Závěrečné shrnutí poznatků z Austrálie. Přeci jenom jsme tam strávili 8 měsíců a polovinu jí projeli, takže prostě máme patent na rozum a zkušenosti, abychom mohli říkat jak to tam chodí, jak to tam vypadá a předali spoustu dalších pravd, polopravd a nepravd. Zkrátka a prostě pár našich postřehů, které asi nikde naplno nezazněly a které vás mohou také zaujmout.

Spousta lidí říká, že Austrálie je zemí zaslíbenou, kde jsou z vás všichni nadšení a otvírají vám dveře domů. Což je samozřejmě pravda, ale jenom někde. Sydney se nám zdálo jako každé jiné evropské město (tedy s výjimkou toho, že v žádném evropském městě jsme nepotkali tolik Asiatů). Tedy plné lidí, stresu, obchodů a lidí, kteří nemají čas na nikoho jiného než na sebe a z turistů jsou celí otupělí. Melbourne se nám líbilo víc – měli jsme z něj pocit menšího města, staršího (trochu atmosféry Prahy nebo Vídně), spěchalo se méně a kaváren bylo více. Adelaide je sice ohromné město (asi 1 milion obyvatel), ale centrum je malinké a když jste předtím viděli Sydney a Melbourne tak už tam vlastně nic navíc není. Všechna města tady totiž mají muzea, galerie, botanické a zoologické zahrady. Takže po návštěvě dvou, tří z nich už nemáte potřebu absolvovat to samé v dalším. Darwin – město horka, bez much (což je v téhle části Austrálie ohromná úleva), ale jinak tam snad nic dalšího nebylo. Cairns je ve znamení zábavy a spousty turistů. Brisbaine je Melbourne v malém a o kousek modernějším podání. A to byla všechna velká města, kterou jsme cestou viděli.

Z výčtu měst plyne i další věc – Austrálie je obrovská. Rozlohou je o kousek větší než Evropa, počtem atrakcí je na tom přibližně stejně jako Evropa s hlavními městy. Tedy hlavních atrakcí v Austrálii je přibližně stejně jako hlavních měst v Evropě, s tím, že mnohdy jsou atrakce relativně dost malé – takové Uluru je sice krásné a vyhlášené, ale kdybychom z naší republiky nechali jenom Říp a odbočka k němu by byla někde u Bratislavy, tak bychom měli přibližně stejný výsledek.

Krásná je velikost z pohledu léčby mobilního závisláka. Signál mobilního telefonu totiž většinu času nechytnete, takže máte úžasný klid. Pokud potřebujete na internet, tak ve většině knihoven je k dispozici a jenom v malém zlomku z nich se za to platí. Což je super, navíc tam bývá krásný klid.

Z pohledu řidiče je cestování horší. Velké vzdálenosti jsou sice hrozné, ale dají se přežít snad snadněji než tankování benzinu. Zdejší benzinky totiž nepají pojistky na tankovacích pistolích, takže spoušť držíte stisknutou celou dobu. 60 litrů, které se do nádrže většinu vešly, jsem ještě zvládnul udržet i když mě párkrát ruka pěkně bolela. Ale když jsem jednou u benzinky viděl ženskou, jak do toho svého auta nacpala 120 litrů, tak jsem jí upřímně litoval.

Příroda je tu úžasná. Zajímavé je, že i v té velikosti vidíte, jak se postupně mění. Z celého cestování nám ve finále vlastní cesta připadala nejhezčí. Kolem vás se mění příroda, spousta pohledů je neuvěřitelně nádherných a celé to úžasně uvolňuje mysl. Ve vnitrozemí k tomu přidejte fakt, že všichni řidiči se zdraví mávnutím ruky, o tenhle zážitek budete při cestování po východním pobřeží ochuzení. A ani tak krajina se tam tak výrazně nemění, vnitřek a jih Austrálie nám přišel výrazně zajímavější. Ale možná jsme jenom byli samotným cestováním otupělí.

V Austrálii je všechno nej – když ne na celém světě tak na jeho jižní polokouli, když ani to ne tak v Austrálii a když ani to neplatí tak v tom konkrétním státu. K tomu tady mají ve zvyku stavět velké věci, jako je ananas, mango a spousta dalších věcí, všechny krásně vyjmenované v průvodci.

Roadtrain je něco, co je vyhlášenou specialitou Austrálie – tahač, který za sebou má dva, tři nebo čtyři návěsy. Když to vidíte tak se prý máte klidit ze silnice. Poté co jsme jich spoustu minuli, pár předjeli a pár předjelo nás můžeme konstatovat, že to není tak hrozné. Většinu času je od toho tlaková vlna jako od obyčejného tiráku, občas ani nepoznáte, že to kolem vás projelo a občas máte co dělat, abyste auto udrželi na silnici. Ve finále jsme před nimi nezpomalovali. A hlavně – ty opravdu velké jsou uprostřed, v Queenslandu a NSW potkáte jenom jejich malé brášky.

Na politiky si tady stěžují úplně stejně jako všude jinde, na státní správě je krásné minimálně zpracování daňového přiznání. To vyřešíte přes internet, aniž byste někam chodili či něco někam posílali. Pravdou je, že otázky kladou snad ještě méně srozumitelné než v našem daňovém přiznání, ale dá se. Peníze vám navíc přijdou zpět do 14 dnů od vyplnění přiznání, nikoliv od nějakého data, které je určeno jako finální pro jeho podávání. Což je příjemné, kdo se přizná dřív dostane peníze také dříve.

Poslední z těch upovídaných bodů – kolik času strávit na cestách? To je asi největší otázka spousty lidí, v jednom průvodci jsme našli krásnou informaci – „Nemyslete si, že Uluru uvidíte z okna svého hotelu v Sydney – je to tam skoro 3 000km vzdušnou čarou.“ Takže když si uděláte body všude kam se chcete podívat a pak zapřemýšlíte jak se tam podívat, tak vás asi dost pravděpodobně vyjde, že autem. Letadla sice létají všude, ale z letiště je to vždycky daleko a když toho chcete vidět víc, tak ve finále moc času letem neušetříte. Hloupé je, že když na cestě bude déle (ale zase né moc dlouho) tak už vám pak přijde všechno stejné a vybíráte si jenom ty opravdové perly, čímž se asi o spoustu zážitků ochuzujete, ale to se nedá moc dělat. Pokud tedy cestováním chcete strávit rok, tak máte dost času. Pokud tři měsíce tak by měla jít objet celá Austrálie, ale budete mít honičku. Za dva měsíce uděláte maximálně polovinu a nezastavíte se (stejně jako my). Pokud máte jenom měsíc tak východní pobřeží je tak akorát (i když osobně bychom zvolili jinou trasu, třeba ze Sydney dolů, Melbourne, Adelaide, Uluru a třeba až do Darwinu a letadlem zpět). Pokud máte času ještě míň, tak si vyberte jedno místo a tak to prozkoumejte.

A slíbená abeceda, tedy krátké věci, které nás zaujaly:

Autobus (městský) – musí se stopovat na zastávkách i při vystupování, nastupuje se předními dveřmi, lístky se kupují běžně u řidiče (a jsou o kousek dražší než v obchodech), všichni sedí a když je plno tak se nezastavuje (záleží na řidiči). Obecně je doprava dost drahá, to co v Praze platíme za měsíční legitimaci se tam platí za týdenní a to jenom v tom nejužším pásmu.

Brekkie – typický australský breakfest (snídaně) je párek, vejce, slanina, fazole. Podává se od rána přibližně do dvou odpoledne. Kdo poznal Anglii vyhrál.

Coffee – australani prý milují dobrou kávu. V kavárnách ani restauracích za bar většinou někoho nezkušeného ani nepustí.  

Doprava – jezdí se vlevo (překvapivě), řídí relativně dost žen a s řidičáky to mají složité. Jak člověk dodělá autoškolu tak si na auto musí vylepit L, po nějaké době dostává zelené P pak červené. Do toho mají zlaté řidičáky, stříbrné a ještě další. Ti, kteří mají tyhle omezené řidičáky musí jezdit pomaleji, případně v noci nemohou vozit plné auto lidí, aby se jim prý najednou nezabilo plné auto opilých mladíků jedoucích z hospody, ale zabíjeli se po malých troškách. Pro všechny s plnými řidičáky je povolené určité promile alkoholu, samozřejmě když způsobí nehodu tak je to průser, ale jinak je to OK.

Education – aneb vzdělání, jehož úroveň je prý dost nízká. Posoudit můžeme pouze jazykové školy, u kterých to platí 100%.

Fotbal – říká se mu soccer, nicméně už se dá snad používat i fotbal a jsou ho asi tři různé druhy, které se navzájem liší pravidly. V každém městě mají snad jenom jeden klub (pro každý druh), takže mistrovství jsou odehraná asi dost rychle.

Grilování – to je asi národní sport, správný víkend si prý většina z nich představuje strávený grilováním, pitím piva a kecáním s kamarády. Grily jsou běžně v parcích a na plážích, na spoustě míst zdarma a všechny udržované.

Helikoptéry – jsou nutné na farmách, spousta farmářů jimi shání dobytek dohromady, protože na koních by to nezvládli (časově).

Internacionální – slovo, které asi může popsat Austrálii. Z každé země je tady spousta lidí, hlavně asiatů a všichni žijí tak nějak dohromady. Zvláště v Sydney člověk potká čistých australanů málo. Což se podepisuje na kultuře i jídle, takže Australani vlastně nemají národní jídlo.

Jaro – Austrálie je tak velká, že ve spoustě míst má jenom dvě sezóny – zimu a léto, respektive sezónu deště a sucha. Krásné jaro jako máme v Evropě tady asi není.

Kooris – původní obyvatelé také známí jako Aboriginci (což se prý nemá používat). Alespoň tak nám to vysvětlit jeden z učitelů, v muzeích jsme posléze našli, že to byl spíš název jednoho z kmenů původních obyvatel, protože kmenů tady bylo snad ještě víc než států v Americe. Důležité je, že jejich umění se nesmí fotit ve většině muzeí.

Letiště – snad každá farma má letiště, což zní neuvěřitelně legračně, ale při těch vzdálenostech je to jasné. Na druhou stranu moc letadel jsme zase létat neviděli.

Milo – národní pochoutka, která konzistencí připomíná naše Granko, používá se ke stejnému účelu, ale ve finále to není sladké a chuť také nic moc.

New Management – cedule Under New Management je neuvěřitelně populární, restaurace, bary a kluby si nechávají jména a pouze vyvěsí, že už je vlastní někdo jiný. Přiznám se, že v Česku je mi úplně jedno, kdo provozovnu vlastní, ale tady tím asi upozorňují, že kvalita se zlepšila.

Outback – slovo vymyšlené pro Austrálii a její ohromné opuštěné plochy. Mimochodem snad 80% Austrálie je pro běžného člověka nedostupné, je to území původních obyvatel a bez propustky tam člověk nesmí.

Platby – všechno se tady platí týdně nebo každé dva týdny. Většina lidí dostává ve stejném cyklu výplatu, někteří ji dostávají ovšem i měsíčně a někde jsem snad slyšel i o čtvrtletní výplatě.

Quarantine – karanténa je zde populární, mezi jednotlivými státy se nesmí převážet ovoce a zelenina a prý se to kontroluje a přísně pokutuje.

Reklamy – pokud si myslíte, že v Čechách je v televizi spousta reklamy, tak se mýlíte. Tady jsou totiž reklamy přerušované filmy, kdežto v Čechách se pořád ještě dá tvrdit opak.

Sport – milují soccer, kterého mají asi tři druhy (závisí jaká „liga“ se hraje a podle toho se liší pravidla – dost zásadně). Milují surfování (všude a nonstop), golf (také všude), běhání, kolo a brusle.

Timtam – lokální pochoutka, všichni to milují a populární je „Blow your Timtam“. Narozdíl od Mila je tohle opravdu dobré, v Evropě asi nic podobného nemáme, což je škoda.

Ubytování – úroveň je překvapivá, ve většině bytů co jsme viděli se netrápí s kvalitou koupelny, takže občas se v ní člověk dost bál

Vegimite – třetí zdejší pochoutka, kterou jsme ochutnat nestihli. Australané to milují, všem ostatním je to prý odporné (snad s výjimkou Švýcarů). Je to pomazánka na toast (čerstvě omečený), které se musí dát jenom trocha a rychle sníst. Chuť to prý má jako masox – hodně slané s příchutí zeleniny.

Water restriction – restrikce na vodu byly snad všude a celou dobu. Jakkoliv je Austrálie obklopená oceánem tak je tu nouze o vodu, čím víc ve vnitrozemí tím větší. Takže i když v Sydney prší tak z toho nejsou nadšení, protože to rychle odteče a oni by potřebovali déšť spíš v outbacku.

Zima – normálně tu prý moc není, takže se netrápí s topením, těsněním oken či teplým oblečením. Letos ale byla (loni prý také), mrzli všichni a z obchodů mizela přenosná topení o stošest. Spousta lidí stejně chodila i nadále v kraťasech či krátkých sukních. V nových bytech už topení (nebo alespoň inverzní klimatizaci) ovšem dělají.

A je to tu – čtvrtek 6. 12. a náš návrat domů. Letadlo letí až odpoledne, což se může zdát jako spousta času, ale když si člověk uvědomí, že na letišti musí být 2 hodiny předem, jede tam skoro hodinu a ještě neví kdy mu ten autobus přesně jede, tak je to ve finále docela frmol. Navíc to ráno vypadá, že se snad ani neumyjeme, Švédi (alespoň to o sobě tvrdí, ale vypadají spíš jako Mexikánci), kteří se nastěhovali předevčírem, od rána okupují koupelnu a nevypadá to, že by tam chtěli pustit někoho jiného. Na to, že jsou jenom dva, jim to trvá snad dvě hodiny. Šílené, ale nakonec se tam dostáváme také, provádíme jenom rychlou očistu, rychle dobalujeme věci, loučíme se s nimi i s obsluhou hostelu a hurá směr letiště.

Cestou se ještě zastavujeme ve zdejším obchůdku, vybíráme něco na snídani, což se ukazuje jako oříšek, ale daří se, a razíme směr hlavní silnice na zastávku autobusu. Jasně, ujíždí nám před nosem, takže máme spoustu času než přijede další. Naštěstí by měl jezdit každých 20 minut, takže by to nemělo moc nabourat časový plán.

Opravdu, skoro přesně za dvacet minut přijíždí autobus, rychle do něj nasedáme a hurá směr letiště. Konečně máme klid na naši snídani, takže si jí pořádně užíváme a autobus se začíná postupně zaplňovat. Z města na letiště vede relativně dost dlouhá dálnice, po které ale jezdí v podstatě jenom autobusy na letiště, zato ze všech různých koutů města. Celé to vypadá legračně, protože na dálnici je i mýtná brána a všechny autobusy zastavují a mýto poctivě platí.

Na letiště to šlo výrazně rychleji než do města, takže jsme tam ještě o chvíli dříve než jsme chtěli. Dáváme se rychle odbavit a pak už hurá projít kontrolou a do bezcelního prostoru. Bezpečnostní prohlídka je opravdu důkladná, mnohým zouvají i boty a na těch pár kroků poskytují erární přezůvky. Jedna skupinka se dost dohaduje, mají s sebou totiž velkou láhev nejspíše dost drahého alkoholu, který přes kontrolu díky novým předpisům samozřejmě nemůže. Prý kdyby to věděli, tak by ho koupili až za kontrolou, s čímž ochranka souhlasí a povoluje jim lahev pronést. Ukecat se zjevně dá každé opatření.

Po prohlídce se jdeme uklidnit opět do obchůdků, Jana chce sehnat nějaké pěkné magnetky na lednici pro Ivu a pro sebe si nakonec vybíráme balík čokoládek, ať máme během čekání a letu co chroupat. Pak si ještě chceme dát něco na pití, takže razím do vedlejšího křídla terminálu, kde byly „evropské“ restaurace s točenými nápoji a zjišťuji, že vše co jenom trochu připomínalo Evropu či Ameriku je zavřeno a prý se rekonstruuje. Cestou zpět alespoň obdivuji lahev nějakého modrého pití, prodávají to ve speciálním kufříku a cena u toho raději uvedená není. Místo toho ji hlídá slečna, a tak dospívám k názoru, že lahev asi nebude nejlevnější.

Zobeme čokoládky a najednou slyšíme, že už je poslední výzva k odletu – překvapivě se týká našeho letadla. Vyrážíme směr příslušný východ a za chvíli už sedíme na svém místě v poloprázdném letadle a připravujeme se na vzlet.

Vlastní let je utrpení. Pokud to z Prahy do Soulu trvalo 9 a kousek hodiny, ze Soulu do Sydney také 9 hodin, ze Sydney do Soulu opět 9 hodin (jaké překvapení), tak ze Soulu do Prahy nás čeká 11,5 hodiny letu. Což je utrpení, zvláště pro Janu, která má od rýmy zabetonovanou hlavu a pekelně ji třeští. Lety nás už naštěstí naučily nebát se říkat o pití a další pochutiny, takže letušku voláme dost často a objednáváme si cokoliv, co dávají v plechovce. Jinak bychom totiž dostali nalité dva loky do plastového kelímku, což by nás moc nepotěšilo. Kouzelná slůvka hodná zapamatování tedy zní – „Coke“ a „Sprite“.

Ve finále máme za sebou přelet Ruska, Polska a jsme nad Českem, což je úžasný pocit. Jenom chvíle nás dělí od přistání, což už se dá přežít, a pak rychle z letadla ven, projít kolem celníků, které můžeme pozdravit po našem, počkat na bágly, které se naštěstí moc nezasekly a hurá ven. Bude na nás někdo čekat?

ČEKÁ, což je úplně super, se všemi se vítáme a hurá domů, náš časový posun tělu říká, že není 7 večer jak říkají hodiny, ale buď 3 hodiny ráno podle času v Soulu nebo už bude 5 ráno v Sydney, záleží na tom, co naše tělo chce vnímat. Naštěstí časový posun tímto směrem je výrazně snadnější než tím opačným, takže domů dojíždíme probuzení a schopní povídání a poslouchání. Ale jakmile se za námi zavřou dveře našeho opravdového domova, tak padáme do postelí a přemýšlíme, což nás čeká zítra, pozítří, další týden a měsíc. Nejbližší budoucnost je ovšem jasná – jsou tu VÁNOCE!!!

A pak se uvidí, necháme se překvapit, co s námi 8 měsíců v zahraničí udělalo a jak rychlá bude asimilace zpět. Čeká nás ponávratový kulturní šok?

Středa 5. 12. je naším posledním celým dnem v Soulu. Rozhodujeme se ho tedy nepromarnit, plán máme nabitý. Jako první nás čeká královský palác Gyeongbokgung Palace, kam přicházíme právě včas – zrovna se mění „hradní stráž“ a přehlídka je to opravdu pěkná. Narozdíl od té „naší“ stráže je tady maníků výrazně víc a mezi nimi celou dobu chodí další, kteří je pořád upravují. Pouze nevíme zda je to proto, aby jim nebyla zima, nebo aby bylo pořád vše v dokonalém pořádku. Ale to je přeci úplně jedno.

Areál královského paláce je výrazně větší než areály ostatních paláců, které jsme zatím viděli. Ale jinak styl nám přijde podobný, avšak výzdoba je výrazně luxusnější. Ani tady se ovšem nezastavil čas a Korejci staví další a další paláce, ve kterých chtějí ukazát další a další druhy výzdoby a další věci. Srovnat ty staré a nové paláce je dost zajímavé, na první pohled to člověk vidí na barvě dřeva, ale jinak v podstatě výrazný rozdíl vidět není.

Procházíme celým areálem až ven, na ulici plnou „tajných“, kteří jsou naprosto jasně rozlišitelní. Celá ulice je plná asi 20 policistů v civilu, další v uniformách a před námi Modrý palác, sídlo současné vlády (alespoň tak to chápeme, bez průvodce je procházka celým městem spíš takové hádání, co kde a proč je). Posunky zjišťuji, zda je možné fotit, aby nás rovnou neodvezli do vězení, a pak udělám pár fotek. Policista na stojánku před palácem se svými třemi zrcátky mě prostě fascinuje.

Další zastávkou je Folk museum, kde bychom se měli dozvědět o historii Koreje. Expozice je rozdělená na tři části, první jsou zvuky Koreje, kde si na spoustu věcí člověk může sáhnout a zahrát. Druhá je o jídle a životě prostých lidí a tady se konečně dozvídáme jak se přesně dělá to jejich slavné Kimchi. Zjišťujeme, že postup výroby je jako u našeho kysaného zelí, ale protože se to dělá ze zelí čínského a je k tomu přidána spousta další zeleniny a přísad, tak to má úplně jinou chuť než to naše zelí. Navíc to nechávají kvasit jen asi 2 týdny. Třetí část je o životě těch bohatších, alespoň tak to chápeme. V této části je i výuka základů Korejštiny, což je zajímavé. Slova sice nejsem schopen vyslovit, ale psaní je zajímavé. Těch základních znaků mají jenom pár, rozdělené na souhlásky a samohlásky, a tyhle dva znaky se vždycky zkombinují to jednoho, takže ty složité malůvky jsou ve skutečnosti složené ze dvou jednoduchých malůvek a když to člověk pochopí, tak se v tom dá i orientovat. Součásní expozice jsou i dopisy otce jeho synům a naopak, což je skvělé čtení, ve kterém si všichni navzájem píší o svých nemocech a jak už je skoro překonali. Asi budeme muset napsat domů.

Muzea stačilo, vzhůru ven do zimy a udělat si poslední procházku městem. V plánu máme projít se podél zdejšího vodního kanálu, což vypadá na nádhernou procházku navíc zpestřenou několika atrakcemi podél kanálu (mapa slibuje vodopády, fontány a další vodní atrakce, které by mohly být hezké na focení). Ale jdeme nějak rychle, takže kanál o hodně přejdeme, díky čemuž dorazíme na zdejší vyhlášené tržiště. Ulice jsou plné stánků se vším možným a mezi tím hrozná spousta lidí. Protloukáme se jak to jde, nic koupit nechceme a v zásadě ani nic nemají, akorát samé boty a oblečení. Po chvíli narážíme na jídelní koutek, kde se zastavujeme a obdivujeme chlapíka, který tady smaží placičky. Do oleje sahá normálně holýma rukama a vypadá, že mu to naprosto nevadí. Že by to dělal ve studeném oleji se nám věřit nechce, neboť placičky, které peče pěkně syčí a prskají. Jednu si objednáváme. Už jsme si něco podobného dali před dvěma dny a ta byla o něco lepší. Tahle taky není k zahození, ale Janě asi opravdu moc nechutná, a tak si tu cukrovoskořicovou náplň, co je vevnitř raději nalije na bundu a jak zjišťuje později tak i na kalhoty (prostě je od toho od hlavy až k patě a hrozně lepí). U dalšího stánku ještě dáváme nějakou hmotu na špejli, kterou nám ohřejí v mikrovlnce a zalijou pálivou omáčkou.

Po naplnění břicha se nám konečně daří dostat se zpět k vysněnému kanálu, scházíme k němu a obdivujeme výstavu krásných fotografiích se všemi možnými náměty. Neptejte se o čem to bylo, všude sice měli popisky, ale bohužel jenom v obrázcích. Kanál vypadá fakt hezky, voda je čistá a okolí hezky upraveno. Kromě spousty rákosí a dalších trav jsou tady čas od času ve vodě placaté kameny a po těch se dá přejít přes vodu na druhou stranu. Celí zmrzlí procházíme trasu, kterou jsme si určili a pak už hurá směr domov, respektive kavárna s kávou pro zahřátí a internetem pro nejdůležitější mailíky.

Doma si dáváme pořádnou sprchu a k večeři si děláme pálivé polévky. Za ty čtyři dny v zimě bez čepice a rukavic jsme začali trochu smrkat a navíc ze včerejška máme díky větru i pořádně ofouknuté hlavy, takže doufáme, že pálivé polévky vše vyléčí. Rychle zabalit, domů jsme se najednou začali hrozně těšit. Sice to po těch osmi měsících asi bude trochu šok, ale přežili jiní, přežijeme taky. Před spaním si dáváme ještě večerníček ve formě filmu The Last King of Scotland a pak už hurá spát a těšit se na cestu domů.

Napiš komentář, díky!

Úterý 4. 12. je ve znamení dobrodružství – rozhodujeme se vyzkoušet zdejší metro a odjet na „druhý“ konec města. Popravdě řečeno, když vidíme mapu tras metra tak nepojedeme až tak daleko, jenom pár stanic. Koupě lístku je ovšem dobrodružství, protože (jak asi víte) v Koreji se nepíše, v Koreji se kreslí. Mapy tady mají snad ve třech druzích – jedna je s korejskými znaky a anglickým překladem, druhá je jenom korejsky a ta třetí jenom anglicky. Takže jsme si sice spokojeně našli na naší (anglické) mapě kam chceme jet a ukázali to prodavači jízdenek, ale ten si s tímhle písmem fakt neporadil a prostě nevěděl co nám prodat. A tak jsme po kapsách začali hledat další mapu, na které je to v obojím, abychom viděli zda to kupujeme opravdu do správné stanice. Prodavač mezitím taky vytáhl nějakou mapu a hledal stejně jako my. Povedlo se, lístek zakoupen, prošli jsme turnikety a hurá dolů do metra.

Tady na nás čekalo malé překvapení v podobě skleněné stěny na okraji mezi nástupištěm a kolejištěm. Ve stěně jsou zabudované automaticky se otevírající dveře a je to fakt neuvěřitelné, ale když přijede metro, tak jeho dveře se nacházejí přesně na úrovni těch skleněných dveří. Přemýšleli jsme o účelu té stěny a jediné, co nás napadlo, tak je to asi proto aby jim lidi nepadali do kolejiště. Metro samotné je tu super, bylo relativně volné, vagony jsou širší než naše a všechno krásně čisté. Sedačky jsou tady podélně stejně jako v našich starých ruských metrech a nad hlavami mají odkládací polici na tašky jako ve vlacích. Lidi toho fakt využívají, takže si tam tašky automaticky házejí a my si tak přemýšlíme, jestli by tohle mohlo fungovat i u nás, že by se pak alespoň lidi nerozčilovali, že jim člověk batohem ometá kabát. Nakonec usuzujeme, že u nás by to stejně asi bylo nanic protože by člověk musel pořád hlídat, jeslti si to jeho zavazadlo někdo „omylem“ neodnesl. Trochu je nám nad tím smutno, když si ještě navíc vzpomeneme, že v Sydney si člověk v autobuse dokonce odkládal objemnější tašky hned do koše za řidičem a pak si klidně šel sednout až na druhý konec autobusu.

Cesta metrem je příjemná a poučná, akorát my jsme jako jediní běloši široko daleko za exoty, všichni po nás koukají a občas si na nás i ukazují. Všichni jsou ale milí a usmívají se (nebo se nám možná smějí), takže nám to nevadí a za chvíli nám to připadá přirozené. Aby jsme ale neusnuli na vavřínech, tak na nás čeká v metru přestup. Koukáme zase do mapy a snažíme se rozluštit na kterou, že to stranu máme jet. Během chvilky se u nás zastavuje mladý pár a anglicky se nás ptá kam máme namířeno a poté nás nasměrují správným směrem.  

Zážitek s mapami je zajímavý ještě v jedné věci – pohyb po městě je pro nás relativně pomalý. Všechny nápisy na ulicích jsou totiž psány korejsky, takže si na mapě sice najdeme kam chceme jet, vidíme i jak krásně se ten název namaluje, ale zkuste si to. Jak jsme vychovaní na latinku tak ty malůvky prostě mozek nebere a než porovnáte, zda všechny ty čáry vedou těmi správnými směry a malůvky si odpovídají tak to trvá hrozně dlouho. Což je zajímavé, mozek nám zjevně funguje naprosto jinak než jim. Skvělé je to naopak v tom, že můžete totálně vypnout, protože tím jak jsou všude jenom malůvky, tak opravdu nevíte co se kde píše, a tak se to ani nesnažíte číst, takže těch vjemů, které mozek vnímá je najednou hrozně málo a krásně se vám čistí hlava. Naštěstí toalety jsou značené srozumitelně i pro nás, protože jinak bychom možná měli velký problém.

Z metra vystupujeme na druhé straně řeky Hangang. V plánu máme výstup na nejvyšší budovu města 63 Building, která má mít 63 pater (to by člověka ani nenapadlo) a odkud má být úžasný výhled na město. Metro nás vyhazuje dost daleko od budovy, takže si děláme krásnou procházku zdejšími parky, ve kterých jsou umístěna cvičítka a opravdu je dost z nich využíváno – vypadá to, že všichni zaměstnanci z okolních budov tráví své polední pauzy sportem. Je to docela legrační vidět všechny ty lidičky v oblecích/kostýmech a sportovních botách, jak si to parkem uhánějí jak noví rekordmani v rychlochůzi. V parku jsou různé běhače, kruhy na točení rukama i celým tělem, houpače a další hlouposti. Jasně, nemůžeme tomu odolat, takže zkoušíme, co kde vidíme a je to opravdu super, akorát nám dost mrznou ruce – rukavice jsme si s sebou totiž nevzali (na co by nám v Austrálii byly, že). Naštěstí svítí sluníčko, které příjemně hřeje.

Nejvyšší budovu nakonec nacházíme, větší problém ale bude jak se dostat nahoru. Nakonec si jeden Korejec všímá, že asi bloudíme a tak nám vysvětluje kudy kam – pokud chcete nahoru, tak nejdřív musíte dolů. A opravdu, v suterénu budovy se nachází ohromné nákupní centrum a také výtah až nahoru. Leč je to stejné jako v Sydney, výstup nahoru je placený a zájem je ohromný. Tak to tedy nemusíme, budova je sice totiž nejvyšší (počtem pater), nicméně je tu rozhledna na kopci, která je výš a výhled by měl být tudíž lepší. Alespoň si tedy na chvíli oddechneme, sníme svačinu a hurá zpátky do města – vezmeme to pěšky, ať se trochu projdeme, stejně poblíž nejede žádné metro.

Tady se projevuje nedostatek map, které máme. Moc na sebe nevážou a perspektiva je děsivá, takže sice držíme směr, ale celé je to výrazně dál, než jsme čekali. Na místní „Petřín“ tedy dorážíme pořádně utahaní a promrzlí, protože začal foukat ledový vítr a zima se projevila v plné síle. Kopec nahoru zvládáme pěšky, lanovkou pohrdáme. Kousek pod vrcholem je vyhlídková plošina na půlku města a výhled stojí za to. Město se táhne až k horám na obzoru a vyplňuje celé údolí. To jsme zvědavi, kam se budou rozrůstat dál.

Na samotný vrchol je to už jenom kousek. I tady je vyhlídková terasa, tentokráte s pohledem jiným směrem a hlavně s plotem, na kterém visí neuvěřitelné množství zámečků, které se tady zamykají aby ….. no nevíme. Buď na znamení lásky nebo aby se sem lidi vrátili. Bůh ví, všechny zámky jsou popsané, ale kdo tomu má rozumět.

Rozhlednu vynecháváme, výška vyhlídkové terasy nám bohatě stačí a výhledy také, navíc už máme jenom myšlenky na teplou postel a horké kakao, čaj nebo kafe, hlavně aby to bylo horké. Zase pěšky z kopce dolů směrem, který doufáme že je ten správný. Postupně se ukazuje, že to není úplně pravda, dorážíme do areálu zdejší univerzity, což je ohromný kolos vybudovaný ve svahu, takže studenti si při přesunu mezi katedrami pořádně zvýší kondičku. Naštěstí odsud je to do metra jenom kousek, tak tam rychle míříme, kupujeme lístek a těch pár stanic zvládáme metrem, pěšky už bychom to asi nedali.

V hostelu děláme horký čaj, užíváme si teplé sprchy a pohody v posteli s večeří a s dalším filmem – Zodiacem.

Napiš komentář, díky!