Dva týdny v Irsku. S dětmi

Postupujeme v našem snažení cestovat s dětmi co to jde a zvyšujeme si laťku. Strávená zima na horách byla super, ale přeci jenom to bylo blízko a jeli jsme autem, takže to byla velká pohoda. V září tedy nadešel čas si to trochu zkomplikovat a zkusit si cestu letadlem. V kombinaci se SurfForce se z toho vyklubaly dva týdny v Irsku a my si to dost užili.

Plánování

Plánování? Popravdě ho moc nebylo. Najít levné letenky, ubytování na první dny v Dublinu v naprosto úžasném viktoriánském domečku, rezervace auta, zkontrolovat platnost ročního cestovního pojištění. K tomu poptat kamarády na tipy co v Irsku vidět, pročíst pár stránek a všechno si zapíchat do Google mapy. A jedeme.

Let byl překvapivě klidný, nikdo nehnul ani brvou nad našimi třemi sedačkami do auta, kočárku a čtyřmi taškami, dokonce nám je zdarma odbavili, abychom je nemuseli tahat až k letadlu. Což bylo fajn, nezaplatil jsem ani korunu nad cenu normální letenky a odvlekli jsme tunu věcí.

Let děti zvládli v pohodě, největší překvapení pro nás bylo, že bezpečnostní rámy jsou při letu z EU až u jednotlivých gate a už pak není šance načerpat vodu, leda si ji koupit z automatu. Ok, příště musíme zkusit uhádat velké lahve vody jako jídlo pro prcky.

Běhání po letadle za dětmi bylo příjemným zpestřením cesty, i když věřím, že jenom pro nás. Ale myslím, že ten chlapík před námi, kterému půl cesty kopaly do zad, si v takovém okamžiku také trochu oddychl.

Vtipkující řidič minibusu, který nás okamžitě odvezl do půjčovny, protože jsme mu zaplnili většinu auta byl taky fajn. A v půjčovně nám chtěli asi udělat radost a místo Mondea, které jsem po dlouhém přemýšlení zarezervoval pro jeho ohromný kufr, nám dali novější a parametrově lepší Megane. Když jsem do kufru dal kočárek a tím skončil, tak jsem jim ho šel vrátit a naštěstí nějaké starší Mondeo našli. Přiznejme si, že stejně bylo řádově novější než vše, čím jsme zvyklí jezdit. A my se do něj vešli. Z čehož mi vyplývá poučení, že nedostanete vždy to auto co chcete, nejde se tomu moc vyhnout a vybírat podle parametrů nedává smysl.

Dublin

Dublin je drahý, to jsem pochopil hned poté, co jsem na první křižovatce nepochopil navigaci a zabočil trochu jinam, což mě o pár kilometrů dál stálo pár euro na mýtném. A hned za zatáčkou další. Ok, cesta do prvního ubytování se nám prodražila, ale stálo za to. AirBnB je super v tom, jak zvětšilo výběr ubytování, ve kterých je možné zůstat. Hostel v naší velikosti už vyjde pěkně draho, o hotelu ani nepřemýšlet. A jak jsme zjistili tak jsme schopni velmi snadno najít ubytování hned na další den, takže se není nutné až tak moc stresovat plány.

Déšť, ledový vítr, ošlehaní Irové. To jsou první zážitky. A také skvělé dětské hřiště se spoustou prolézaček a únavná procházka městem, protože si ho rodiče chtěli prohlédnout. Budeme si muset dávat ty plány méně ambiciozní.

Konečně jsme našli trochu času naplánovat naší cestu. Vlastně museli najít, protože jsme měli zarezervované jenom dvě noci a museli vymyslet kam dál. Když jsme zjistili, že vše, co bychom chtěli vidět, by šlo vidět, ale znamenalo by to každý den dost dlouho jet, tak jsme jižní půlku Irska škrtli. Škoda, budeme se tam muset vrátit.

Všimli jsme si toho v podstatě hned po výjezdu z Dublinu a sjetí z hlavních silnic. Úzké silničky, kolem kterých vedou všude kamenné zídky nebo husté keře. Žádné chodníky, žádné místo pro chodce, občas problém se vyhnout s protijedoucím autem. Což bylo vlastně neskutečně krásné.

Staré kamenné domy, které nechápu jak dokázali postavit. Přesné hrany, stejné sklony střechy, věci, kterých nejsme schopni ani dnes s existujícími přesnými cihlami. Krajina, která je od pohledu drsná, plná zeleně a neuvěřitelně krásná. Spousta těch míst vysloveně láká k mnohadenním tůrám – jenom vymyslet, jak se vyhnout těm silnicím. Ovce, ovce, ovce. Všude. Na Zélandu jich tolik nebylo.

Zjišťujeme, že s dětmi neexistují krátké rychlé zastávky, leda na čůrání. Pokud někde vystoupíme, abychom si něco prohlédli, tak je to minimálně na hodinu, pokud to nechceme zbytečně lámat. A to nechceme, takže z našeho harmonogramu škrtáme další cíle, nestojí nám za to.

Přejezd na západní pobřeží, které rodinka prospí a já mám čas se kochat. Fascinuje mě, že mají placené kusy dálnic a přitom radí, kde sjet, aby se jim člověk vyhnul. Je pravdou, že tím mohou podpořit lokální cestovní ruch a kvůli úspoře těch pár euro člověk nemá důvod uhýbat.

Západní pobřeží

„Místo, kde uvidíš totální erozi,“ tak mi Burren popsal kamarád. Jasně, lidi to tam zničili, tam se zajedeme podívat. Našli jsme tam skvělou čokoládovnu a rázem byli o 200€ lehčí. Ale také se dozvěděli, že za tuhle erozi člověk nemůže a udála se tak nějak sama před mnoha tisíci lety. Ledovec, to víte.

Mohérské útesy plné turistů, ze kterých si odnášíme vzpomínky na neskutečně silný vítr, který nám skoro odfoukl věci z pod kočárku a následně i ten kočárek. Ale zvládli jsme to. Dnes to asi nedoceníme, ale dojít k nim před pár sty či tisíci lety, tak to musel být úctyhodný pohled, jasný konec světa. Dnes jsou to jenom vysoké svislé útesy a spousta větru.

Dodržuj to, co říkáš dětem, by asi mělo být to správné poučení. Jana jim skvěle vysvětlila, že na ty schody v přístavu se neleze, protože by mohly klouzat. A já se tam spokojeně vydal. Ještě jeden schod … A už jsem se válel po prsa ve vodě, na těch kluzkých schodech nemáte šanci zastavit. A současně jsou porostlé nějakými mini mušlemi a neskutečně ostré, takže jsem si pěkně rozedral kalhoty. Telefon podle všeho přežil, i když mám pocit, že od té doby vydrží trochu kratší dobu.

„Today will be dry day“ řekli ráno naši hostitelé a my pochopili, že tady se neřeší hezké a ošklivé počasí, ale zda bude pršet nebo ne. Děti se snažíme vést stejně, takže nám to přišlo super. A taky jsme si uvědomili, že je super si vybírat ubytování, kde potkáte místní lidi, protože pokecáte, poradí vám a děti budou mít také zábavu. Tady si skvěle zablbli s dcerami hostitelů a zůstat tam déle, tak by to bylo ještě lepší. Ale byl čas se posunout.

Connemara je takový odřízlý kraj Irska, který prý začínají turisté objevovat, ale místní si uvědomují, že výhledu se nenajíš. Fíha, tak krásnou krajinu jsem už dlouho neviděl. Jasně, ta půl hodinová cesta od hlavní silnice k našemu domu byla už při třetí cestě trochu únavná, rodinka si buď stěžovala nebo spala, ale já si to užíval. Ty výhledy, ty krásně zbarvené kameny při odlivu, to světlo. Kameny všude, když chcete postavit i malinkatý dům, tak budete muset lámat skálu. Tady bych se chtěl toulat.

Jízda vlevo nebyla takový problém, ale pobavilo mě, když jsem viděl první turistický autobus. Výrobci autobusů se s tím totiž vůbec nederou, oni jenom předělají jeho předek na druhou stranu, ty dveře uprostřed nechají normálně na druhé straně tak jako ve zbytku Evropy. A tak si turisté hezky vystupují do silnice.

Zahrady s tajemnými skřítky či podzemní jeskyně, ve kterých jezdí lodičky. Překvapivě ty lodičky současně představují nejvýše položenou lodní dopravu v Irsku, přestože jsou asi 100m pod zemí. A já si vzpomněl, jak jsme jako malí byli s jeskyňáři na výletě do jeskyní a já si to super užil, budu muset zase asi nějaké najít a prolézt si něco pěkného.

Ručně vyrábění medvídci se nám také trochu prodražili, protože každý přeci potřebuje jednoho. Zvláštní zjistit, jak moc jsou lidé schopni zaplatit za ty staré, aby si je mohli vystavit do vitríny. A současně místo se super nápadem na houpačku ze staré pneumatiky, kterou pár chytrých řezů proměnilo na koně.

Pobřežní cesty jsou fantastické, ale mohou být hodně dlouhé. Tak nějak jsem si myslel, že vzít ten sever podél pobřeží je výlet na půl dne. Po celém dni jsme byli asi ve čtvrtině. Ale viděli jsme maják, dozvěděli se, že každý maják je jinak zbarvený, že za to silné světlo nemohou ani tak žárovky jako správně navrhnutá zrcadla a že ty svíčky měly větší svítivost než dnešní 150W žárovky. Musela vám to být drsná šichta být na konci světa a strávit celé dny udržováním majáku.

Hrobky, ty přeci musíte vidět. No jo, ale to tam nesmíte přijet těsně před zavíračkou a zjistit, že to je výlet minimálně na hodinu, což nejste ochotni s dětmi podniknout. Takže končíme stejně jako před lety s kamarády za plotem, obdivujeme tu ohromnou masu kamenů a přejíždíme o kousek dál, kde leží další neodkrytá hrobka. Prý stejně velká, čemuž se nám opravdu nechce věřit, protože i z blízka vypadá výrazně méně než Newgrange z dálky.

Čtrnáct dní za námi a my jsme zpátky v Dublinu. Fish and chips jsme si nedali, protože ty klasické v novinách jsme nikde nepotkali a do restaurace na ně jít nechtěli. Když jsme přijeli do posledního ubytování tak je tam zrovna pojídali – prý na konci ulice je dělají dobře. No jo, ale my už máme nakoupenou večeři a těšíme se na špagety, tak zase nic. Vrácení auta probíhá v pohodě, přesun na letiště také, stejně jako odbavení, naložení se a let. Dětí celý let prospí, což je nádherný klid.

Před lety mi někdo řekl, že si děti z toho cestování stejně nic nepamatují, tak je to skoro zbytečná snaha. Možná, my si to ale užili. Víme, že i let dokážeme přežít, že se dokážeme zabalit do malých kufříků, že velké plánování není moc potřeba. Že se děti zabaví kdekoliv, že si jsou schopni najít kamarády,  že si dokáží něco zapamatovat. Stejně jako fakt, že musíme zpomalit a dávat si menší cíle, netrávit celé dny v autě, vzít to víc na pohodu. Kam pojedeme dál?

Leave a Reply