Před rokem jsme na Srdcerváčích koupili poukaz na prohlídku továrny TON a v září se konečně dostali k tomu, abychom ho vyčerpali. Cesta do Bystřice pod Hostýnem byla dlouhá, ale stálo to za to.
Trvá to
TON v dnešní době vyrábí v podstatě pouze na zakázku a díky technologickým přestávkám to trvá. Na svoji vysněnou židli si tak počkáte minimálně měsíc, přičemž aktivně se na ní pracuje tak den, zbytek doby se čeká, až si dřevo odpočine.
Prohlídka začala na začátku, u zásob dřeva. Tu mají tak na tři měsíce a je uložena jen tak pod střechou, kde postupně vysychá. V horku rychleji, v dešti pomaleji, což je trochu problém, protože když vyschne víc, než potřebují, tak ho mohou rovnou vyhodit, protože namočit už nejde. Relativně logicky tedy plánují stavbu klimatizovaného skladu.
No a pak se jde do továrny, kde se začíná ohýbáním. Dřevo jde na hodinku do napařovací trouby, kde je 102°C, mírný přetlak a vlhkost. Vytáhnout, ohnout do požadovaného tvaru a dát chladnout.
Vypadá to jednoduše, jako kdyby ze dřeva byla modelína, ale když se člověk na ty chlapy podívá pořádně a vidí, jak šikmo stojí, aby to dřevo vyvážili, než parťák dotáhne svorky, tak to asi není taková legrace.
A když vidíte tu mašinu, která ohýbá 5cm tlustou fošnu jak nic, tak nechápete, jak je možné, že to dřevo nepraskne.
Dřevo je prý trochu jako železobeton. Nahřátím se rozpustí ten beton, pak se ohne to železo a při chladnutí beton zase zpevní. A pak už to drží tvar a nic s tím nehne.
Po pár dnech je dřevo ztuhlé a jde do frézy. To je mašina velikosti našeho dětského pokojíku, kde se najednou děje děsně moc věcí. Dřevo se ofrézuje, ořízne, nařízne, navrtá a pár dalších operací. Úžas.
Mrkáte, ale valit oči začnete teprve v okamžiku, kdy uvidíte nohy k židli Split. Před chvílí jste ji totiž viděli jako hranol, který je v části rozříznutý a ohnutý na různé strany. Teď je obroben tak, že vypadá, jako kdyby byl odjakživa z tyčoviny.
Zabrušování a další drobnosti a opouštíme místnost velikosti několika fotbalových hřišť. Jenom proto, abychom vyšli o patro výš a tam vlezli do stejné.
Tady se finišuje. Moření, montáž, oříznutí nohou na stejnou délku, lakování, přebrušování a zase lakování, polstrování a balení.
Všem to odsýpá a není se co divit, jsou placení v úkolu. Lakování překvapivě probíhá ručně – kvalita i rychlost je prý vyšší než při využití lakovacího robota. Odsávání je tam asi slušné, protože lakýrník nemá respirátor a metr za sebou má v klidu vybalené svoje věci.
Vypadá to jednoduše
Každá jednotlivá operace, kterých je mimochodem například u židle Model 14 celkem 365, vypadá hrozně jednoduše a máte pocit, že byste je zvládli klidně také, možná o kousek pomaleji.
Pořád to ale konkurence není schopná okopírovat, ten způsob ohýbání, který před stoletím a půl Michael Thonet vymyslel, je zjevně opravdu geniální.
Jednoduchost se snaží TON vnést i do modelových řad. Před lety měli 350 různých výrobků, nyní jich je prý tak 250 a na snížení počtu pořád pracují. A to přestože uvádějí nové a nové modely, které je prý nutné uvést těsně před vyhlášenými veletrhy, jinak je neúspěch v podstatě jasný.
Vyražte také
Pro skupiny je možné relativně snadno domluvit individuální prohlídku, přes prázdniny probíhaly (a příští rok pravděpodobně budou také) dny otevřených dveří.
Podle mě to stojí za to vidět, řemeslo pořád ještě neumřelo.
Pár dalších fotek najdete na Picase.