozhodli zopakovat podobnout i o víkendu čtvrtém (12. – 13. 5.) a naplánovali jsme si výlet do Blue Mountains. Modré hory se nacházejí na západ od Sydney a dá se tam dojet za 2 hodiny autem a nebo tam jezdí vlak (2,5 hodiny). Modré hory získaly svůj název podle modrého oparu, který stoupá z miliónů eukalyptových stromů, drží se ve vzduchu a stejně tak tónuje i oblohu a horské hřebeny (průvodce Rough Guides). Během týdne jsme zjišťovali všechny podrobnosti, jako jak se tam dostat, kde se ubytovat a hlavně na co se jít podívat. Celou akci jsme však nakonec zrušili kvůli ošklivému počasí. Místo toho nás Laszlo pozval na Pool party.

Party byla naplánována na sobotu na pátou hodinu. Zabalili jsme si tedy plavky, ručníky, foťák se stativem a vyrazili (Martin, Jana, Míša). Celkem jsme se těšili. Laszlo totiž bydlí ve World Tower – jedné z nejvyšších budov v Sydney. Budovu jsme našli celkem v pohodě, ono totiž těch opravdu velkých mrakodrapů zas v Sydney tolik není. Od Laszla jsme měli instrukce, že si máme dole na intercomu vymačkat kód a vyjet výtahem do 46. patra. Kód jsme namačkali a šli se postavit k výtahům. Aby jsme to neměli tak jednoduché, tak výtahů tam bylo asi tak 12. Než jsme si jeden vybrali a nastoupili do něj, tak už nám asi vypršel časový limit a nechtělo to s námi jet nikam jinam než do garáží. Tak jsme tedy zase vystoupili a šli si sednout do haly a chtěli zavolat na pomoc Laszla, když ten se najednou sám objevil.

Vyvezl nás do 46. patra a my jsme se mohli seznámit s jeho bytem. Byl to dost dobrý šok! Člověk tak nějak čeká, že v takovýchle mrakodrapech se nacházejí semé luxusní velké byty, suprově vybavené. Pravda je, že určitým varováním už nám bylo to, že Laszlo ve škole vyprávěl, že v bytě nepoužívá koupelnu a chodí se koupat do sprch k bazénu. Důvodem jsou jeho spolubydlící z Koreje, kteří jsou hrozně nečistotní a nevědí např. na co je ten divný kartáč s rukojetí stojící u záchodu. No na některé věci je však sebebujnější fantazie krátká a je potřeba osobní zkušenost. Čím začít. Asi rovnou od vchodu. Sotva Laszlo otevřel byt, tak jsme se museli do bytu přebrodit tak cca přes 50 párů bot, pak přes hromady igelitek s odpadkami, pak kolem dvou mlčenlivých na pozdrav neodpovídajících Korejců a byli jsme uprostřed obýváku. Byl tam neuvěřitelný bordel, věci se válely všude, všude na zemi byly různé drobky, papírky a bůh ví co ještě. V kuchyni to vypadalo jak po výbuchu, nádobí a jídla se na lince povalovalo tolik, že samotná linka nebyla vůbec vidět. Laszlo nás vzal rovnou na balkon, abychom se mohli pokochat výhledem na město. TO BYLO ÚŽASNÉ! Jen pár budov nám zakrývalo výhled, ale jinak jsme většině budov koukali na střechy. 46. patro je holt 46. patro. Vzhledem k tomu, že už bylo šest hodin, tak už byla tma a všechno kolem krásně svítilo, a protože tady lidi moc nepoužívají záclony a závěsy (zvlášť asi v takovýchle výškách), tak jsme například v jedné z budov viděli snad ve všech pokojích blikající modré televizní obrazovky – mít dalekohled tak máme televizi zadarmo. Firmě PricewaterhouseCoopers jsme viděli do kanceláří skoro až na jejich pracovní stoly. Snad nás nezavřou za mezinárodní špionáž. Martin hned nainstaloval stativ a už fotil o stošest. Než jsme se rozkoukali, tak dorazila druhá část účastníků party – Švýcarka Prisca, Angličanka Lorain, Japonka Yuko a Španěl Viktor. Pak se ještě objevil Francouz – bývalý spolubydlící Laszla, který teď bydlel v jiné bytě v jiném patře.

U Laszla jsme také poznali, co znamená Sunny Room. Správně! Je to zasklený balkon, ve kterém se normálně bydlí. Člověk má super výhled, ale v létě je tu trochu horko. Laszlo si dobrovolně vybral Sunny Room jako svůj pokoj, i když měl přidělené jedno místo v jiném pokoji s dalšími dvěma Korejci. Byt byl vlastně tři plus jedna a v jednom pokoji bydlela Švédka (asi tak dvacetiletá) a Korejka (tady jsme věk fakt neidentifikovali), v dalším pokoji bydleli dva Korejci a Laszlo byl v Sunny Roomu. Obývák a kuchyň sdíleli dohromady. Legrační byl počet počítačů, kterých bylo v obýváku slovy 4. Laszlo nám vyprávěl, že původně jich bydlelo v bytě 8, ale nový majitel řekl, že povolený počet je jen pět, takže se museli někteří vystěhovat.

Přesunuli jsme se do 38. patra k bazénům. Bazény tu byly dva – jeden větší a studenější na plavání a druhý malý, o poznání teplejší ve formě vířivky. K tomu tady ještě byla sauna, virtuální golfové hřiště, malé kino, posilovna a možná ještě pár věcí. A celé tohle je v ceně nájmu. Což je celkem super.

Skoro všichni jsme si zalezli postupně do vířivky a nechali se masírovat a hlavně se vyhřívali, protože voda byla opravdu teplá. Postupně přicházeli další a další lidi, většinou v našem věku, různých národností a vířivka se začínala plnit, až tam nakonec nebylo k hnutí. Laszlo se tedy zeptal jestli máme hlad, na což se dočkal jednohlasné odpovědi Yes! Takže jsme se převlíkli a vyrazili zpět k němu domů. Tam jsme vyštvali Korejce od stolu, uklidili si ho, vybrali si nějaké jakžtakž čisté nádobí a pomohli Laszlovi připravit večeři. Laszlo „uvařil“ maďarskou pomazánku, kterou mazal na chleba a dával to do trouby zapéct. Míša se nemohla rozhodnou jestli je pomazánka lepší studená nebo teplá, každopádně byla výborná. K tomu byl rajčatovo paprikový salát, taky  moc dobrý. Takže jsme jedli a jedli a jedli, až jsme to skoro všechno snědli. Pak přišel na řadu čokoládový koláč, který Laszlovi upekla Prisca s kamarády a navíc ještě Laszlo nakoupil nějaké další zákusky, takže jsme si ještě každý dal sladkou tečku. Čas nám utíkal fakt rychle, pořád jsme kecali a taky jsme se učili navzájem různé výrazy v různých jazycích – nejvíce asi zabodovala česká řeřicha, tu totiž nebyl schopen vyslovit nikdo.

Pak Laszlo přišel s myšlenkou, že bychom si mohli zahrát poker. Byl tedy trochu překvapen, že to nikdo neumíme, nicméně prohlásil, že nás to naučí, že je to jednoduché. Nejdříve nám dal základní vysvětlení, a pak jsme zkusili několik her s otevřenými kartami. Ukázalo se, že to s námi zas tak jednoduché nebude. Nakonec jsme to ale nějak zvládli a začali jsme skutečně hrát. Hra se vyvíjela docela napínavě, někteří byli celkem úspěšní, někteří méně, nicméně i ti nejúspěšnější nakonec přišli o všechny peníze a Laszlo vyhrál. No a pak už byl čas jít domů a cestou koukat, jak žije noční Sydney. A žije opravdu hodně.

Recept na čokoládový dortík

 

• 1 hrnek mouky
• 1 hrnek kakaa
• 1 hrnek cukru
• 1 hrnek strouhaných mandlí
• 2 lžičky kypřícího prášku
• 3 vejce
• 1 hrnek šlehačky
• 1 špetka soli

Promíchat a péct při 180°C přibližně 40 minut.

Laszlova pomazánka

• šunka nebo salám nakrájená na kousky
• tvrdý sýr
• kyselá smetana
• italské koření
• pálivá paprika

Promíchat a udělat pomazánku, nanést na chleba a nechat chvíli zapéct v troubě. Mňam.

V neděli jsme dospávali a odpoledne vyrazili do centra. Jana našla, že na Paddy’s Marketu vždy v neděli odpoledne (cca od 16 hodin) vyprodávají veškerou zeleninu a ovoce a všechno stojí dolar. Důvodem je to, že tržnice s ovocem a zeleninou je otevřena jen od čtvrtka do neděle. Pokud tedy stánkaří všechno nevyprodají v neděli, tak to můžou vyhodit, protože do dalšího čtvrtka už to fakt nevydrží. Tak jsme to vyrazili zkusit. Paddy’s Market je takové ohromné tržiště v centu města, konkrétně v Čínské čtvrti. Je umístěno ve spodní části takové velké asi 2 patrové budovy a je to vlastně krytá tržnice, kde se v jedné části prodává ovoce a zelenina, v další maso a v té poslední úplně všechno – oblečení, paruky, boty, suvenýry, ….

Jeli jsme tam o něco dříve, abychom to stihli okouknout. S Míšou jsme měli sraz přímo na místě, tak jsme ji vyzvedli a šli na to. Procházeli jsme mezi jednotlivými stánky a koukali, kde co mají a za kolik a jaká je kvalita. Už jsme měli prolezlé tržiště třikrát ze všech stran a pořád nic. Trochu slevnili hroznové víno, tak jsme si ho koupili a byli jsme fakt rozladění, když najednou to začalo. Po celé tržnice se začal ozývat křik One dolar! One dolar! Tak se holky sebraly a šly na to. Já jsem je pozoroval z bezpečí z povzdálí. Ona je to totiž docela slušná bitka. Většina lidí má s sebou takové ty pojízdné vozíky a jezdí davem hlava nehlava, tedy spíš noha nenoha. Holky se tedy prodíraly mezi lidmi a snažily se dostat ke stánkům, kde křičeli nejvíc a kde jsme měli okouknuto, že mají věci, které chceme a vypadají dobře. Měly docela výhodu v tom, že Jana převyšovala všechny ty lidi tak cca o hlavu. Tak holky nakupovaly o stošest a já jsem to shromažďoval. Spousta stánkařů má takové plastikové košíčky velké asi jako A4 a vysoké tak 15 cm a do těch košíků prostě nasypou např. brambory, nebo dají brokolici nebo papriky, nebo 3 melouny, nebo tam namixují všechno dohromady a ten košík je za dolar. Problém je v tom, že to tam je namixováno bez ohledu na kvalitu, takže když holky chtěly krabici se třemi melouny, tak ten jeden byl fakt shnilý. Do toho se jim fakt jít nechtělo, když si najednou všimly, že paní vedle nich si vybrala podobný košík a ten jeden shnilý meloun si prostě vyměnila za jiný. Tak to holky  udělaly taky. Stánkař se dohadoval s tou paní, že jí ty melouny neprodá a i holkám něco říkal, tak mu řekly, že si vzaly ten třetí zdravý meloun jen malý, tak o co jde, tak to zkousnul a melouny byly naše. Po hodině už jsme toho měli fakt dost a navíc už jsme měli plné batohy, takže jsme se sebrali a vypravili se domů. Byli jsme pěkně ověšení –  jablka, brambory, mrkve, pórek, víno (hroznové), melouny, … nicméně útrata opravdu mizivá. On je to docela rozdíl, jestli se kilo jablek koupí za dolar nebo za pět. Navíc jsme to pojali jako jeden ze zážitků, které prostě k Sydney patří. Nákup na Paddy’s Marketu však můžeme doporučit i lidem, kteří se zrovna nechtějí o jídlo poprat, jen tam jděte už ve čtvrtek nebo v pátek. Ceny jsou tam lepší než v normálních obnchodech a zelenina a ovoce jsou opravdu čerstvé.

Fotky bohužel nejsou, nějak se mi nechtělo vláčet foťák a riskovat jeho případnou ztrátu v tlačenici 🙁

Napiš komentář, díky!

Víkend pátý (19. – 21.5.) – tak tohle je zatraceně příjemný víkend – je totiž prodloužený – má tři dny. Protože v pátek končil jeden běh (4 týdny) a v pondělí začíná druhý, tzn. že jsou v pondělí přijímáni noví studenti (píší testy a seznamují se se školou), tak staré mazáky jako jsme my nemá kdo učit a máme volno. Pravda – ti co by se přeci jen chtěli učit, tak mohou – je pro ně otevřena jedna třída na gramatiku. My jsme se rozhodli, že moc aktivity, moc škodí a rozhodli si udělat volno a i počasí nás utvrdilo v tom, že je škoda být zavření ve třídě.

V sobotu jsme se vypravili vyzkoušel další část Coast Walk. Už jsme o ní psali ve Víkendu dvě – kdy jsme šli z Bronte Beach na Bondi Beach. Tentokrát jsme se rozhodli prozkoumat to směrem na jih a vydali jsme se z Bronte Beach směrem na Coogee Beach (mapa našeho výletu – žlutá barva, žluté špendlíky).

První zastávka byla na Waverley Cemetery. Je to úžasný velký hřbitov, který zasahuje až na kraj mořského útesu. Už jsme na něj několikrát koukali, když jsme byli Bronte Beach a vypadal úžasně, ale skutečnost byla nakonec ještě lepší. Téměř všechny hroby mají poměrně vysoké masivní náhrobky a kameny jsou pěkně bílé. Hřbitov díky tomu svítí dodaleka. Ještě jedna věc je na hřbitovu zajímavá a to, že není na rovné ploše, ale střídavě stoupá a zase klesá, podle rázu krajiny.

Ze hřbitova pak cesta pokračuje dál přes několik parků, podél mnoha zátočin. Cestou jsme potkali několik svateb. Je tady celkem normální, že se svatby konají přímo v parcích, nebo na plážích. Svatebčané si tu řeknou své ano a pak je piknik. Před koncem naší cesty jsme narazili na poměrně velkou zelenou oplocenou plochu, jejíž obě strany byly obklopeny chlapíky ve světlých oblečcích, kteří po té ploše kouleli koulemi. Zaujalo nás to natolik, že jsme se na chvíli posadili a pozorovali je. Usoudili jsme, že hrají takový větší petanque a mají asi nějaký turnaj. Zajímavé na tom bylo, že tam nebyla ani jedna žena. Martin to přirovnal k takovým těm anglickým důstojnickým klubům. Později zjišťujeme, že tato hra je zde poměrně oblíbená a hřiště na ni jsou snad v každé čtvrti.

Cestou taky potkáváme několik aut, která jsou na prodej, takže je všechny obhlížíme, zjišťujeme cenu a fotíme si je. Pořád totiž ještě nejsme rozhodnuti jestli si na naši okružní cestu po Austrálii nějaké vozítko koupíme nebo půjčíme. Součástí všech aut je kempingové vybavení, nádrže na vodu, a průvodce Lonely Planet. Cena aut je většinou uvedena tak, že za částkou jsou písmenka O.N.O. Ptáme se ve škole několika učitelů, co to znamená, ale většina neví, až jeden nám řekl, že by to mohlo být ONLINE ONLY. No to by asi mohlo být ono. No a protože nejsme zhýčkaní, tak zavrhujeme autobus a jdeme domů pěšky. Navigaci tentokrát přebírá Jana, která čapla do ruky mapu a vede nás klikatícíma se uličkama přes čvtrti Coogee, Clovely, Bronte, až do Waverley kde bydlíme. Jenom taková menší sobotní procházka 😉

Po včerejšku nás trochu bolí nožičky, takže v neděli vyrážíme ven až po obědě (a mapa, tentokráte fialová stopa). Rozhodli jsme se prozkoumat dosud neprozkoumané části Centennial Parku. Loudáme se tedy pomalu parkem, pozorujeme ptáky, prolízáme naučné stezky, čteme naučné tabule a hlavně fotíme. Park je plný lidí, kteří si sem přijeli udělat hezké odpoledne. Do parku se totiž dá dojet autem, takže spousta lidí si naplánuje návštěvu parku jako celodenní výlet, takže si přivezou kola, brusle, trochu si zasportují, pak vytáhnou z auta piknikové vybavení a prima si to užijí.

Z parku jsme vylezli nějakou boční brankou a vydali jsme se směrem k Fox Studios Australia. Bohužel byly celé obehnané poměrně vysokou zdí, takže jsme toho moc neviděli. Jana si s sebou vzala průvodce a rozhodla se prozkoumat čtvrť Paddington, která je podle průvodce plná viktoriánských řadových domů. Viděli jsme tedy řadové domy v Duxford Street, „Perníkové chaloupky“ v Union Street, a mnoho dalších řadových i neřadových domů. Obešli jsme skoro kolem dokola Victoria Barracks, které zabírají pozemek o rozloze téměř 12 ha. Původně to byly kasárny, kde bylo ubytováno až 800 lidí, dnes je to středisko vojenské administrativy. Hlavní blok má délku 225 m a základny obvodových zdí sahají místy až do hloubky 10 m. Jana hlavně zapomněla zmínit, že ji nějak zaskočilo měřítko mapy v průvodci, takže si myslela, že jsme teprve na začátku Paddingtonu a my byli už na konci 🙂

Procházka se nám tedy zase trošku protáhla. Cestou domů jsme se ještě zastavili na nákupu a dobře jsme udělali. Supermarket měl totiž akce a spousta pečiva byla slevněna na 1 dolar (to je tady asi oblíbená cena nejen na Paddy’s Marketu). Jana si pak vzpomněla, že někde vlastně četla, že supermarkety mívají večer výprodeje. Jak se časem ukáže, tak to tak opravdu je.

A je tu pondělí. Vstáváme stejně jako do školy a vyrážíme do města. Jedeme do kanceláře Australia Expert vyzvednout si poštu. Máme tam několik dopisů z banky a taky daňová identifikační čísla. Brouzdáme chvíli po internetu a tiskneme si životopisy. Potom už je čas vyrazit. Máme totiž sraz s Míšou na Wynyardu. Chceme jet zase na Manly, ale tentokrát autobusem.

Po kratším bloudění dorážíme na místo (mapa je tentokráte zelená). Autobuse jede za chvilku. Jedeme asi tak půl hodinku a vystupujeme za Spit Bridgem. Během chvilky najdeme ukazatel na Manly Scenic Walk – to je náš cíl. Procházka má 7,5 km a měla by trvat 4,5 hodiny. Tak tedy vyrážíme.

Začátek cesty je v mapě značen jako náročný, což trošku je, ale není to nijak hrozné. Střídavě stoupáme do kopce a zase klesáme, někde máme krásný výhled na moře a někde se zase brodíme buší. Cestou narážíme na odbočku na maják, a protože nikam nespěchám a kilometr navíc není nic hrozného, tak se k němu vydáme.

Stojí to za to. Krásný bílý maják na útesu nad mořem. Jana neodolá a bere si do ruky foťák (ani ji nemusím nutit; že by jí to nakonec taky chytlo – jenom ne moc, aby mi ten foťák nezabavila). Přibližně v půlce cesty je další odbočka, tentokrát na vyhlídku. Taky se tam vydáme, jak jinak, a zjišťujeme, že je to ideální místo na oběd. Od tohoto okamžiku už je cesta jenom lehčí a lehčí, místy jsou dokonce široké pohodlné chodníčky. Procházíme Sydney Harbour National Parkem. Pak už se dostáváme do civilizace, takže místama musíme jít po silnici, protože zde jsou postaveny samé luxusní vily, zasahující až k moři, kde mají soukromá přístaviště s luxusními jachtami.

Vilová čtvrť však po nějaké době končí a  my už zase jdeme po nábřeží nebo přímo po malé pláži. Za pláží si cestu zkrátíme přes vyschlou zátočinu, která se asi tak dvě minuty poté, co ji opustíme zaplní do poloviny vodou – začal příliv.

Ještě tak půl hodinky chůze a jsme v přístavu. Hledáme autobus, kterým bychom se vrátili domů a není to vůbec jednoduché. Je tu asi 10 stanovišť a než je projdeme, tak to docela trvá, takže uvažujeme, že snad pojedeme zpátky raději trajektem. Nakonec si náš autobus najdeme, a protože jede za chviličku, tak na něj počkáme. Normálně jezdí na Manly a z Manly docela dost autobusů, akorát je to tak, že ráno jezdí z Manly a večer na Manly v souladu s tím, jak jezdí lidi do centra do práce a z práce. Nějak jsme si ale nevšimli trasy, kterou autobus jede, takže další hodinu strávíme na Manly na okružní autobusové jízdě. Takže teď už máme Manly prozkoumanou fakt podrobně. Domů dorazíme až někdy kolem v půl osmé a jsme pěkně zmordovaní.

Napiš komentář, díky!

Sobota 5. 5.

Mapa, značení modrou barvou.

Tato sobota se měla nést v duchu sbližování národů. Jak už jsme psali, tak Jana měla ve čtvrtek při obědě slabou chvilku – zastesklo se jí po výkonu funkce sportovního a kulturního referenta – a náhoda tomu chtěla, že se jí do cesty připletli lidi ze středeční volitelné hodiny Listening a speaking. Nikdo neunikl. Já jsem se jen divil, že se spokojila s tak málo obětmi a nešla nahánět lidi i na ulici.

Výsledné složení internacionálního týmu bylo následující: 3 Češi – Martin, Jana Míša; 1 Maďar – Laszlo; 1 Švýcarka – Prisca a 1 Korejka – Linda. Brazilky zklamaly a  nedorazily. Měly zábavnější program – nicnedělání. Jak časem zjišťujeme tak takový program je pro většinu lidí tady naprosto normální. Ještě se to celkem dá pochopit u lidí, kteří o víkednu pracují a nebo pracují celý týden a o víkendu jsou rádi , že jsou, ale u těch ostatních, jak zjišťujeme, je to jen pohodlnost a nezájem.

Českošvýcarská skupinka se sešla už u školy a společně vyrazila autobusem z Bondi Junction na Circular Quay. Vůdcem skupinky v této fázi byla Míša – zkušená to autobusová cestovatelka. My jsme do té doby cestovali akorát tak vlakem alá metrem a jednou autobusem z hostelu do školy, a to nám celkem stačilo a navíc hodnocení autobusové přepravy po Sydney vyznívá ve všech průvodcích celkem negativně. Byli jsme však mile překvapeni – autobus byl skoro prázdný, když máte jízdenku koupenou dopředu tak můžete jet tzv. prepaid busem a ten má většinou limited stops – tedy staví jen na pár zastávkách, takže jedete fakt rychle. Smůla byla akorát to, že se v Sydney zrovna běžel maraton, takže to s námi autobus docela objížděl a my jsme nabrali cca 20 minut zpoždění. Na Circular Quay jsme tedy dorazili namísto v 10:00 až v 10:20. Linda a Laszlo už na nás čekali.

Circular Quay je centrální zastávka všech trajektů, které v Sydney jezdí. Od Opery je to vzdáleno cca 10 minut chůze po nábřeží. Když se díváte na mapu Sydney, tak Circular Quay vypadá jako takové pětiprsté hrabičky vystrčené do vody – je tam totiž pět nástupišť – vlastně 6, ale to jedno je přímo na nábřeží, takže těch vystrčených je jen 5. Ještě jsme nějak nezmínili kam že to vlastně jedeme. Takže naším cílem je Manly, což je název jedné ze čtvrtí Sydney a hlavně je to vyhlášená pláž. Trajekt na Manly jezdí z nástupiště 3 a jezdí každou půlhodinu. Měli jsme cca 5 minut na to koupit lístky a nalodit se na trajekt v 10:30. Nechtělo se nám čekat na ten v 11:00, takže jsme honem zaplatili, a to bylo asi štěstí, protože cena za trajekt nás trochu překvapila – něco okolo 12$ za zpáteční lístek. To jsme fakt nečekali. Navíc všechna zajímavá místa na přední palubě byla obsazena, něco jako horní palubu, odkud by byl výhled na všechny strany, na trajektu nenajdete. Skončili jsme nakonec na palubě zadní a nebylo to vůbec zlé. Postupně se nám odkrýval pohled na Operu, Harbour Bridge, Fort Denison (pevnost uprostřed přístavu) a další zajímavá místa a fotografové byli ve svém živlu. Cesta trvala půl hodiny a zážitky z ní nám vykompenzovaly její cenu.

Na trajektu ještě jedna legrační scéna – jeden chlapík prosí druhého, aby ho vyfotil s novinami před Operou, že to pošle domů. OK, vyfotí se a chlapík se ptá, odkud je. Chlapík odpovídá – „Texas“. A ten, co ho fotil říká – „Já jsem z Kalifornie“. Zkrátka a prostě – Američani jsou všude.

Po příjezdu na Manly jsme hned vtrhli do informačního centra, které je napravo od výlezu z přístavu, a nabrali jsme spoustu informačních brožurek. Jedna z brožurek byla mapka Manly ve které byly zakresleny jednotlivé výletní trasy, byly popsány jak dlouho která trvá a co je kde zajímavého. Jedna trasa byla zakreslena i několika barvami, které měly vyjadřovat stupeň obtížnosti. Dohodli jsme se, že půjdeme nejdřív do Sydney Harbour National Parku a pak na pláž Manly a vyrazili. Cestou, která vedla pořád vzhůru do kopce, jsme si tak různě dělali každý z každého legraci, kdo vlastně tlupu vede, nikdo se k tomu totiž moc neměl. Teda až do první slepé uličky. Tam se to ukázalo, Jana s Priscou se chopily mapy a začaly hledat, kde vlastně jsme a kudy dál. Točily mapou z jedné strany na druhou a vypadaly dost nepřesvědčivě. Toho si naštěstí všiml kolemjdoucí pán a poradil nám kudy kam a my mohli pokračovat v cestě.

Ve chvíli, kdy jsme minuli nemocnici jsme byli zachráněni, protože Laszlo se zorientoval a dále už nás vedl on, neboť už jednou na stejném výletě na Manly byl. Šli jsme po asfaltové silnici, sluníčko pražilo o stošest a čas od času nás předjelo nějaké auto. Cesta byla občas zpestřena výkřiky holek, to když zrovna u krajnice narazily na nějaké přejeté mrtvé zvíře. Bylo to vždycky jak řetězová reakce – jedna zařvala, vyděsila druhou, která taky zařvala, no a třetí a čtvrtá si zařvaly taky, aby nebyly pozadu. Došli jsme až na konečný výběžek Manly, kde je udělaná krátká vyhlídková okružní trasa, aby se člověk mohl podívat na moře a široké okolí. Zjistili jsme, že ta auta, která nás předjížděla, měla stejný cíl cesty – dojeli sem autem, zaparkovali na placeném parkovišti, vzali foťáky a vydali se na vyhlídkovou trasu dlouhou cca 700 metrů, pokochali se výhledem, nasedli do auta a jeli pryč. Dost dobrý styl cestování. Jak zjišťujeme při našich dalších výletech, tak celkem běžný.

Výhled byl opravdu však opravdu hezký, z jedné strany jsme koukali na moře, z druhé na město. A také tady bylo ideální místo (a čas) na sváču.

Cestou na výběžek pánská část výpravy zaregistrovala na jednom parkovišti pěknou motorku, která byla tak vypulírovaná, že jak na ní svítilo sluníčko, tak se leskla do dálky. Dámská část si motorky ani nevšimla – jak jinak. Asi byly moc zaměstnané hovorem, nebo čert ví čím.

Po dokončení vyhlídkového okruhu jsme zamířili zpět do města – ono se totiž ani nikam jinam jít nedalo, neboť tudy vedla jen jedna cesta. Těsně na kraji města jsme odbočili na druhou část výletu – holky totiž na mapě vyčetly, že není nutné jít městem, ale dá se to vzít rovnou skrz buš. Najít začátek stezky buší nebylo úplně snadné, protože všechny odbočky, na které jsme se vydali, končily plotem a vedly do nějakého vojenského prostoru. Pak jsme zahlédli nějakou cestu vedoucí mezi keře, ale dost to tam smrdělo. Holky se po ní chtěli vydat, ale Laszlo byl naštěstí duchapřítomný a zeptal se chlapíka, který před chvilkou z uvedené cesty vyšel, kam ta cesta vede. Chlapík nás vyvedl z omylu a řekl nám, že tu odbočku už jsme přešli a musíme se kousek vrátit. On se zase pro změnu ptal jak se dostat na výběžek, ze kterého jsme zrovna přišli. Chlapík byl Australan a doprovázel dvě Japonky. Stihli jsme rychle pokecat, a pak už jsme viděli naši odbočku do buše – takový průstřel mezi keři cca 1 metr, takže jsme se rozloučili a vydali se na druhou část naší výpravy.

Stezka se klikatila buší a místama připomínala stezky v SOOSu (krásné dřevěné chodníčky). Cestou jsme potkali pravděpodobně zbytky protiletadlových děl, krásné jezírko z dešťové vody a naskytly se nám skvělé výhledy na moře. Někde uprostřed buše jsme najednou narazili na asi tak 4 metry vysokou zeď, ve které byl malý otvor na průlez. Moc se nám to nezdálo, tak jsme se vydali podél zdi doprava. Došli jsme na kraj a zjistili, že koukáme dolů z útesu. Tudy tedy cesta nevede. Vrátili jsme se zpátky a uvažovali, jestli jít podél zdi doleva, ale vzhledem k tomu, že nebylo vidět konec zdi (přirovnali jsme ji k velké čínské zdi), tak jsme prolezli otvorem a ukázalo se, že na druhé straně jsou stezky. Vydali jsme se rovně a došli na vyhlídku na moře. Cestou jsme potkali docela dost lidí, které jsme pak následovali směrem z kopce dolů a přes další vyhlídky jsme se dostali až na parkoviště. Výhledy na moře byly opravdu úžasné – když jsem viděl jak zakotvila loď s potápěči tak jsem chtěl být s nimi. Zeď, kterou jsme prolézali původně oddělovala tuto část ostrova od zbytku pevniny, protože výběžek sloužil jako izolace pro nemocné.

Za zmínku ještě určitě stojí to, že jsme cestou dolů z kopce viděli spoustu krásných pavouků. Mají svoje sítě natažené mezi stromy a keři, přímo nad stezkami, po kterých se chodí. Jako první na ně upozornila Míša a hned si je fotila, zatímco Jana s Priscou vypadaly, že se za chvíli začnou po těch stezkách snad plazit, jak se snažily se co nejvíc přikrčit v obavě, že jim nějaký ten pavouk skončí na hlavě (nutno dodat, že někteří měli sítě natažené fakt nizoučko a nejsou zrovna nejmenší). Jak později zjišťujeme, tak takovíhle pavouci jsou tady úplně všude, sítě prý dokáží dokonce chytit a udržet i ptáka.

Z parkoviště jsme po pobřeží pokračovali na pláž Manly. Cestou jsme viděli spoustu nádherných domů s výhledem na moře. Některý z nich bych celkem rád vlastnil jako své letní sídlo :-)) Čekalo nás ještě jedno dobrodružství, a to přímo horolezecké – sešli jsme totiž k moři a nějak už se nám nechtělo zpátky na stezku, takže jsme se rozhodli, že se na pláž dostaneme přes obrovské kameny, které byly naskládány u břehu. Bylo to docela napínavé, zvlášt ta část, kde byly kameny pokryty slizkým, kluzkým nánosem. Přežili jsme a šťastně dorazili na pláž. Bylo kolem druhé hodiny a Jana s Míšou navrhly, že bychom mohli zkusit ještě tu druhou trasu po Manly zvanou Scenic Walk – to bylo jednohlasně zamítnuto. Sedli jsme si tedy na pláž, snědli zbytek našeho proviantu a vydali se na trajekt a hurá domů – v nohách hezkých pár kilometrů v pěkném teplu, příjemně utahaní, umluvení anglicky až do agonie a těšící se domů na koupel. V moři jsme se totiž opravdu nekoupali, nějak nám přišlo dost studené.

Myslíme, že se internacionální procházka fakt povedla! Povídali jsme si ostošest – anglicky, rukama, nohama a vším co se dalo použít. Navzájem jsme vyzvídali, jak se co má v jiných koutech světa. Zjistili jsme, že některé věci jsou dané národností a některé člověkem jako takovým. Tak například – Korejci obecně moc nechodí, takže po výletě byla Korejka Linda pěkně uťapkaná. Švýcarka Prisca vyrazila na výlet v žabkách, ale vypadalo to, že s tím nemá nejmenší problém. No a Maďar Laszlo byl zvyklý chodit a navíc je to takový pohodář.

Neděle 6. 5.

Mapa tentokráte zelená

V neděli jsme si udělali s Janou samostatný výlet. Jak se nám minulý víkend nepodařilo najít IKEA v Moore Parku, tak teď jsme již věděli, kde je a vyrazili na jisto – na Homebush Bay. Podle mapy jsme odhadli, že tam pojedeme vlakem tak hodinu a půl, takže jsme si vzali časopisy a knížky a vyrazili. Na Central Stationu jsme museli přestoupit, což tedy není žádní legrace, protože se tam prolíná asi 10 různých tras a je to dost zmatek. Jeli jsme na zastávku Rhodes a měli jsme docela štěstí protože vlak stavěl jen v některých zastávkách, takže jel docela rychle. Sydney je velké možná jako Středočeský kraj, takže člověk je občas zaskočen, jak dlouho cesta vlakem trvá.

Na Rhodesu už byly cedule na shopping center a tam jsme našli i IKEA. V IKEA jsme si dali oběd, koukli se do kolika má otevřeno a vyrazili na procházku. Kousek od shopping centra totiž začíná Bicentennial Park a navazuje na něj Olympijský stadion – tedy přesněji celý areál olympijských stadionů. Park byl opravdu super. Viděli jsme spousta pavouků, mangrovníky, několik potopených lodí (zátoka dřív sloužila jako pohřebiště nepotřebných lodí), jezírko, kde mělo být možné pozorovat ptáky (moc jsme toho nenapozorovali, ptáků tam bylo poskrovnu), vodní nádrž pro čističku (ta byla hodně zajímavá, protože to byla taková hluboká propast, nad kterou vedl vyhlídkový okruh, což bylo fajn na závratě a člověk se mohl i něco dozvědět o čištění vody). Cestou jsme potkávali spoustu cyklistů, což jak jsme později zjistili, bylo způsobeno tím, že v parku je půjčovna kol a in-line bruslí. Na kole se dá projet celý park a stejně tak i Olympijský areál. Ona je to asi jediná rozumná cesta, jak si to všechno prohlédnout, protože pěšky je to tak na 8 hodin určitě. My jsme tolik času ani neměli, takže jsme si Olympijský areál nechali na jindy.

Z parku jsme to pak vzali zase zpět do IKEA, kde jsme nakoupili nějaké věci do kuchyně a taky pytel švédských masových kuliček, omáčku a brusinky a vyrazili jsme domů. Domů jsme dorazili pěkně pozdě, až někdy kolem osmé, udělali si k večeři kuličky a pozvali spolubydlící z vedlejšího pokoje – Míšu a Marianu, takže jsme měli takovou hezkou, větší, ČeskoSlovenskou večeři (a zbylo i na pondělní oběd).

Napiš komentář, díky!

Tak jsem dneska nešel do školy 🙂 Peter Hermann, jeden z IBM partnerů v Austrálii, mě upozornil na Google Developer Day 2007. Událost jedinečná svého druhu, první na světě a navíc se zajímavým programem. Takže nebylo moc proč váhat a vyrazil jsem.

Najít, kde se to vlastně koná bylo trochu horší. Adresa byla přesná dostatečně, bohužel areál byl trochu větší. Jak jsem později zjistil, tak v historii to sloužilo jako továrna na lokomotivy, kterou zrekonstruovali a udělali z toho jedno velké výstaviště. Navíc některé stroje nechali zrekonstruované uvnitř, takže to dostalo takový zvláštní náboj a vypadá to opravdu hezky.

V okamžiku, kdy jsem nalezl tu správnou část (nakonec nás to hledalo 6 dohromady), tak už všechno šlo jako po drátkách. Organizace je tady opravdu výborná – všude je WiFi, které se tedy občas pěkně zakucká, ale to se vzhledem k počtu lidí není co divit, speciální nabíjecí stanice na notebooky (jednoduše a prostě – stoly s prodlužovačkami), spousta občerstvení, výborné jídlo, skvělý zvuk při prezentacích a dokonce přednášející snímají kamerami.

Moderátor dne je opravdu vtipálek, prokládá pauzy mezi přednáškami skvělými vtípky a má to úžasný spád. Tak jenom pár na ukázku – „pokud se vám naši prezentující líbí, tak si je klidně vemte večer domů“, „pokud se připojíte na internet a nepoužíváte jako vyhledávač Google tak váš počítač vybuchne“ a spoustu dalších. Jak jsme se od něj hned na začátek dozvěděli, tak stejná událost probíhá „současně“ v několika zemích na světě – USA, Brazílii, Anglii, Japonsku, Francii, Rusku a spoustě dalších, odněkud je dokonce online přenášena, takže možná ještě můžete také koukat. Nicméně Sydney je díky časovým pásmům první na světe a současně je druhá největší – přihlásilo se víc než 700 lidí.

Keynote, Alan Noble

Alan povídal o Google jako takovém, o nových technologiích, které připravují a o návycích, které se učí sami nebo od trhu. Jako příklad uvedl Google Maps a jejich API. Na začátku totiž API k mapám neexistovalo, nicméně některý šikula (mimo Google) si našel čas a celé to popsal a naučil se používat. Takže Google později API doplnil a v současné době existuje API dokumentace skoro ke všem projektům, které mají. Což znamená víc než 30 rozdílných API rozhraní. Což mi přijde celkem solidní počet, vždycky jsem si myslel, že Google je jenom vyhledávač případně pošta.

Dál povídal o vizi Integrate/Reach/Built (překládat to opravdu nebudu). U Integrate uvedl jako příklad Maps, které se opravdu v dnešní době používají široce. Jenom vsuvka – když hledáme v Sydney byt, tak většina stránek je přímo propojená na Maps a ukazuje, kde daný byt je. Reach je pro Gadgets, kde mezi nejoblíbenější patří asi Pacman, který měl víc jak 7 milionů návštěvníků za poslední týden nebo ToDo, které mělo 5 milionů návštěvníků. Což jsou celkem solidní počty a co je důležité – ani Pacman, ani ToDo není od Google, tyhle věci přivádějí návštěvníky na jiné stránky. A Gadget může vyvinout úplně kdokoliv. No a nakonec Build – sem patří Google Web Toolkit, což je, jak jsem poznal později, neuvěřitelně krásná věc.

Ale při jeho prezentaci jsem si uvědomil jednu úžasnou věc – před lety se všechno přesouvalo na web a muselo být „online“, kdežto teď už se to zase začíná trochu přesouvat na klientské stanice, pro případ výpadku webu nebo když je připojení moc drahé nebo složité. A jasně – mají na to produkt 🙂

Building better AJAX applications, Aaron Boodman

Co bych měl zmínit – většina Google lidí je dost mladá. Když se člověk koukne na programátory, kteří tady jsou, tak jsou to lidé hned po škole, někteří z nich už dělají šéfy týmů nebo produktů. To mi přijde hodně hezké, dost by mě zajímalo, jaký je v Google věkový průměr.

Alan povídal o Gears. Gears je nová věc, v současné době v úplně první betě, aby zjistili, zda se to lidem líbí a má smysl pokračovat a co je nejvíc trápí. Díky tomu je jasné, že to občas padá a není úplně ideální, ale na hrátky to stačí.

Gears je právě něco, co umožní provoz webu offline, umí automaticky přepínat mezi online/offline režimem, snaží se používat lokální data i když jsou dostupná online, protože je to rychlejší a méně zatěžuje síť. A celé by to v podstatě měl být plugin do prohlížeče, přičemž jako vždy Google podporuje skoro všechny prohlížeče – IE, Firefox, Opera, Safari (to už je skoro připravené).

Alan hlavně pro celou prezentaci používal prohlížeč. Vypadalo to neuvěřitelně krásně, fungovalo hladce a jak jsme se později dozvěděli, tak pro ni používal Gears. Což znamenalo, že to nebyly statické HTML stránky, ale data byla uložená v databázi, kde nám ukázal, jak je může změnit offline, prezentace se změní a pořád funguje, stejně jako kdyby byl online. Krásné, ale … Domino Offline Services jsou to samé, pouze omezené jenom na Domino a málokdy je používá 🙂 A samozřejmě všichni byli zvědaví, co to používá za databázi – odpovědí je SQLite, věc, která má pouhých 343KB a přitom je schopná spravovat gigabyty.

Ukázal také pár příkladů, které Gears umožňuje. Jeden z nich bylo celkem složité počítání v JavaScriptu, které když se použilo tak jak jsme zvyklí tak výrazně zpomalilo prohlížeč. Ale když ten samý kód „spustil v Gears“, tak počítání bylo sice trochu pomalejší, ale zase to nezatěžovalo prohlížeč. Na tom se mi hodně líbila na možnost, přesunout to jinam, aniž by se sáhlo do kódu.

No a finále – full-text vyhledávání. Google prý vyhledává strukturovaně, takže tohle je další krok. Zatím jsou „schopni“ vyhledávat v milionech stránek, ale pracuje se na větším množství. A ve finále by měli umět i „Multilanguage Search“ – o tom už jsem někde něco slyšel, mělo by to fungovat tak, že člověk zadá dotaz, ten se přeloží, vyhledá i na stránkách v jiném jazyce, výsledky se přeloží do originálního jazyka a vrátí se. Zní to dobře, ale občas už v dnešní době je těch stránek moc, když jich bude ještě víc, tak se asi budu muset naučít svůj dotaz neuvěřitelně zpřesnit, což znamená, že o kus stránek, které to třeba nemají tak přesně napsané, přijdu. No, co člověk nadělá.

Mapplets: Making Maps Mashups Discoverable, James Macgill

Tohle téma mě snad zaujalo ze všech nejvíc. Začal totiž typicky portálovým přístupem – na webu je spousta stránek, které se zabývají nejrůznějšími věcmi a které by občas chtěly spojit. Například, když člověk hledá byt, tak by chtěl na mapě vidět, jaké byty se nabízejí okolo, jaká je průměrná cena bytu v okolí, kde jsou školy pro děti, restaurace, obchody, jaká je tam míra kriminality, počasí, … A všechny tyhle věci jsou na různých stránkách, většina těch stránek to i zobrazuje na mapách, ale nějak to neumí fungovat dohromady.

Takže jsme šli přímo do praxe – Mapplets. Pár už jich je připravených, další může člověk dodat a získat díky tomu nějaké návštěvníky. Seznam Mappletů je generován automaticky na základě popularity a regionu (IP adresy).

Samozřejmě to má celkem velké a složité API, nicméně spousta věcí, jde dělat jednoduše a Google k tomu přímo nabádá. Například pokud člověk chce na mapě zobrazit spoustu bodů, tak je nemá přidávat pomocí skriptu, ale má vytvořit KML soubor, což je jednoduché XML, které v dnešní době Google indexuje, a kde jsou popisy a souřadnice. To se předá jako parametr a Maps udělá zbytek. Krása.

Zajímavé také bylo jak dělají cross-site scripting, protože Mapplets běží na jiné doméně než Maps. Na stránce by měly být v podstatě dva rámce – jeden pro Mapplets a druhý pro Maps. A když člověk zadá požadavek v Mapplets, tak to vytvoří iframe v sobě, který zavolá Maps server s parametrem, Maps server to zprocesuje a parametr předá do hlavního rámce. A protože je to v rámci jednoho serveru tak by to mělo projít. Celkem dobrá finta (zvláště pokud jsem ji popsal správně :))

Pak jsme se vrátili trochu na začátek, na srovnání různých možností jak přidat popisky do map. Cesty jsou v dnešní době asi tři – My Maps, což je v podstatě drag-n-drop editor; KML soubory, které slouží k přidání velkého množství dat (případně dynamických dat) a Mapplets, které by měly sloužit jako interaktivní uživatelské rozhraní.

Google Maps API overview, Bo Majewski

Tak tohle byla neuvěřitelně hutná a přitom rychlá a zábavná přednáška. Připravil si pro nás 23 příkladů co se dá s mapami udělat a některé byly opravdu úžasné. Tak třeba API funkce panTo, které mapu posune na zvolené souřadnice, takže je to trochu jako let nad terénem. Různé parametry, které se dají nastavit „zamichovátkům“ do mapy, jako například gravitace, takže může pěkně skákat po mapě, nebo různé obrázky či možnost posunu zapichovátka. No a nezapomněl zmínit ani legrácky, jako třeba použít „zapichovátka“ jako hodiny a vždycky zvýraznit to správné z nich, nebo jako hru, kdy z nor vykukují krtci či co to bylo a člověk na ně musí klikat. Co bylo hodně hodně hezké – překrytí části mapy vlastními údaji. Ukázal to přímo na příkladu jedné univerzity, která překryla Google mapu své univerzity svojí vlastní, výrazně podrobnější. Pro ty co se bojí – překryje se to jenom po návštěvě správné stránky, ostatní návštěvníci jsou nedotčeni.

I on měl prezentaci kompletně v prohlížeči, což bylo krásné – v horní polovině byla mapa, kde se zobrazovaly výsledky, vlevo dole popisek „slidu“ a v pravé místo pro kód, díky kterému to předvedl. A upozornil, že oblíbený AdSence by měl být brzy dostupný i pro Maps, takže se reklama bude zobrazovat rovnou na mapách (a půjde říci, zda se má či nemá zobrazovat).

Pauza, oběd

Tak tohle bylo zajímavé a celkem nevšední (pro mě). Byly zde čtyři stránky, každý s totálně jiným jídlem (typem jídla) a každý stánek měl ten daný typ jídla v rýzných verzích, takže si vybral opravdu každý. Hezké.

V pauze jsme mohli obdivovat stánky šesti partnerů, kteří si hrají s Maps a ukazovali zajímavé aplikace. Nejvíc mě zaujali Bikely.com, kteří používají mapy k plánování a porovnávání cyklistických tras, takže člověk nemusí přemýšlet kam a kudy jet, RememberTheMilk.com, což je takové legrační udělátko na psaní úkolů, které spojuje úkoly s místy, takže člověk pak na mapě vidí, co má kde udělat. Ze začátku mi to přišlo směšné, ale po chvíli koukání to má celkem dobrý nápad. A poslední – PlanOfile.com pro plánování cest, včetně délky, obtížnosti, …. Hodně podobné Bikely, které je pouze pro kola.

Google Gadgets API, Zhen Wang

Co je to Gadget? Tak z toho jsem byl překvapen – XML soubor, který v sobě má něco HTML, přičemž z HTLM tam má jenom ten důležitý obsah – tedy například pouze nápis Hello World! pro ty nejjednodušší. Navíc to umožňuje ukládat předvolby pro každého uživatele přímo na serveru (nedokážu si představit tu spotřebu místa) nebo zvolit správný jazyk podle přání uživatele (samozřejmě pokud existuje). No a hodně upozorňoval na správné používání funkcí, hlavně těch, které umožňují cachování dat, protože jinak to prý může zahltit server, pokud se to stane oblíbeným. A protože Gadget běží na serveru toho kdo je vytvořil a nikoliv u Google, tak to odnese server, o který se staráme.

No a jak poznamenal komentátor po skončení – tohle byla jedna z mála prezentací, která skončila výrazně dřív než měla.

Open Source, Google APIs, Google Web Toolkit, Lars Eilstrup Rasmussen

Asi nejstarší prezentující, pokryl nejvíc témat a přednáška byla opravdu super. Začal třemi fotkami – jak vypadalo technické zázemí Google když začali, pak přibližně před dvěmi lety a jak vypadá teď. Tak velkou serverovnu jsem asi ještě neviděl.

Open Source – používají Linux, Tomcat, SSH, většina vývojářů používá Goobuntu (speciální verze Linuxu). A důvody jsou celkem jednoduché – nechtějí být závislí na externí softwarové společnosti a chtějí si měnit co potřebují. Také ukazal zajímavý výzkum, proč lidi píší Open Source – většina z nich to dělá pro zlepšování svých znalostí, další jenom proto aby se nějak odreagovali.

AJAX – správně poznamenal, že napsat AJAX aplikaci není legrace. Konkrétně – „Write once, test 4 – 5 times“ nebo „speed is important – it is problem to write ajax application at all, will you have opportunity to make it fast?“. Také je prý problém, že nejsou nástroje pro vývoj a testování, takže proto vznikl Google Web Toolkit (GWT). Ten umožňuje psát tyhle věcičky v Java v libovolném prostředí, testovat je a potom zkonvertovat to JavaScriptu – prý to funguje v pohodě. Navíc GWT umožňuje psaní unit testů, ladění rychlosti, podporuje vícejazyčnost, více prohlížečů, history management. A přestože to uvedli na trh teprve před rokem, tak už si to stáhlo víc jak 1 milion lidí a už o tom existují knížky na Amazonu.

Introducing Google data APIs, Venuprakash Baratham

Z tohohle mám sice nejmíň poznámek, což ovšem vůbec neznamená, že to bylo nezajímavé. Možná hodně technické? Nicméně to ukázalo, že možnosti programování jsou úžasné – pomocí volání „webových služeb“ (tuším, že to nebyly čisté webové služby, ale možná volání přímé webové adresy) jde zapisovat do Google Calendar, měnit data v Google Documents a v podstatě měnit, přidávat a měnit všechna data, která jsou kdekoliv v síti Google. Samozřejmě se vší potřebnou bezpečností.

KML Overview – Michael Ashbridge

Hodně zajímavá prezentace, hlavně típ, že ji měl celou připravenou v Google Earth. Skvělá myšlenka, pro předvedení jednotlivých možností a přechod mezi jednotlivými slidy jsme lítali po celé zeměkouli a bylo to hodně živé.

Zmínil také fakt, který je pravda, ale přichází se na něj postupně – spousta věcí na webu se dá popsat souřadnicově a souvisí s nějakým místem. Pomalu na to přicházejí i výrobci fotoaparátů a do těch nových už montují GPS navigaci nebo alespoň umožňují, aby se to s ní spojilo (což jsem zrovna tady v praxi viděl, bylo to trochu neohrabané, ale hlavně, že to slouží).

KML má neuvěřitelné možnosti, je trojrozměrné, zobrazuje obrázky, čáry, pop-up okna, zobrazovat profil krajiny, polygony, …. Neuvěřitelné hrátky jsme tu viděli a hlavně mě ukázal, že Google Earth není jenom taková nějaká hračička, ale dají se v tom dělat i smysluplné věci.

No a taky to byla nejdelší prezentace – jak správně moderátor poznamenal po skončení – hurá, už jsme zase na našem časovém plánu.

Závěr? Pokud můžete, tak na to jděte, je to úžasné, spousta informací a poznáte, že Google není jenom vyhledávač (což jsem si do nedávna tak trochu myslel, i když vím i o jejich dalších projektech, tak jsem netušil, kolik jich ve skutečnosti je).

Napiš komentář, díky!