Lechweg: dovolenková procházka s dětmi

Přišlo to na mě asi v Austrálii. To chtění jít dlouhé trasy, ty tisíce kilometrů jako ve filmu Divočina. Ideálně nalehko, jak psali v časopise Backpacking Light případně Backpacker (u nás něco takového propaguje Pod7kilo).

Pak jsme byli na jaře v Alpbachtalu, já si tam chodil s Kryštofem, aby hezky spal, zatímco se Nikča učila lyžovat. A narazil jsem na KAT-Walk, trasu na 6 dní po okolních kopcích.

Tuším, že jsem nikdy v Alpách v létě nebyl, vždycky jsem je bral jako zimní destinaci, přestože mě kolega několikrát říkal, jak jsou v létě úžasné. A letos to přišlo – ty Alpy musí být v létě úžasné.

Když jsme začali plánovat letní dovolenou, tak jsme tedy přišli i na tento nápad. KAT-Walk se nám nakonec z nějakého důvodu (tuším, že ty etapy nám přišly dost dlouhé) tak moc nelíbil, takže jsem hledal dál. A zjistil, že vyznačených dlouhých tras je spousta, vedou napříč Evropou či jenom Alpami, jsou těžší i lehčí. Jenom ten jejich přehled na jednom místě podle všeho moc není.

Po pár dnech klikání, kdy jsem Lechweg úplně přehlédl, jsem si všiml i jeho. 125 km rozděleno do 15 etap, většinu cesty z kopce. Ideál. Na druhý pohled jsem ho skoro zase zavrhl – ta cesta vede podél silnice, to nebude moc zábava. A na třetí jsme ho schválili – vede to hezky krajem údolí, podél řeky, když bude nejhůř je poblíž silnice jako úniková trasa.

Máte zajištěné ubytování, to to opravdu chcete ujít s dětmi, jak budete vozit věci, jak to vlastně chcete zvládnout?

Spousta otázek, naštěstí na většinu z nich mysleli, když tuhle trasu, která jen tak mimochodem jako jedna z mála získala certifikaci European Quality Trail a je oceněna jako jedna z nejlepších v Rakousku, vymýšleli.

Je tady spousta cestovek, která nabízí 7 – 10 denní balíčky obsahující ubytování, převoz zavazadel i průvodce. To jsme nechtěli, raději bychom to zvládli sami.

Převozy zavazadel je možné si objednat u speciální firmy, ale nakonec jsme zjistili, že ani tohle chtít nebudeme. Jednak to lezlo do peněz (8€ za zavazadlo a převoz), musí se to předem naplánovat a nakonec to skončilo na ubytování.

Ubytování je taková brzda toho, že byste každý den ušli kus a bydleli pokaždé jinde. Většina ubytování má totiž na pobyty kratší než 3 dny přirážku. Pokud chcete bydlet v apartmánu – a to my chtěli, protože se nám nechtělo každý den s prckama do restaurace a raději si uvaříme sami – tak ve většině z nich bychom museli platit každý den ještě úklid. A to už lezlo slušně do peněz.

Naštěstí v údolí jezdí dost často autobusy (mimochodem převážejí i kola), které jsou zdarma – pokud máte Lechtal Active Card, kterou dostanete zdarma při ubytování na dvě a více nocí. Našli jsme si tedy přibližně ve třetině trasy ubytování (apartmán Hammerle rádi doporučíme), ušli etapy v jeho okolí a po týdnu se posunuli zase o kus dál. A takhle během těch tří týdnů ještě dvakrát. Bylo to super, vracet se do známého, nemuset každý den balit a mít trochu klidu.

Vzhůru na tůru

Čas vyrazit. Sezóna bohužel začíná až 20. června, kdy se oficiálně otevře i první úsek trasy. My jsme dorazili už začátkem června, takže jsme začali o pár úseků později a pak se vrátili zase na začátek. Což byl super nápad, protože 20. června dorazí spousty turistů a už to není tak krásně opuštěné, kdy se zdraví všichni, kteří se potkají.

Nicméně pro vás hezky od začátku. Včetně tipů, jestli to zvládnete s kočárkem. Myslím s takovým, který zvládne terény, nikoliv s golfkami.

Kýč, kýč, petrklíč

Na start první etapy vás musí dovézt autobus (pro dva dospělé za 20€, pro ty co bydlí v Lechu zdarma). Nebo taxík, ten klidně i před zahájením sezóny, ale stojí cca 40€.

K Formarinsee totiž vede soukromá cesta, kam během dne nesmí nikdo kromě autobusu nebo aut s povolením. Na tu cestičku se totiž vejde jediné auto, když jede proti němu cyklista, tak musí uskočit pryč. Doteď nechápu, jak tam projedou ty autobusy a ještě tak rychle.

Formarinsee je místo, odkud vytéká řeka Lech, podél které vlastně vede celá trasa. Respektive ona nevytéká, ona vyvěrá. Autobus vás doveze na konečnou, k jezeru je to asi 80 výškových metrů dolů, trasa vede na druhou stranu. Až někdy po půl kilometru ze země vyvěrá potůček.

Formarinsee, tady to celé začíná

Potůček, ke kterému se přidávají další pramínky, potůčky, rozpouštějící se sníh a který sílí, takže už kousek před Lechem (tedy asi po 10 km) by se na něm dalo jet na kajaku.

Do 20. června je riziko, že by na cestě mohl být sníh, takže tady jaro začíná až v červnu. Všechno kvete, kytičky kam se podíváte a tak je to neskutečný kýč. Mimochodem je tady slušná zima, přestože je teplo. 1800 metrů nad mořem je znát.

Cestičky vychozené v trávě, skákání přes kameny, potok hned vedle – přesně tak jsme si to představovali. Což současně znamená, že s kočárkem to nedáte.

Přibližně na oběd byste mohli dorazit k Älpele, vezměte si s sebou maso, protože je tady krásná pikniková zóna i s grilem.

První etapa vede oficiálně až do Lechu, my to ukončili v Zugu. Podle průvodce jde o lehkou trasu, ale díky všemu tomu skákání jsme toho měli dost. A přestože to ze Zugu ukazuje do Lechu už jenom hodinu, takže když se opravdu držíte oficiální trasy, tak před Lechem zase odbočíte a do centra to trvá další 2 hodiny.

Na cestě ze Zugu do Lechu vás pak čeká rybí restaurace, chladítko na nohy, které opravdu chladí, koupaliště, umění pod širým nebem a pár dalších zajímavostí. Tady na tom úseku už jdete po hezkém chodníčku, je vidět, že město je nedaleko.

Kde je řeka?

Z Lechu do Warthu jdete po stráni snad 100 výškových metrů na řekou, která je zaříznutá v údolí. Po jedné straně údolí silnice, kterou se do Lechu jezdí a kde máte problém, když potkáte autobus, po druhé pěšinka. Štěstí, že po kraji útesu vede jenom chvíli.

Nic pro ty, kteří trpí závratěmi

Nakonec i tady klesnete k řece a pak si to zase hezky vystoupáte nahoru. Neskutečně prudký kopec, takže ve Warthu budete neskonale vděční za to luxusní odpočinkové místo na jezeře.

S kočárkem je to krása, až na ty poslední 4 kilometry, kdy ho zahodíte.

Řeka sílí

Ve Warthu jsme zahájili naše putování a užívali si to. Po řece tedy ani památky, vede o údolí vedle.

I tady všechno kvete a většinu cesty do Lechleitenu si budete nadávat, pokud si vezmete kočárek. Ale jde to. Dál do Steegu už je to s kočárkem pohoda, cesta vede po úbočí kopce, obdivujete krávy a nechápete, jak jsou schopny lézt po tak prudkém kopci. Pak přijdou “závěrečné” serpentiny a budete se modlit, aby už konečně skončili.

Skončili jsme v Prentenu, do Steegu bychom to nestačili na autobus. Nakonec se to ukázalo jako celkem dobré rozdělení, které tak logicky odděluje dvě rozdílné etapy.

Podél řeky

Z Prentenu do Steegu vede krásná cesta podél vody. Tedy v jednu chvíli oficiální značení – nově – uhýbá kamsi do stráně, ale nic zajímavého tam není. Pokud neuhnete, tak to celé dáte s kočárkem úplně v pohodě.

Ve Steegu je sýrárna Sojer, kde prodávají i slušnou zmrzlinu. Pak dětské hřiště a pak podél vody k vodopádu. Pod ním zase osvěžovna nohou, tady to už není tak studené.

Tak Nikčo, jdeš teda taky?

Tady jsme také poprvé narazili na Frauenschuh, které jsou k vidění i na první etapě a hlavně u Martinau – tam vás čeká na jednom místě něco okolo 6 000 těchto krásných kytek. Pokud tedy máte štěstí a nedorazíte jako my až v okamžiku, kdy jsou odkvetlé.

Zvládáte výšky?

V Holzgau máte na výběr z té oficiální trasy – vzhůru k vodopádu SimmsWasserfall – nebo z té nové alternativní – přes 200m dlouhý zavěšený most.

Vodopád je ohromný, stoupání k němu i od něj dál slušné. Ale ujít se dá všechno a my začínáme zjišťovat, že čím prudší kopec, tím raději prckové jdou.

Pěkně to teče, ani nevadí, že to asi vybourali uměle

Půlku cesty si budete s kočárkem lebedit, pak se vzdálíte od Holzgau, stezka se zařízne do svahu a začnete si nadávat. Takovéto svahy budou teď dost časté, úzká cestička, prudký svah dolů a o 50m níž vidíte řeku. Občas nic moc pohled.

I tuhle etapu jsme ukončili dřív – most ve Stockachu nám poskytl únikovou cestu a ještě se u něj hezky sedí u vody.

Na koupaliště

Ze Stockachu do Bachu zapomeňte na kočárek. Tedy pokud chcete jít oficiální trasu, kromě ní tam vede nějaká cesta podél vody, tam to zvládnete. Což ostatně hezky dokresluje situaci po celé cestě – kromě oficiální značené trasy je kolem spousta dalších cest, kterými se to dá očůrat.

Stoupání k Jausenstation je prudké, pak už je to pohodička skoro po rovině. I tady budete fascinováni tím, že cestičky i lavičky jsou vysekané, žádná nutnost prodírat se vysokou trávou. Mimochodem ty lavičky jsou opravdu hezké, opravdový designový kousek.

Klesání do Bachu je prudké, ale tady už to zase vede podél řeky. K dalšímu koupališti kilometr či dva, příležitost občerstvit se v bufíku (o kousek dál máte zase grilovací místečko), zajezdit na tobogánu, nahřát se na sluníčku nebo zablbnout na dětském hřišti. A mě nepřesnate fascinovat jakou má Nikča sílu, když je schopná se sama přitáhnout na lanovku. Jednou, dvakrát, třicetkrát – to už přestanete mít sílu jí hlídat, přestože na tom jezdí poprvé.

Já fičím!

Odpoledne jsme to dali až za Elbigenalp a přitom si uvědomíte další věc. Celá trasa má oficiálně 125 km, ale naprosto se zapomíná na to, že musíte z té trasy sejít, dojít do města na autobus nebo se ubytovat. A občas je to dost daleko, jako třeba tady. Podle navigace jsme tak nachodili něco kolem 200 km.

Jahody

Co by to bylo za výlet na horách, kdyby tam nebyly jahody. Tady jsme narazili na naše první. Stejně jako naše první procházení mezi kravami, které se – narozdíl od vás – nebojí přijít až těsně k vám.

Co mi tady chodíte?

Malá terénní vložka a pak už zase podél řeky až do Häselgehru, kde je další koupaliště.

Tady to koupaliště má jenom krátký tobogán, spíš takovou dlouhou skluzavku do zatáčky. A tak jsme na něm naučili Nikču jezdit a snad odbourali strach, který v zimě získala.

Na hřiště

Z Häselgehru vede krásná cesta až k vodopádu Doserfall.

Doserfall

O kousek dál pak končí a většinu zbytku dne si budete s kočárkem nadávat. Nahoru a dolů, úzká cestička, široká cesta. Bahno, potůčky, výhledy. Prudké klesání do Elmenu.

A vynoříte se u “mostu” v Klimmu, ve kterém vybudovali informační a vzdělávací centrum. A hned vedle něj úžasné hřiště s opičí dráhou, kde jsme se museli zastavit vždy, když jsme jeli okolo. Člověk by až nevěřil co vše jde z pár kulatin a kusu provazu postavit a jak se na to jeden (myšleno nikoliv jenom děti) vyblbne.

K orchideím

Z Elmenu zase ten kilometr zpátky na trasu. I dnes necháváme kočárek doma, stoupání zpět na trasu by nebyl dobrý začátek i když pak během dne by to v zásadě šlo.

Stoupání jsou slušná, výhledy krásné, ale je to dlouhé. Člověku se až nechce věřit, že podle průvodce je to dnes jenom 6 km.

Pokud tady půjdete mezi půlkou května a půlkou června tak před Vorderhornbachem uhněte – právě tady je ta plantáž 6 000 frauenschuh. Odkvetlé to není ono, rozkvetlé to musí být pecka.

Ať to fičí

Předtím jsme ty obtížné etapy rozdělovali na více, teď spojujeme tři dohromady. Kdyby nám ujel autobus tak snad spojíme i čtyři.

Cesta vede po rovině, kočár uhání a Nikča odpočívá na vozíčku za ním.

Hned za Stanzachem je úžasný altánek hned u řeky, ideální na svačinu. Škoda, že jsme si ji dali v budlíku ve městě.

Řeka se rozlévá do široka. Každý rok na jaře prý Lech přerovná koryto a to pak vypadá jinak. Rád tomu věřím, pokud má během roku typicky průtok do 30m3 tak v červnu mívá okolo 100m3. Když zaprší tak i víc. Tohle jsme měli možnost pozorovat, jak ta řeka sílí, jak mění barvu od té bílé sněhové až po průzračnou, když většina sněhu odteče. 934m3, což bylo maximum v roce 2005 se mi ale představuje špatně.

Tady všude teče řeka

Z pozorovacího budlíku na pozorování ptáků musí být za krásného počasí super výhled, za deště nám alespoň posloužil jako fajn odpočívárna.

Pokud jste nedali zavěšený most v Holzgau, ten u Forchachu asi dáte. Vede kousek nad řekou a ani se moc nekývá.

Zavěšený most ve Forchachu

Před BaggerSee u Weißenbachu si uvědomíte s jakou důsledností se tvůrci trasy snažili využívat přírodních možností. Hned vedle vede krásná cyklostezka, ale trasa vede stezičkou těsně vedle řeky a chvílemi se ztrácí.

BaggerSee má super barvu, za krásného počasí tady musí být super koupání. Trochu vás asi překvapí kačeny svou vstřícností. Přestože měly mladé tak hned jak nás uviděli se k nám rozběhly takovou rychlostí, že jsme naše mladé vzali raději do náručí.

Do kopce, kolem krav, koupání nohou a hurá na autobus – přijíždí do zastávky přesně v okamžiku, kdy na ní přicházíme. Tomu se říká klika, další by jel za hodinu a půl.

Padlé stromy

Další etapu si prodlužujeme o zacházku k Riedener See a současně zkracujeme – z Wängle nejezdí autobusy.

S kočárkem nám to jde rychle a zacházka na Riedener See stála za to. Nějaká malá rezervace, kde by zase mělo být k vidění spousta zvířat, ale nějak se nám nechtějí ukázat. Tak alespoň obdivujeme stromy napadané do jezera. I pradědové si pamatují, že tam ty kmeny vždycky byly, ale přesto se ví, že je tam kdysi dávno shodila velká bouřka. Hmm.

Riedener See

U řeky pak máme šanci obdivovat velké bagry, které jí přerovnávají. Prý zpátky do původního stavu, protože původně udělali laguny na zachytávání všeho toho štěrku a bahýnka, které ta řeka původně přenášela z místa na místo. Díky tomu se tok řeky zrychlil, zařízla se víc do hloubky a přestala na jaře zaplavovat ta místa, která vždy zaplavovala. Takže jim tam – nikoliv překvapivě – pomřela všechna ta endemická květena a zvířena. Takže to zkoušejí zase nějak vrátit zpátky.

Do kopce

Další etapu jsme si trochu prodloužili a naštěstí jsme si na ní nevzali kočárek.

První problém je, že autobusy, které jezdí v údolí, končí v Reutte. Do Pflachu už jezdí jiná linka, která sice navazuje, ale nejezdí úplně nejčastěji. Takže ráno pro jistotu jedeme autem do Pflachu, abychom měli jistotu, že se budeme mít čím odpoledne vrátit domů. Z Pflachu autobusem do Reutte, přestup a dalším do Ehenbichlu. Bohužel, autobusy se střídají jestli jedou do Ehenbichlu nebo Höfenu, který by se nám hodil víc. Takže to mám o další minimálně kilometr delší.

Stoupání do Wängle je dlouhé, cestička úzká, ale hned po druhé straně potoku vede krásná cyklostezka. S kočárkem by to šlo.

Fouká, honí se mraky, je zima. Obdivujeme ohromné přehrady, které zjevně na jaře odchytávají prudké tání sněhu. Stoupáme a stoupáme.

Když už opravdu nemůžeme, tak přichází odbočka. Pokud jsme si doteď mysleli, že jsme šli do kopce, už si to nemyslíme. Začínáme šplhat do kopce, přes kameny, přes kořeny. Děti jsou nadšené, Nikča předtím nemohla a teď běhá nahoru a dolů, Kryštof nechce do náruče ať se snažíme jak chceme. Kočárek bych tady nechal dobrovolně zaparkovaný a šel bych raději koupit nový.

Vzhůru do kopce

Výhled za odměnu není špatný, ale … mohlo by to být lepší. A pak už jenom klesáme a klesáme a kočárek by byl zase super.

Frauensee je krásně zasazené do okolní přírody, skoro láká ke koupání. Ale je ošklivo a voda je od pohledu studená.

Ještě prudší klesání dolů, úzká cestička po skalách. A to už dorážíme zase k řece a podél ní k pozorovací věži ve Vogellehrpfad. Dřevěná, vysoká, s krásným výhledem na okolní jezírka a slepá ramena řeky. Krásná lokalita k pozorování ptáků – kdyby je člověk znal a bylo lepší počasí. Cestou nás pak čeká několik zastávek s povídáním a kvízy jak ptáky slyšíme.

Rozhledna ve Vogellehrpfad

Finále

Z Pflachu do Füssenu je to posledních 15 km. Nahoru a dolů a znovu a znovu. Po cestách, kde by to s kočárkem šlo. Až dojdete na hranici mezi Rakouskem a Německem a tady by to nešlo. První sešup dolů jištěný lany, kde kočárek pošlete napřed a vyzvednete si ho dole. Cesta plná kořenů. Úzké cestičky plné kamenů podél skály s prudkým srázem dolů. A další a další.

Pěšky je to zábava, děti jsou nadšené, rodiče vystrašení, když je nemohou chytit. Unavení z toho ohnutí jak držíme Kryštofa za ruce a on jde a jde a jde a nechce se nechat nést.

Přicházíme k Alpsee, obdivujeme tři hrady či zámky na druhém břehu a dáváme svačinu. Všude kolem létají vážky.

Alpsee a jeho zámečky

Opět nahoru, kolem vodopádu k velké kapli na vrcholu. A dolů do Füssenu a jeho 12m vysokému “vodopádu”. Spíš přehradě s pěti stupni, kde bohužel zrovna opravovali most, takže jsme si ho a soutěsku pod ním bohužel nemohli pořádně prohlédnout.

Zvládli jsme to!

Tři týdny dovolené uplynuly jako voda. Kromě každodenního chození jsme měli i odpočinkové dny a zvládli jsme pár atrakcí v okolí, ale o tom až v dalším článku.

Kdybychom měli jenom týden, tak bychom vyrazili nahoru do Lechu (i když bychom se tam asi neubytovali, ubytování je tam minimálně o 50 % dražší než dál v údolí). Dali bychom buď začátek trasy nebo Der Grüne Ring, který je oficiálně na tři dny, cestou by měly být hádanky vhodné pro děti i dospělé, mají tam zdarma pohledy a poštovní schránku, která se vyváží jednou ročně (to musí být super dostat po roce vzpomínku na dovolenou!) případně je tam bivak, kde se dá i přespat, pokud si řeknete včas.

Alpy v létě se ukázalo jako super nápad. Dlouhá trasa také, ten fakt, že to vede odněkud někam, má to nějaký jednotící nápad a není to prostě o tom, že každý den se rozmyslím, kam bych tak v okolí mohl vyrazit. Úplně jiný zážitek než naše toulání po Šumavě před lety, byť uznávám, že to bylo taky super.

A pokud nemáte dost čtení, tak tady je zbytek fotek.

2 komentáře

  1. Dobry den. Mohl bych se zeptat, jak je to na Lechweg se psem. Jestli neni problem ho tam mit na volno, kdyz je poslusny. A jestli je moznost nejake spani v prirode ve spacaku? Diky moc

    • Tuším jsme tam žádného psa neviděli, ale tohle by měli na infolince zvládnout zodpovědět v pohodě. Co se týká spaní v přírodě tak je tuším oficiálně zakázané, krásných míst je ale samozřejmě spousta 🙂

Napsat komentář