Už se začínáme pomalu opakovat, ale i tento týden, devátý v pořadí (18. – 22. 6.), začal volným pondělím. Už zase totiž začínal ve škole nový term. Skoro se nám nechce věřit, že už jsme ve škole dva měsíce. Nějak moc rychle to utíká. Každopádně jsme ale stejně šli do školy, protože jsme ve čtvrtek a v pátek pomáhali Bertovi dělat kafe a on se zmínil, jestli nebudeme mít čas a náladu v pondělí ráno, kdy přijdou noví studenti – škola se totiž rozhodla, že bude ráno novým studentům nabízet zdarma čokoládu a kafe, akorát už nějak nedomysleli, že to vlastně nemá kdo vařit. Tak jsme tedy v pondělí ráno naklusli do školy už v osm ráno a začali vařit kafe a čokoládu. Stejně jsme neměli jiný program a bylo to jen na hodinku. Brali jsme to jako trénink a navíc jsme měli kafe a hlavně čokoládu zadarmo a stihli jsme i pokecat s některými nováčky. Po kafi jsme si skočili na internet a Martin kolem oběda vyrazil do centra do agentury, podepsat pracovní smlouvu. Sehnal si totiž na pátek a sobotu práci – stěhování počítačů. Cestou se ještě stavil v agentuře, kde se dozvěděl, že začali komunikovat se školou a čeká ho tam další povídání – škola dostala za úkol splnit mu co mu na očích uvidí. Holkám odpoledne zavolali z jednoho grillbaru, aby se přišly domluvit na trail.

V úterý nás odpoledne skoro vyhodili ze školy, protože se do Sydney blížil cyklon. Pravda je, že večer foukalo jak o závod. Jinak jsme v úterý začali v novém kurzu – General English nás po dvou měsicích fakt už nebavila, takže jsme přešli do EAP (English for Academic Purposes). Již název napovídá, že to není jen tak obyčejná angličtina. Spousta studentů, kteří přijedou do Austrálie, nepřijeli studovat angličtinu, ale nějakou odbornou školu většinou vysokou (ať už bakaláře, nebo MBA, nebo jak se to tady vlastně všechno jmenuje). Aby však na školu byli přijati, tak kupodivu nestačí jen si ji zaplatit, ale musí prokázat dostatečnou znalost angličtiny, a to na akademické úrovni. Musí tedy absolvovat test IELTS (což je taková akademická obdoba Cambridge a TOEFLu), nebo musí dostat doporučující dopis z EAP kurzu. Takže jsme se dostali mezi samé anbiciozní studenty, kteří ten kurz neberou zrovna na lehkou váhu a fakt se snaží a navíc mají docela slušnou úroveň znalostí. Jak jsme se dozvěděli hned první hodinu, tak kurz EAP probíhá tak, že je na každý měsíc vybráno nějaké téma a nějaký literární styl a od toho se to všechno odvíjí. Takže bylo vybráno téma Censura Internetu kvůli pornografii a kvůli používání internetu teroristy a jako literární styl Literature Review a Argumentative Essay. Mohlo by se zdát, že věnovat se jednomu tématu celý měsíc bude otrava, ale opak je pravdou. Kvalita výuky se totiž odvíjí především od učitele a učitelka na EAP – Lyn je fakt dost dobrá. Poprvé jsme zažili, že hodina utekla tak rychle, že jsme si toho ani nevšimli a rozhodně jsme nekoukali na hodinky, kdy už bude konec. Navíc abychom přeci jenom nezblbli, tak každá středa je věnovaná přípravě na IELTS a testujeme hlavně naše poslechové dovednosti a taky schopnost porozumět čtenému textu.

Zbytek týdne se nesl v pracovním tempu. Ve středu šel do práce Martin a Jana s Míšou toho hned využily a pozvaly na večeři Zuzku. Uvařily plný hrnec mletého masa s fazolemi, chilli, kukuřicí a mexickým kořením a koupily k tomu tortilly. Zuzka přinesla dvě lahve vína, tak to k tomu vyžahly, a když Martin večer přišel z práce, tak už na něj zbylo doslova jen pár kapek. Jídla mu ale naštěstí nechaly dost. Ve čtvrtek šla do práce Míša a Jana na trail do grillbaru. V pátek šel Martin stěhovat počítače a holky odpoledne ve škole vařily kafe pro nějakou školu, která tam měla prezentaci aby nalákala nějaké studenty. Bert měl totiž nějakou jinou akci, tak je poprosil aby to vzaly za něj. Prý to zvládly dobře. Míša večer zase pracovala a Jana zase trailovala. Sobota byla asi nejnáročnější Martinův den, protože dopoledne dostěhovával počítače a večer pracoval v restauraci. No a aby toho neměl málo, tak si do restaurace odskočil ještě v neděli přes oběd.

Tak to vypadá, že jsme v tom až po uši. Týden 10 včetně jedenáctého víkendu (25. 6. – 1. 7.) nás přenesl do nového měsíce a celý by se dal shrnout do slova PRÁCE. Martin pracoval kromě pondělí a čtvrtka každý den a Jana zase makala čtvrtek až sobota. Do toho jsme oba usilovně pracovali na našem Literature Review, což spočívalo hlavně v tom, přečíst obrovské množství materiálů, které každý z nás dostal. Jana četla o terorismu a Martin o pornografii. Nedalo se moc určit, co z toho je horší. Každopádně oboje bylo dost náročné. Ve škole navíc středa až pátek vaříme kafe, takže se opravdu nenudíme.

Jana měla v prostředku týdne malé zpestření – zúčastnila se totiž ve středu Beauty Therapy. Kromě kurzů angličtiny, výuky pro High School a Sushi kurzu se ve škole pořádá nově taky kurz pro Japonské manikérky a vizážistky. No a ty si potřebovaly vyzkoušet, co se naučily. Takže hledaly ve škole pár dobrovolnic, které jim poslouží jako testovací vzorek. Jana se odvážně přihlásila, a tak ve středu po škole zasedla ke stolu naproti malinké mladičké Japonce a nechala se hodinu hýčkat. Výsledkem byly růžové nehty se zlatými třpytkami na koncích a na ukazováčcích měla nějaké bílé fleky – prý lístky. Moc si to ale pochvalovala, protože dostala i masáž rukou a holčiny byly moc milé. Řídíce se heslem „Líná huba holé neštěstí“ Jana nelenila a hned se zeptala jestli se to bude pořádat pravidelně a protože odpověď byla ano, tak se hned přihlásila na další termín, s tím, že by tentokrát chtěla make-up. Tak se těšte – třeba tentokrát bude i nějaká fotka.

Pátek – konečně jsme zapojili doma internet, takže se můžeme připojit i večer. A rovnou jsme i vyzkoušeli internetové telefonování přes Ha-loo a voláme Janině mamce. Všechno funguje jak má, až na občasnou ztrátu signálu. Což se nedá nic dělat – venku prší a bezdrátový přenos moc nefunguje.

Týden 8 (11. – 15. 6.) začal příjemně – pondělí byl totiž státní svátek „Narozeniny Královny“, a tak bylo volno a my nemuseli do školy. Dost nás to potěšilo a k tomu navíc se docela vyčasilo, takže holky toho hned využily a vyrazily na Oxford Street obhlídnout jaké jsou tam restaurace a jestli třeba někoho nehledají. Moc úspěšné nebyly, protože restaurací je tam kupodivu docela málo a navíc většina z nich využila státního svátku a měla zavřeno. Každopádně se ale pěkně prošly a vyvětraly.

Úterý proběhlo bez zásadních událostí, ale zato středa nám to vynahradila. Byl to totiž náš poslední den na Barista kurzu, takže jsme už jako zkušení mazáci prodávali o přestávkách kafe ostatním třídám a v poledne jsme si zaslouženě pochutnali na pizzách koupených za náš výdělek z minulého týdne. Na závěr se konala soutěž o nejlepšího baristu, kdy jsme každý měli uvařit Espresso, Café Latté, Cappucino a Flat White. Bert byl porota a posuzovala se kvalita, vzhled a celkový postup přípravy. Maximum bodů za každou kávu byl 10, takže celkem 40. Člověk mohl dostat i trestné body, například za to, když polil hrneček zvenku nebo po sobě neočistil trysku na mléko. Soutěž celkově překvapila, neboť nejlépe se nakonec umístili lidé, kterým se v průběhu kurzu moc nedařilo. První místo bylo jasné a na druhém skončili čtyři lidé, takže se konala vyřazovací znalostní soutěž. Cenami za vítězství byly CD a DVD. My jsme nic nevyhráli :-((

Odpoledne si šel Martin popovídat s Kim (ředitelka školy) a Simonem (koordinátor studia). Připomínek měl napsaný celý seznam, ale moc platné mu to nebylo. Odpovědi, pokud vůbec nějaké byly, tak byly neurčité, docela vyhýbavé a někdy opravdu překvapující. Tady je jedna za všechny – proč je v reklamních materiálech uvedeno, že některé počítače ve škole mají videokamery a studenti mají možnost se spojit s rodinami, když to tak není? Videokamery jsou v učebně pro Business English a jsou určeny jen pro studijní účely, ne pro soukromé, a to že se o nich píše v reklamních materiálech je MARKETING. Navíc škola není žádná internetová kavárna. Tak tato odpověď od nás dostala plný počet bodů. Pro nás to totiž znamená, že nám řekli, že jsou hrozně dobří a dělají dobrý marketing a my jsme hrozně blbí, protože jsme jim na to skočili. Docela hodnotná informace od dvou nejvýše postavených lidí ve škole, co říkáte? Takže jsme tedy byli pěkně otrávení a naštvaní a kdo ví co ještě. Výsledkem bylo to, že Martin dopsal email pro agenturu AustraliaExpert, co nám zprostředkovávala pobyt v Sydney a pravda je, že moc lichotivé to nebylo.

Zbytek týdne byl celý nějaký zakaboněný, a to nejen co se naší nálady týkalo, ale i z pohledu počasí, které se kabonilo už druhý týden a vypadalo to, že s tím hned tak nepřestane. Martin se šel v pátek odreagovat na přednášku IBM a holky si šly spravit náladu na oběd spolu se Zuzkou.

Nezapomeňte, že jsme vyhlásili druhou soutěž a uzávěrka přihlášek je co nevidět. Pořád čekáme na další odpovědi, ať to můžeme správně vyhodnotit. Tak se nebojte, nemáte co ztratit.

Tentokráte jsme toho spojili hodně dohromady – nedělo se totiž nic zas tak zásadního.

Tak týden šestý, včetně víkendu sedmého (28. 5. – 3.6.) byl fakt náročný. Bojovali jsme totiž s bacily. První si na bolení v krku začala stěžovat Míša, ale statečně to ignorovala. Pak se bacil rozhodl napadnout Martina, který prokejchal celou neděli. Pořád to ale ještě vypadalo docela nevinně. V pondělí ráno už však vypadal Martin o poznání hůře, sotva funěl a přitom mu kapalo z nosu jak ze špatně utaženého kohoutku a nos měl červený jak klaun. Míša vypadala o něco lépe, ale během dne se její stav rapidně zhoršoval. Jana když to viděla, tak rozhodla, že hned po škole se jde domů a bude se vařit česnečka. Tak se taky stalo. Udělali jsme jí plný hrnec, snědli jsme jí každý několik misek a k tomu spoustu sýra (no v tomhle bodě jsme ji pojali spíš jako cibulačku) a bagety, co holky koupili v neděli večer. Moc jsme si pochutnali a doufali, že síla česneku dokonale odradí bacily a ty se dají na ústup.

Co se bacilů týče, tak se není co divit, že nás nakonec taky dostali. Ve škole už totiž poletovaly tak čtrnáct dní, a to poměrně ve hojném počtu. Standardně bylo nemocných tak 5 – 10 učitelů a ve třídě taky pořád někdo smrkal, kašlal a hlavně popotahoval – na to jsou experti Korejci a Brazilci, protože smrkání na veřejnosti je pro ně nepřijatelné. O Korejcích jsme to věděli, ale Brazilci pro nás byly fakt překvapením. Protože jsme ohleduplní (a taky protože těch, co neuznávají smrkání byla ve třídě přesila), tak jsme běhali smrkat na chodbu a na záchod, což bylo hrozně legrační, protože jsme se tam vždycky potkávali s dalšími podobně postiženými. Baciloidní týden se podepsal na školních zásobách toaletního papíru – pro ty co nerozumnějí, tak spousta lidí ho používala místo kapesníků, dokonce byli i tací borci, kteří nosili ruličku toaletního papíru stále s sebou, div že si ho nepřivázali na šňůrku na krk.

Kromě česnekové kůry jsme taky praktikovali kůru čajovou a medovou a citrónovou a hlavně spací. Výsledky se začaly pomalu dostavovat. Ve čtvrtek už Martin vypadal docela dobře, asi taky proto, že nemusel do školy, ale šel místo toho na konferenci o Googlu. Jana toho, že byla ve škole sama hned využila a odešla v poledne domů. Prý jí fakt děsně nebavila hodina s Ramim, ale čert vím, jak to bylo a kam ve skutečnosti šla.

V pátek bacil doletěl k Janě a nebo spíš už usoudila, že je na čase prohodit si role a teď by se zase mohl chvíli starat někdo o ní, takže hned po škole to vzala domů a zalezla do potele. V sobotu se zase po delší době umoudřilo počasí a Jana vypadala uzdraveně, takže jsme se vydali na Bondi Junction. Cestou jsme se zastavili v Kavárně, restauraci Heart of Europe, kde visel inzerát, že hledají lidi. Jana se šla tedy podívat dovnitř, kde pokecala s holčinou – dcerou majitelů, nechala tam CV a domluvili se, že se tam v pondělí zastaví, až tam bude majitelka. Jen tak mimochodem majitelé restaurace nejsou Češi, jak by se podle názvu mohlo jevit, ale Slováci. Pak jsme dokoupili nějaké pohledy, skočili na poštu poslat již napsané pohledy, koukli trochu po obchodech a vyrazili zpět domů. Sluníčko svítilo vydatně a na trávě před domem už se vyhřívala Míša. Tak jsme se k ní přidali. Martin pak uvařil výborný obídek a vydali jsme se podívat na nějaký byt, který se nabízel k pronájmu. Bylo to asi tak 20 minut pěšky, taková příjemná procházka, ale jak jsme byly všichni nějací zesláblí, tak jsme se hrozně ploužili a funěli jak lokomotivy. Janu sluníčko a procházka asi dorazily, protože po návratu si zalezla do postele a už nevylezla. Neděle pak proběhla také v postelovém duchu. Jedinou výhodou bacilového víkendu snad bylo to, že jsme dopsali velkou část našeho deníku (což už bylo tedy hodně dávno, tak nevím, jestli si to ještě pamatujete :)).

Týden sedmý (4. – 8. 6.) a víkend osmý (9. – 10. 6.) se nesly v duchu práce. Né že bychom toho udělali tak hodně, ale hodně intenzivně jsme si hledali nějakou práci, jak přes internet, tak obcházením restaurací a kaváren a rozdáváním životopisů. Poměrně zdárně jsme odehnali bacily, co nás celý minulý týden sužovaly, přestali jsme všude chodit s kapesníkem u nosu a i nosy už nebyly tak červené, takže jsme vypadali docela zdravě a mohli vyrazit mezi lidi. Jana hned v pondělí vyrazila do kavárny, restaurace Heart of Europe a když vyšla ven tak vypadala docela naštvaně. Majitelka (Slovenka) tam byla, jak bylo slíbeno, ale byla taková docela nepříjemná. Není to naše ani první ani poslední setkání s našimi bývalými spolukrajany a bohužel musíme konstatovat, že jsme získali dojem, že Slováci nesnášejí Čechy. Na vztahy Čechů a Slováků se nás dokonce ptali i učitelé ve škole, proč prý když studenta ze Slovenska chybně zařadili do Čech, tak byl dost naštvaný, ale když studentovi z Čech řekli, že je ze Slovenska, tak ten ani neprotestoval. Své zkušenosti ze Slovenska má i Míša, a to díky svému slovenskému přítelovi. Například když v Bratislavě v obchodě promluví česky, tak se tváří, že jí nerozumnějí. Nějak máme pocit, že v Čechách se v poslední době v supermarketech, ale i jiných obchodech objevovala v hojné míře slovenčtina a lidi se netvářili, že s tím mají problémy a nerozumí. Tak to jen k našemu smutnému poznatku, nicméně věříme, že je to jen shoda náhod, a že se to nedá a ani to nechceme paušalizovat.

Ve středu jsme na Bartista kurzu měli svůj velký den. Dělali jsme kafe pro celou školu, cena standardní 1 AU$ a výtěžek z prodejem byl jen pro nás. Bert, náš učitel, byl bohužel nemocný, a stejně tak i několik našich spolužáků z Barista kurzu, takže my přeživší jsme se měli co otáčet. Naštěstí to bylo zorganizováno tak, že třídy chodily v rozmezí cca 20 – 30 minut, takže se to tak nějak dalo zvládnout. Úspěch byl dosažen a my vydělali 85 AU$. První práce za peníze v Sydney – vlastně spíš za naturálie, protože jsme se domluvili, že si za to další týden koupíme k obědu pizzy.

Pracovně naladěni ze středy jsme v pátek vyrazili hned po škole do čtvrti Randwick (vzdálené 10 minut autobusem) do restaurace s názvem Zellini . O restauraci nám řekla Zuzka, která taky chodila na SELC a v Randwicku bydlí a má tam i práci. Jela tam spolu s námi, aby nám ukázala, kde to je. V Zellini byli trochu zaskočeni, když jsme se tam objevili všichni tři, nicméně si vzali naše životopisy a pozvali nás na sobotu a neděli na traily. Trail znamená, že tam člověk dvě až tři hodiny na zkoušku pracuje a oni se pak rozhodnou jestli jo nebo ne. Trail bývá neplacený, i když najdou se i výjimky a člověk dostane zaplaceno a nebo nějaké naturálie, zvlášť když si nevedl zrovna špatně a chtějí si ho tam pak nechat.

Při balení do Austrálie už se nám do batůžků nějak nevešlo oblečení vhodné na práci v restauracích (většinou vyžadují všechno černé), takže jsme vyrazili nakupovat. Černé oblečení je potřeba už na trail, takže doporučujeme ostatním cestovatelům, aby ho přibalili a případně i nějaké bílé tričko. Ne že by se to tady nedalo koupit, ale je to zbytečné jak z pohledu peněz, tak času stráveného v obchodech. Nakonec jsme to ale zvládli a oblečení i boty pokoupili.

V pátek se udála ještě jedna zásadní věc, a to, že jsme zjistili, že v pátek odpoledne jsou podle nového opatření zavřené počítačové místnosti. Dost nás to nepotěšilo vzhledem k tomu, že i tak je tam omezený přístup, vzhledem k velkému množství studentů a malému množství počítačů a zavírací době v 16:45. Jako vysvětlení nového opatření nám bylo sděleno, že na nás nemá kdo dozírat a že někteří z nás dělají s počítači zvěrstva. Martinovi přetekla trpělivost a šel si domluvit schůzku za ředitelkou školy Kim a studentským koordinátorem Simonem.

Víkend byl tedy pracovní a bouřlivý. V sobotu vyrazila na trail nejdřív Míša, od 15:00, po ní pak Jana od 18:00. Martin to absolvoval v neděli od 18:00. Nikoho z nás nevyhodili a všem slíbili, že se další týden ozvou. Taková věc jako trail je docela dobrá zkušenost, ale rozhodně taky pěkně náročná, zvlášť poprvé a v oblasti se kterou člověk nemá žádné zkušenosti, tedy alespoň né na té straně zaměstnanecké. Každopádně každá zkušenost, ať už dobrá nebo špatná se počítá, a tak jsme si každý na své konto jednu přičetli. Bouřlivost víkendu spočívala v tom, že se Austrálií prohnala silná bouřka, která přinesla vichřici, obrovské vlny, záplavy, různé pohromy, několik mrtvých a v Newcastlu vyplavila na pláž nákladní loď. My jsme přežili ve zdraví, akorát jsme měli mokré skoro všechno oblečení a boty, ale to nebyla zas taková tragédie.