Mapa našeho výletu
– modrá trasa, modré špendlíky.
Tenhle víkend (26. – 27. 5.) jsme se rozhodli prozkoumat výběžek zvaný Watson Bay. Na nápad nás přivedl během týdne Míšin korejský spolužák James. On už na Watson Bay byl a je prý odtud skvělý výhled na město, zvláště pak večer, kdy je město krásně nasvícené. Tak jsme tedy koukli do mapy, zjistili, že by to mohla být prima procházka tak cca 10 km, tedy tak na 5 hodin. Chápeme, že poměr kilometrů a času potřebných k jejich zdolání může být pro někoho zarážející, ale je to tak. Pokud totiž chce člověk něco vidět a zažít a občas udělat i nějakou tu pěknou fotku, tak to ani jinak nejde. Krom toho je tady všude spousta informačních tabulí a přečíst je alespoň zběžně taky zabere nějaký ten čas.
Tak jsme se tedy v půl dvanácté sebrali a vyrazili. Skupinka byla jako standardně složena z Martina, Jany a Míši. Míša zvala Korejce, ale už předem je upozornila, že jdeme z Bondi Junction na Watson Bay pěšky a navrhla jim sejít se až na začátku výběžku Watson Bay. Míša náš záměr udělat si 10km procházku prezentovala korejským spolužákům už v týdnu ve škole, a to během vyučování a vyvolalo to takové hlasité obavy, že museli vysvětlit učiteli, co se děje. Když mu to řekli, tak se učitel třikrát ptal odkud kam, že to Míša chce jít pěšky, a když se ujistil, že rozumí správně, tak se jal vysvětloval, že na Watson Bay jezdí autobusy, že se tam opravdu nemusí pěšky chodit nemusí.
Tak jsme tedy šli. Vedení se ujala Jana – jako obvykle s mapou v ruce. Snažila se nás vést uličkami, kterými jsme zatím ještě nešli, což se jí dařilo jen částečně, protože už to tu máme v okolí dost prochozené. Každopádně nás ale vyvedla na mysu na Bondi Beach přímo u golfového hříště.
Golf je tady takový veřejný sport, který může hrát a hraje kdokoliv, bez ohledu na společenské postavení a na věk. Stejně tak veřejná jsou i golfová hřiště a můžete na ně i když zrovna nehrajete. Ti co hrají se rozhodně nerozčilují, že jim tam chodíte a jen na vás občas zakřičí, když chtějí odpalovat do místa, kde zrovna jste, abyste dávali pozor. Přítomností golfového hřiště jsme byli celkem překvapeni, protože nás rozhodně nenapadlo, že by někdo něco takového zřídil na kusu skály nad mořem. Co asi tak říkají ryby těm divným, bílým, kulatým věcem, co jim padají z nebe do moře 😉
My jsme strávili ma mysu poměrně dost času, pořádně ho prošli, udělali nějaké fotky a Jana si trochu zvedla adrenalin – protože se vydala přes propast na druhou část mysu. Přelést na druhou stranu bylo docela v pohodě, protože tam v určitém úseku byly naházené kameny, horší pak bylo dostat se z pod převisu nahoru na plochu skály – to už se totiž odehrávalo nad propastí. Míša začala z druhé strany hodnotit, že ta propast je fakt hluboká, a že pro ní by bylo pak hrozné se dostávat zpátky, protože při tom člověk kouká přímo dolů do proposti, a pak ještě přidala větu, že myslela, že Jana říkala, že výšky moc nemusí. Jana přelezla zpátky a Míše vynadala, že jí fakt nemusela připomínat, že má strach z výšek, když před sebou ještě měla cestu zpátky.
Hřiště jsme opustili a vydali se dál. Museli jsme jít nějakou dobu mezi baráky, než začala pobřežní stezka. Tak pak několikrát končila a zase začínala, protože tady stejně jako v jiných pobřežních oblastech jsou postaveny fakt luxusní baráky a mají pozemky až k moři. Při jedné takové nucené odbočce mezi baráky, jsme narazili na budovu Českého konzulátu. No nebydlejí zrovna špatně ti zástupci našeho státu. Kousek od budovy mají velký park (Dudley Page Reserve), kde jsme si udělali svačinovou přestávku. Centrum města jsme odtud měli jak na dlani. Jana našla klobouk a tak Martin s Míšou měli o zábavu postaráno. Nemuseli jsme po sobě ani uklízet ohryzky od jablek, to zvládl přiběhnuvší retrívr.
Cesta už pak vedla skoro pořád po pobřeží, což bylo fakt příjemné. Dokonce jsme cestou viděli rybáře na útesu, zrovna chytli nějakou rybu. Čekaly nás další parky a hlavně dva majáky – Macquarie Lighthouse – umístěné v Lighthouse Reserve. Než dorazíme až sem, tak nám postupně všichni Korejci dají vědět, že nedorazí. Nu což, nevědí o co přicházejí. Takže jdeme dál – čeká nás samotný výběžek Watson Bay a na něm Sydney Harbour National Park. Že už jste ten název někde slyšeli? No určitě, např. v našem vyprávění o Manly. Ono je tady těch Sydney Harbour National Parků jak naseto. Vlastně se musíme někam podívat, jak to vlastně je – jestli to ve skutečnosti jen není souhrnný název pro většinu zelených ploch v Sydney. Tak to ještě zjistíme a dáme vědět.
Na začátku parku vidíme zastavovat 4 menší autobusky z nichž vyskakují asi Japončíci a dělají jedno foto za druhým. Prodereme se jejich skupinkou a pokračujeme dál. Přístupná oblast mysu je rozdělena do dvou částí – procházíme tou první a pak se snažíme dostat do té druhé – cesta vede kolem vojenské základny, která jak zjišťujeme zaujímá tak 60% plochy výběžku. Před vchodem do základny si můžeme prohlédnout akustickou minu, torpédo a dělo na odstřelování ponorek (to vypadá fakt legračně). Cestou po mysu se dozvídáme spoustu zajímavých věcí: výběžek byl kdysi jedno z míst, kde se vyloďovali přistěhovalci, každý rok se tu na Díkuvzdání konají oslavy, kdysi byl výběžek určen výhradně pro obranné účely – dnes už je tu jen vojenská základna a díry v zemi po kanonech a jeden kanon jako památka. Taky tu prý kdysi ztroskotala nějaká loď a přežil jen jeden člověk – ten se pak stal hlídačem majáku (nebo jak se takovému člověku vlastně říká – že by majákysta?).
Druhá přístupná část mysu je úplně na jeho špičce a je tu jak jinak zase maják a hlavně domeček pro majákystu. Jana s Martinem se rozhodli, že změní zaměstnání. Jenom nemůžou vymyslet, na kterém majáku v Čechách budou sloužit 😉 Nevíte někdo o nějakém?
Už se začíná stmívat, tak trochu zrychlujeme, abychom nějak rozumně dorazili do zátoky Watson Bay a mohli udělat nějaké pěkné fotky města při západu slunce, a pak i ve tmě. Tak se taky stane. Město je nasvícené fakt krásně, ale všichni se shodujeme, že jsme čekali, že ho nějak bude vidět víc. Je tma, zima a tudíž čas jet domů. Výlet se nám tentokrát trochu protáhl, ale všichni ho hodnotíme, jako vydařený a na to, že to byl zatím náš nejdelší výlet, nás ani nebolí nožičky. Asi už máme natrénováno.
V neděli zaslouženě odpočíváme po sobotním výletu. Odpoledne chceme zase vyrazit nakupovat do centra na Paddy’s Market. Martinovi se už ráno spustila pěkná rýma, takže zůstává ńakonec doma a holky vyzbrojeny ostrými lokty, velkými batohy a jednodolarovými mincemi vyrážejí v půl třetí směr centrum. Rozhodly se tentokrát pořádně prozkoumat co nabízejí v jednotlivých stáncích a za kolik a koupit si nějaké vyteplené tepláky, mikynu a tričko s dlouhým rukávem. No jo, holt přišla zima. Skoro hodinu tam tedy šmejdily, občas se trochu ztratily a nakonec si Míša koupila tepláky a Jana si dvoje vyzkoušela, ale buď byly velké nebo byly krátké. Pak už byl čas vyrazit na zeleninu a ovoce.
Poučeny ze stejné akce před 14 dny se nejdříve prodraly davem ke stánkům, kde minule dobře nakoupily, a pak se prodíraly kolem těch ostatních a koukaly co mají a za kolik. Měly už okoukané nějaké triky od minula a nějaké ještě okoukaly přímo teď na místě. Dostaly tedy za 1 dolar dvakrát tolik brambor, co minule a místo 3 brokolic 4. Takže tentokrát nakoupily 5x pórek, rajčata, papriky, hroznové víno, brambory, 2 květáky, jablka, mrkev a možná ještě něco, nastrkaly to do batohu a vyrazily domů.
Z centra domů nám jezdí autobus a trvá to tak 30minut než dojedeme na tu hlavní stanici k nám na Bondi Junction. Pak ještě musíme tak 15 minut pěšky. Minulý týden jsme s Martinem zjistili, že Coles (něco jako naše Tesco) má večer výprodej pečiva, takže koupíš balík housek nebo chleba za 1 dolar. Jeden dolar je tady asi oblíbená cena. Legrační je, že to pečivo je čerstvé, třeba ten den upečené. Protože už jsme nikdo neměly žádné pečivo, tak se holky obtěžkány zeleninou a ovocem ještě rozhodly zastavit v Colesu. Máme tady jeden Coles, co má otevřeno 24 hodin denně a jeden, co zavírá v 21.00.
Vlezly tedy do toho 24hodinového a zjistily, že žádné slevy ještě nemá. Bylo teprve sedm hodin. Šly pak do toho druhého Colesu a tam slevy měly a Jana si navíc všimla, že tam u pultu, kde grilují kuřata mají ceduli – 5dolarů / each. Chvíli na to tak nevěřícně koukala a přemýšlela jestli each opravdu znamená každé, a pak to ukázala Míše. Ta tomu nechtěla věřit zvlášť když se holky podívali, že běžná cena je skoro 10 dolarů za jedno kuře. Tak se zeptaly a bylo to tak, tak hned jedno kuře nechaly zabalit – mohly si i vybrat jaké chtěly, tak vybraly takové pěkně propečené. Kuře bylo neuvěřitelně velké a fakt hodně těžké. Když holky dorazily domů tak vypadaly jak pěkně strhané vánoční stromečky, Na to, že vyrazily v půl třetí, se vrátily až v osm. Rozdělili jsme si ovoce a zeĺeninu a zasedli ke kuřeti. Holky k němu koupily bagetku (byla taky ve slevě) a když jsme kuře porcovali, tak jsme zjistili že je plné nádivky – to vysvětlilo proč bylo tak těžké. Moc jsme si pochutnali a ještě nám každému zbyla porce na další den.
No aby jsme náhodou neumřeli hlady, tak šly holky vařit lečo z těch rajčat a paprik, co koupily. Vyrobily toho velký hrnec a byly děsně spokojený, protože si na něj dělaly zálusk už od minulé návštěvy Paddy’s Marketu před 14 dny. No a po dobrém jídle už jen následoval zasloužený spánek.
Napiš komentář, díky!
