Naše první opravdová (Egypt a Tunisko se nepočítá) africká dovolená začíná na samotném jihu – v Kapském Městě. Na prozkoumání okolí máme přibližně týden, než nám začne expedice, a naše plány jsou ambiciozní. Potápění se žraloky, Mys Dobré naděje, vinice a uvidíme co dál.
Let probíhal v naprostém klidu, opět to svým klidným průběhem více připomínalo jízdu vlakem než let letadlem. Cestou čteme noviny, které jsme si nabrali, studujeme zajímavé rozhovory v magazínu MF Dnes a zvolna zvedáme hlavy, abychom si všimli JEHO. Steve Lichtag Loveček letí s námi jedním letadlem. Až takový hit to není, ale když jste s ním zrovna četli rozhovor v novinách a chcete se potápět se žraloky, tak to zapůsobí 🙂 Cestou ještě přestup v Istanbulu, kde se vystupuje normálně na plochu a autobusem nás zavezou na terminál, kde si tak trochu projdeme obchody a letíme zase dál.
V jednu v noci dostáváme druhou večeři, ráno dosedáme v Johannesburgu pro vyložení části cestujících a pokračujeme dál, směrem na náš cíl. Sedáme na plochu v Kapském Městě
, venku hlásí 15 stupňů a my začínáme mít strach. Přeci jenom jsme letěli do horké Afriky.
Po projití všemi kontrolami končíme u přepážky Avisu, kde si vyzvedáme zarezervované auto a jsme celkem rádi, že nás dovedou až na parkoviště. Asi bychom ho sami nenašli, cesta staveništěm není úplně jednoduchá. Příprava na fotbalové mistrovství (či co to tu budou mít začátkem roku) vrcholí po celé zemi a všichni se asi modlí, aby to stihli.
Provoz na zdejších silnicích je hustý a rychlý, nikdo se s nikým moc nemazlí. Průjezd kolem zdejších slumů nám také nedodává, jsou podél dálnice pěkně dlouho a zvenku vypadají opravdu hrozivě. Končíme u WaterFrontu, což je jedno ze zdejších klíčových míst, kam se prý musí jít všichni podívat, ale nemáme tam nic kupovat – vše je drahé. Tak alespoň vyměňujeme peníze, což v jedné bance shazuje počítače (název Czech Republic shazuje nějakou funkci jejich programu), ale v další nám ochotně mění. Přitom si vzpomínám na hrozné problémy před lety, kdy směnárny účtovaly poplatky, aniž by je měly napsané na ceduli. Zde naprosto běžná věc, poplatek se účtuje úplně všude, stejně jako si fotí pasy, chtějí vědět kde bydlíme a jaké máme telefonní číslo.
Nadchází odpoledne a čas přesunu ke klukům, které jsme si našli přes CouchSurfing a u kterých teď budeme bydlet. Cestu máme podrobně popsanou, ale nějak se trefujeme do odpolední špičky a provoz je hodně hustý. Červená není zeď a tak se na ní normálně jezdí, všichni zastavují pouze na blikající červenou – to zjevně neznají. Takže všichni zastaví a občas se někdo s troubením rozjede a křižovatku profičí. Kličkování, tvorba dalších pruhů, prodejci na křižovatkách a bezdomovci pod mosty jsou naprosto normální.
Dojíždíme ke klukům a máme trochu problém se k nim dostat – vysoká zeď, nahoře elektrický ohradník zakončený ostnatým drátem a žádný zvonek. Jsme z té bezpečnosti trochu zaskočeni, ale jak postupně zjišťujeme, jsou i výrazně více střežená místa. Nakonec se k nim dostáváme a už na nás čeká večeře, vínko a opravdu sympatičtí kluci. Kecáme, děláme plány na další dny a nakonec mizíme do postelí.
Druhý den nás čeká výlet směr Cape Point. Cestou zastavujeme u pláže The Boulders, kde hnízdí tučňáci. Je jich zde mraky, mají krásné domečky z kanystrů a je radost se na ně dívat, takže tady trávíme hezkou chvilku.
Cestou dál zastavujeme, abychom zkusili zahlédnout velryby, ale nikde nikdo, takže moc neváháme a dál na jih. Cape Point je ohromná rezervace, na vstupné vysypáváme poslední hotovost co máme (karty neberou a nějak jsme se vstupným nepočítali) a fičíme na samotný jih, kde je nádherný maják na prudkém kopci, dokonce k němu jezdí i lanovka, stejně jako k nám na Petřín. Nahoře spousta lidí, ale na samotný konec ostrohu už chodí málokdo, takže je tam klid. V místních restauracích si nic zajímavého nevybíráme a tak nám k obědu musí stačit hruška, kterou jsme si vzali s sebou.
Posouváme se dál na Mys Dobré naděje, kde na nás hned na parkovišti čeká pštros, který zde zjevně supluje popelnici. U zdejší cedule se musí vyfotit každý a tak čekám pěkně dlouho, než ji mám prázdnou, abych si ji mohl vyfotit samotnou se skalami v pozadí. Moře je relativně bouřlivé, ale zase nic extra, asi jsem už letos viděl větší vlnky.
Když už jsme zaplatili vstupné do parku, tak se nám nechce hned odjíždět a tak ještě cestou zpět zastavujeme na vraky. Na první zastávce žádný nevidíme, ale na druhé už nenecháváme nic náhodě a vyrážíme na procházku, v mapičce (cca 1:1 000 000) je to jasně nakreslené. Procházka podél moře je příjemná, nakonec v dáli zahlédneme vrak a razíme k němu. Když se otočíme tak zjistíme, že na nás kouká baboon (opice) a holky z něj mají respekt, takže raději pokračujeme.
Vraky jsou krásné a vypadá, jak kdyby jich tam bylo více. Fotíme a otáčíme zpět, přeci jenom se už připozďuje.
Cestu si zkracujeme po silnici, kde je celá smečka baboonů a když namířím foťák na samici s mládětem tak se jí to moc nelíbí, začne řvát a naším směrem se hned vydává statný samec. To je trochu o strach, ale nakonec naštěstí mění směr a my je v klidu obcházíme.
Doma nás opět čeká večeře, vínko a až poté jde Pavel zaparkovat auto do garáže. Má trochu problém najít ty správné dveře, nicméně to svádí na fakt, že místo řidiče je na druhé straně. Pak už mu to jde a do garáže se strefuje bez problémů.
Když je v Kapském Městě krásně tak je povinností vyrazit na Stolovou horu, protože jak je hnusně tak to nejde. A dneska krásně je. Pěkně zima, ale sluníčko. Takže změna plánů a vyrážíme nahoru. Čeká nás to pěšky, lanovka totiž prochází zrovna údržbou.
Už stoupání k lanovce stojí za to, nicméně auto to vydrží, podjedeme lanovku a ještě kus a pak jsme u té cesty, kterou nám doporučili – přímo kolmo nahoru, Stewartova maminka to prý vyběhne za 25 minut (čímž uklidňujeme Pavlu, ale jinak je to samozřejmě nesmysl), my balíme věci a spoustu vody, na začátku děláme fotky, dokud máme energii, a podél potůčku stoupáme vzhůru.
Je to směšných 800m převýšení, takže za hodinku bychom měli být nahoře, nicméně je to neuvěřitelně únavné. Kamenné stupně vysoké, výhledy kouzelné a, přestože je zima (tedy zimní období), dost horko. Spolu s námi jde spousta lidí a taky jich hodně běhá nahoru a dolů, zjevně se tady pravidelně konají závody.
Nakonec se nám podaří dojít až nahoru, na hraně hory fouká neuvěřitelně silný vítr, skoro jak kdyby nás chtěl odfouknout. Dokonce nacházíme i pítko, kde můžeme doplnit naše zásoby vody, ale je to pěkná makačka. Pítko totiž stříká vodu nahoru (jak to pítka dělají), lahev je potřeba mít dole (aby to do ní nateklo) a foukající vítr mění směr proudu pěkně rychle. Nakonec se daří, plníme lahve a vyrážíme kousek bokem, pojíst náš skromný oběd.
Dolů to jde o něco lépe, ale docházíme pořádně zničení. Chvilku odpočinku a vzhůru do města. Tentokráte to bereme podél moře, kde mají (zjevně z lenosti) označené pláže čísly od jedné do čtyř a na kterých jsou vlny připomínající domy. Tam bychom se koupat nechtěli.
Zastávka na nákup, domů, sprcha a hurá na koncert Hout Bay Music Project Trustu. Jde o koncert vážné hudby, kde jako muzikanti a tanečníci vystupují děti ze zdejších slumů. Neuvěřitelné, nabité energií a když se člověk dozví v jakých podmínkách žijí a co dělají proto, aby mohli hrát, tak musí smeknout.
Další den ráno není zrovna nejlépe (štěstí, že jsme vylezli Stolovou horu včera), ale nakonec vyrážíme směr víno – do Stellenbosche a Franschhoeku. Stellenebosch nakonec vynecháváme, prý tam je první ohnisko prasečí chřipky v JAR a končíme ve Franschhoeku, kde je prý nejlepší zaparkovat auto v centru a městečko si projít. A tak parkujeme, navštěvujeme místní čokoládovnu, kde toho až tak moc nemají, koukáme na mapku a zjišťujeme, že v doporučeném sklípku za 20 minut začíná prohlídka. A tak razíme (pěšky) tím správným směrem, nicméně je to nějak daleko. Za necelou třičtvrtěhodinku jsme už snad kousek, ale vzdáváme to, vracíme se do města, dáváme oběd na posilněnou.
Po obědě vyrážíme znovu, tentokráte už autem. Ochutnávky tady probíhají dost jinak než v Austrálii – za každou se totiž platí. A když si spočteme cenu za nás všechny, tak je lepší koupit dvě lahve (místo tří skleniček, které se ochutnávají) a vychutnat si víno sami. Nicméně jednu ochutnávku dáváme, víno není špatné, ale nakonec kupujeme to, které nám doporučili kluci (když je to dárek pro ně).
Další ochutnávky vzdáváme a místo toho vyrážíme směr Hermanus, kde jsou prý k vidění velryby přímo ze břehu. Cesta je klikatá – serpentýnami prudce nahoru do průsmyku a pak zase dolů, ale nakonec dojíždíme na pobřeží, nacházíme správné zátoky a půl dne trávíme pozorováním velryb. Zapomeňte na vodotrysky či ukazování zadních ploutví při ponorech, tady velryby skáčou do vzduchu případně se převalují na zádech. Krása, přestože jsou dost daleko.
Ještě přesun na druhou pláž, ale tam odtud nejsou vidět lépe, takže to balíme a fičíme zpět domů – večer razíme do města na večeři. Doma dáváme kávu na probuzení, kontrolujeme ještě v rychlosti internet a pak přesun do města, do krásné restaurace. Všechny restaurace tady prý přes zimu mají speciální nabídky, aby nalákaly lidi a měly alespoň nějaké tržby. Na ulicích hlídky hlídají auta, nicméně stejně se parkuje pouze na vybraných místech – o ulici níž už nám parkovat nedoporučili.
Po večeři zajíždíme ještě na nějaký drink, ale klub je zavřený, takže končíme na kávě a zákusku, při placení nám kluci raději kontrolují účet, protože se jim nechce věřit, že káva a dortík stojí stejně jako celá večeře (což byla sklenka vína a výborná pizza či těstoviny). Stojí, na tom je vidět, jak jsou speciální ceny opravdu výhodné.
Vyrážíme ještě na Signal Hill, kde objíždíme závoru a dojíždíme na samotný konec. Nádherný výhled, kdyby nefoukal silný ledový vítr, tak by tady člověk i chvíli strávil.
Poslední den v Kapském Městě a venku hnusně. A když říkám hnusně tak myslím kbelíky vody, které tečou z oblohy. Takže ráno nikam moc nespěcháme a sledujeme hlášení o záplavách v televizi. Vyrážíme na nákupy, ale nedaří se nám nalézt doporučené centrum (bylo o ulici vedle, ale kdo to měl přes tu záplavu na předním skle tušit) a tak končíme v našem oblíbeném Water Frontu. Ceny taky nakonec měli příjemné, objevili jsme doporučený obchod Cape Union Mart, který jsme si ihned oblíbili a vybrali zde spoustu věcí, které na konci cesty v Johannesburgu nakoupíme.
Vyměňujeme peníze na cestu, dorážíme domů, balíme, užíváme si asi poslední teplé sprchy, výborné večeře a jdeme brzo spát – zítra vstáváme někdy v noci.
Související fotoalba:
A je to zase tady.
Zajímavé počtení i hezké fotky (stejně jako z Austrálie i Nového Zélandu).
A sledovat ty zprávy přes Twitter bylo také zajímavé.