Irsko – první dojmy

Tak a jsem v Irsku. Odbavení v Česku proběhlo naprosto bez problémů přes internet. Tedy bez problémů – Martin (se kterým jsem sem letěl) mi napsal číslo sedadla, které si v letadle vybral a já při elektronickém check-inu si dal za cíl najít sedadlo vedle něj. Problém jsem trochu měl – obrazovka ukazovala maximálně 16 řad, Martin měl sedadlo v 19. Ale povedlo, přepnul jsem obrazovku, zakroutil hlavou nad tím, proč vybral místo nad křídlem a kde jsou další řady, ale vše potvrdil a v poledne spěchal na letiště. Přesně na čas (abych stihl odevzdat zavazadlo) jsem dorazil na nový terminál 2, který je určen pro Evropskou Unii, abych se dozvěděl, že let se odbavuje na terminálu 1, protože Irsko není v Schengenu. Tak mě čekala krátká procházka, odbavení kufru proběhlo v pohodě a cestou k příslušenému gate jsem potkal dalšího Martina, který pracuje v Irsku, dělal se mnou v DIGI TRADE, letí tím samým letadlem a sedadlo má také v 19. řadě. Legrace.

Čekání na letadlo probíhalo neuvěřitelně rychle, šok mě trochu čekal při nastupování – to letadlo bylo hrozně malé. Tedy když to srovnám s tím, kterým jsme letěli do Austrálie. Takže jsme neseděli nad křídlem, ale v úplně poslední řadě. Hned po vstupu do letadla jsme se trochu zasekli – ulička byla plná, takže jsme alespoň při čekání rozebrali všechny noviny, které tam měli a já si rovnou objednal pití – první z mé dlouhé série, slečně si mě asi ještě dlouho bude pamatovat.

Let byl překvapivě krátký – trval pouhé 2 hodiny, což mi přišlo jako nic. V Irsku jsme přetočili čas o hodinu dřív, přivítalo nás slunce, kufry se neztratily a Martin nám rovnou poradil první fintu – nepoužít pro dopravu do centra různé AirLink a AirCoach (nebo co to jezdí za specializované autobusy), které stojí 6€, ale jet normální linkou, která jede možná déle, ale stojí 2€. První úspora, máme alespoň víc na útratu (pravdou také je, že oba máme v kapsa cca 20€, víc jsme doma nenašli).

Dojíždíme do centra, chvíle času než si nás vyzvedne Pavel, při které obdivujeme Trinity College a okolní uličky a sázím první fotky.

Pak zvládáme rychlou večeři v McDonald a hurá k Pavlovi domů. Byt je opravdu malý, ale hezký a nedaleko něj hospoda. Takže po chvíli kecání vyrážíme do hospody, objednáváme pití a já piji své první pivo v životě. Tedy pivo – Guinnesse. Po pravdě řečeno nemám pocit, že bych do dnešního dne o moc přišel, tonik s mini publinkami je skoro to samé, takže se asi zase vrátím ke svému nealku.

Na hodinách 11 v noci, venku světlo a Pavel kecá a kecá – do půlnoci prý má něco odevzdat, ale moc nevěřím, že se mu to povede 🙂