Dítě je popelnice rodiny

Až při čtení článku Boba Buzzarda jsem si uvědomil, že ani já si kariéru nijak neplánoval a vždy bral ty zajímavé výzvy. Dosud se krásně skládaly jedna za druhou, ale když se ohlédnu, jaké semináře, workshopy a konference jsem v uplynulém měsíci absolvoval, tak přemýšlím, jaká další výzva mě čeká.

Před časem jsem si řekl, že od června bych se mohl vrátit do pracovního procesu. A celý květen byl ve znamení vzdělávání o dětech – seminář Nevýchovy, workshop o psychomotorickém vývoji dětíkonference Capard o aktivním rodičovství. Z každého jsem si něco zajímavého odnesl.

Aktivní nemusí být pouze maminka, mohou to být kamarádi nebo prarodiče.

Výše uvedená věta je jedna z vět, které zazněly hned v úvodu konference Capard. A pořádně mě poslala do kolen. Že by rodiče měli být aktivně se svým dítětem, jsem věděl. Takže když jste na písku, tak si s ním hezky hrát, žádné čumění do mobilů. Ale důležitější mi přišlo, že to podle té paní vůbec není o tatíncích. Celé čtyři roky naprosto blbě.

Vizuomotorické listy Ivany Vlkové se mi moc líbily. Nejsem si jist, že něco takového potřebujeme, ale Nikča tyhlety dokreslovátka má moc ráda.

Dáváte dětem tablety (ty elektronické) nebo jim pouštíte televizi a jste nadšení, jak jste je zabavili? Pak se hodí vědět, že malé děti nedokáží spojit dívání a poslouchání, takže z toho moc nemají. Že aby se naučily mluvit, tak musí pozorovat rodiče, jak ty zvuky vytváří. Že využívat technologie pro rozvoj dětí je skvělé, ale pokud začnou sloužit jako hlídačky, tak je to špatně. Když je používáte při vzdělávání, tak na obrazovce by mělo být vždy jenom to, o čem se mluví – konkrétní příklad s příšerkou, která v ruce nese písmeno A a říká “to je Á”. Dítě moudře pokývá hlavou a říká “aha, tahle příšerka se jmenuje Á”.

Na té konferenci člověk celkem jasně pochopil, proč se z některých matek stanou takové pipiny. Protože na dítě musí mluvit pořád, pomalu, o všem, opakovat a používat jednoduché věty. Měli jsme to i s praktickou ukázkou, naštěstí bez mikrofonu. I tak to bylo děsivé.

Jak poznáte ADHD hned na začátku? Dítě není schopno izolovat hlavní motiv na obrázku od pozadí. A takhle se dají hrát i hry – pro malé děti uděláte knížku, která má na každém listu jeden černý puntík, pokaždé na jiném místě. Dítěti nic nevysvětlujete, jenom otáčíte stránky, a dítě po chvíli pochopí, že jde o hru a očima sleduje, kde se puntík objeví. Vzpomněl jsem si na knížku Knížka, která je podobně jednoduchá, byť pojatá naprosto jinak. Větším dětem nalepíte do normální knížky na každou stránku taková ta lepítka, ideálně s ksichtíkem. A hned vidíte, jak rychle je jsou schopné na stránce s členitým pozadím najít.
S dětmi samozřejmě musíte můžete chodit na různé kroužky, abyste rozvíjeli jejich schopnosti. Díky knize Cvičíme doma s tím, co doma mámeNašemu sluníčku, buď fit od narození po školu ale zjistíte, že i doma máte spoustu věcí, se kterými se dá skvěle cvičit a prcky rozvíjet.

Být spokojen je úkol každého z nás, nikoliv okolí.

Marek Herman měl podle mého naprosto nejlepší prezentaci celé konference. Máma je středobodem našeho života, dítě do dvou let nezná pojem návrat (takže dát ho do školky pro něj znamená, že už vás neuvidí), máma a on je jeden celek a až postupně zjišťuje, že je to víc lidí. Že od 6 do 24 měsíců věku se utváří 90 % naší osobnosti a do 3 let se rozhodne o tom, co budeme v životě dělat, kolik budeme mít dětí, jakého partnera, … To mi přijde jako slušný mazec. Po obědě dokázal udržet lidi bdělé a onu nutnost aktivního rodičovství trochu utnul poznámkou o tom, že nikdy jsme si s dětmi (tolik) nehráli jako v dnešní době. Takže žádné “mámo pojď si se mnou kreslit”, ale “jasně prcku, pojď si kreslit sem ke mně”.

Když je máma v pohodě, dítě se v pohodě. Umí si to od ní totiž vzít.

Od něj zaznělo i ono heslo z titulku článku, že dítě je popelnice rodiny, případně nemocnice rodiny. Protože děti z nás prý vytahují všechno negativní a všechny problémy, jenom aby docílily toho, že máma bude v pohodě a bude ho moc vychovat. Pak se divíme, že jsou pořád nemocné.

Dítě je popelnice rodiny

Našim prckům čteme a myslím, že celkem dost. Ale že by mohla mít profesní pozice otce velký vliv na to, jak moc budou děti v budoucnu číst, to mě nikdy nenapadlo.

Čtěte dětem i když už umí číst, nezakazujte knihy (tedy nepoužívejte jejich odebrání jako trest) a čtěte jim alespoň 20 minut denně. V tu chvíli jsem pomalu začínal sčítat hodiny, které musíme s prcky každý den strávit.

Celé Česko čte dětem má také krásné video, ve kterém vzpomíná Zdeněk Svěrák na to, jak dětem četl on.

Já to čtení měl rád jako táta, protože jsem byl z těch dětí dost unavenej, a to byla chvíle, kdy byly vykoupaný, měly pyžámka, voněly, a já jsem si přileh a vyprávěl jsem a věděl jsem, že od nich bude brzy pokoj už.

Emoční inteligenci chlapi (prý) nezvládají (tak skvěle jako ženy), takže povídání Ivy Procházkové jsem přímo hltal. Máme přibližně 70 emocí, používáme jich tak 10 a děti samozřejmě neví, jak se to jmenuje. Takže jakmile některou ukáží, tak ji pojmenujte, ať pro příště ví.

Pokud maminky nasadí pokerface, jakože se nic neděje, tak je to pro dítě pořádný problém, protože naprosto netuší, co může čekat. A přitom moc dobře ví, že se něco děje. Že se nemají banalizovat jejich emoce (nic se nestalo, nebreč, vždyť to nebolí), jsem věděl, ale až tady jsem si uvědomil, že sem patří i to známé ššššš, které děláme na miminka, aby usnuly.

Děti se tolik smějí, protože denně zažívají spoustu frustrujících situací.

Pokud se prcek vzteká, tak mu zkuste jemně rozvinout zaťaté pěstičky, dost pravděpodobně se zklidní. Při smutku se narovnejte, při naštvání mávejte rukama a další techniky body to brain – to budu muset nastudovat, zaujalo mě to.

Když si děti nehrají s věcmi, ale vždycky je jenom vysypou z těch beden, ve kterých jim to skladujete, tak se nedivte. Představte si, že byste všechny věci z kuchyně uklidili do jedné bedny (hrnce, nože, příbory, suroviny) a pak chtěli uvařit – než najdete, co potřebujete, tak už jdete raději do hospody. Dejte jim jenom pár kostiček, ony si postaví věž a za týden si už zvládnou hrát s víc kostičkama.

When a flower doesn’t bloom, you fix the environment in which it grows, not the flower. (Alexander Den Heijer)

Hana Krejsová v nasazeném tempu pokračovala:

  • zamyslete se, zda děti zbytečně nepřetěžujete – rozvoj toho a onoho, logopedie, kroužky, … Prostě s nimi buďte a hrajte si;
  • nepoužívejte dobře a špatně, ale příjemné a nepříjemné;
  • pro vybití vzteku používejte žížaly na plavání jako meče, roztloukejte modelínu kladivem a další tipy;
  • v knize Aha! Rodičovství se prý píše, že máte dbát na to, abyste z 80 % rozvíjeli váš vztah a pouze z 20 % vychovávali;
  • a konečně – neučte se s dětmi! (ano dělejte úkoly, pak si ale hrajte).

Závěr konference patřil masážím. Prý existuje iniciativa masáže do školek, při kterých jde podle mého hlavně o to, aby ty masáže byly naprosto nezávadné. My se masírujeme jednou týdně po plavání po sauně, ale podle Marcely Mikešové tím máte trávit 30 minut každý den.

Psychomotorický vývoj

Děti se prý rodí nedonošené a tři měsíce by měly strávit v klubíčku, klidu, se svojí rodinou. Chránit jim oči, aby jim cizí člověk nevysál sílu. Masírovat od narození, “rovnat” páteř – prý se opravdu prcek může narodit s posunutými obratly, ale to už je na odborníky. Studená voda funguje skvěle proti opruzeninám.

Na kojení je třeba klid, dítě se nesmí u prsu uspávat a při kojení musíte vyčistit myšlenky, protože jinak je posíláte prckovi spolu s mlékem. Štěstí, že nekojím. Pokud se smějete, tak byste měli vědět, že tomu trochu věřím. Třeba při uspávání prckové totiž přesně poznají, kdy potřebuji pracovat nebo se chceme koukat na film a v takovém případě neusnou a neusnou.

Když neudrží dudlík, tak má asi problém s krkem. Nejde o to, že ho plive, ale že ho neudrží. Problém s kyčlemi? Srovnat krk! Na konci workshopu jsem pochopil, že když má prckem problém s čímkoliv, je to vždycky spojené s krkem 🙂

Zapomeňte na spaní na boku – dítě se zaklání, hezky ho dávejte do hacky. Příroda není blbá, aby se dítě poblinkalo a pak se tím udávilo.

Nosíte v šátku? Noste ho v klubíčku postupně výš a výš (což nám tehdy přesně nedoporučovali) a na zádech – ať máte volné ruce a nemusíte se věnovat prckovi. To jsem se zatím pořádně nenaučil.

Neupozorňujte na nedostatky (špatně sedí, křiví se, …), jemně je opravte.

A taky jsem poprvé slyšel slova jako kraniosakrální, orofaciální a další, což jsou prý všechno nějaké masáže či léčby nebo něco takového. Prostě to hrozně pomáhá.

Také jste odpovědní?

Seminář Nevýchovy o vychovávání nejstarších stál za to. Pár z těch věcí, kterými jsou nejstarší děti “postižené” u sebe také pozoruji, ale vnímám je velmi kladně.

Cílevědomý, umí se postarat o sebe i o druhé, sebeorganizovaný, lačný po vzdělání, …

A to vše prý vzniká v dětství, kdy jakmile se vám narodí mladší sourozenec tak je to hned “musíš nám teď pomáhat”, “pohlídej ho”, “postarej se o něj” a tak dále. Ale to prcek nemusí, není to jeho práce ani povinnost. A možná tím pořádně ohýbáte jejich vztah směrem, že se do budoucna nebudou mít moc rádi.

Byla to půlhodinka nastaveného zrcadla, které u mě samozřejmě moc neukazovalo, protože nic z toho neděláme a nedělali to ani naši rodiče. Ale bylo moc dobré to vidět na vlastní oči.

Čas – kde ho vzít?

Ze všech těch školení jsem si odnesl, že pracovat nemůžu, protože bychom to nestíhali.

Jeden den v týdnu prý mám strávit s každým prckem zvlášť (plus samozřejmě jeden s partnerkou). Čtyři dny v čudu, pak ještě bychom asi měli být pár dní spolu.

Každý den 30 minut masáží (to je hodinka a půl u třech dětí), 20 minut čtení (nejsem si jist, zda jim můžeme číst hromadně, když jsou mezi nimi 4 roky rozdíl), pak přibude půl hodinka na úkoly, čtyři hodinky bychom měli být venku, hodinku denně má mít maminka pro sebe.

Sbohem pracovní procese, rodina se beze mne asi neobejde 🙂

Zajímá mě tvůj názor