Nezblbnul jsi ještě?

Přesně před rokem jsem odešel na rodičovskou a snad nejčastější otázka, když se potkám se svými kolegy, známými a kamarády bývá – Nezblbnul jsi ještě?

Nezblbnul (tedy alespoň doufám) a užívám si to čím dál tím víc.

Chápu je, když tvrdí, že oni by to tedy dělat nemohli, protože jim stačí s dětmi odpoledne a mají dost. Nedivím se, děti si je musí užít a tak vyžadují jejich pozornost non-stop. My jsme se po tom roce už sladili, Nikča ví, že když potřebuje tak si má přijít říct či ukázat a dokáže si často vystačit sama. Je to tedy výrazně klidnější, než kdybych se s ní viděl jenom o víkendech.

A užívám si to víc a víc. Užívám si, když se ráno probudí a jen tak se převaluje v posteli a chce se tulit. Užívám si, když si po probuzení řekne o knížku a začne si ji sama prohlížet, případně si ji prohlížíme spolu. Užívám si jezdit s ní na sáňkách a stavět sněhuláky. Užívám si společné procházky, nebo návštěvu ZOO (kam jsme se konečně v pondělí dostali). Užívám si, když společně jíme, ona se snaží či naopak blbne a celá se zapatlá. Užívám si, když mi pomáhá s prací. Užívám si, když mě uprostřed něčeho důležitého chytne a odtáhne, abych si s ní prohlížel knížky a četl jí básničky. Užívám si spoustu dalších věcí, které se musí zažít a nejdou jen tak předat.

Samozřejmě, že jsou občas slabší chvilky, když se vzteká a člověk neví proč, kdy nechce dělat to, co si zrovna já zamanu. Ale všechny tyhle okamžiky jsou násobně vyváženy těmi pozitivními zážitky.

Chlapi, nebojte se rodičovské! Ženské s tím mají ze začátku také starosti, ale stačí pár týdnů a sedne si to a to krásné převáží. Jděte do toho a nenechte si tyto zážitky vzít, už je nikdy zpátky nedostanete!