Digitálním nomádem s dětmi. Na zkoušku

Digitální nomádství. Všichni o tom básní, TravelBible tvrdí, že to mohou dělat i zaměstnanci, Tatranští (??) nevnímají děti jako překážku ale naopak motivaci, firma podporuje moderní technologie (byť občas tomu úplně nevěřím) a šéf je v Polsku. Tak schválně, povede se nám na zimu přestěhovat do Rakouska ke sjezdovce? Před lety jsme na horách strávili dva týdny v kuse a bylo to řádově lepší než běžný týden, byť několikrát opakovaný.

To jsem si řekli někdy v listopadu a nechali se překvapit.

Klaplo to

Šéfovi to bylo jedno. Jestli mi šéfuje z Varšavy do Prahy nebo do Rakouska už je šumák. Letenky z Innsbrucku, který byl nejblíž k mému nového domovu, do světa stojí přibližně stejně jako z Prahy, takže by to firmě mělo být nákladově jedno. Kolegům jsem nedal šanci, ostatně když se hned v úvodních školeních dozvíme jak máme využívat Skype, Webex a další nástroje na webové konference a nemáme lítat ke klientům, tak jim to jedno být musí. Nehledě na to, že český projekt mi skončil a dělám na anglickém, takže jim je vlastně také jedno, kde sedím.

Ubytování

Najít ubytování byla větší makačka. V Rakousku moc dobře vědí, že turisté přijedou. Takže zapomeňte na slevy za dlouhodobé ubytování, zapomeňte na AirbnbBooking, tady se používají lokální infocentra a Tiscover. Navíc jim v únoru přijíždějí Holanďáci, kteří to mají dohodnuté roky dopředu, takže místa v tu dobu moc není. Nakonec jsme strávili v Rakousku dva měsíce s měsíční přestávkou a bydleli ve třech různých domech – Haus Konrad má speciální ocenění jako kids friendly house, což jsme zjistili až na místě, když nás v pokoji přivítali dětská povlečení, knížky a hračky; v Neubauhof si Jana nějak nesedla se starou paní a WiFi nebyla nic moc; a v Marchangeru jsme si hned potykali a bylo to skoro jak u kamarádů.

S ubytováním souvisí i velmi detailní výběr toho, kde chcete bydlet. Měli jsme vybrané středisko Ski Juwel Alpbachtal Wildschönau, konkrétně vesničku Reith, kde jsme byli před pár lety a byli z toho nadšení. Malá vesnička, lidé se zdraví, je tam velký obchod i malé krámky, které potřebujete – mlékárna, pekárna, řezník, koblihář. Je to v rovině rozložené kolem jezera, takže se dá jít na „procházku“ a současně nechodit pořád po těch samých cestách. Navíc v rámci ubytování dostanete kartičku, která vás opravňuje strávit každý všední den 2,5 hodiny v aqua parku, což normálně stojí asi 15€ za osobu.

Druhý měsíc jsme strávili v Niederau. Ta samá lyžařská oblast, ale o údolí vedle. Lidé se nezdraví, malé krámky tam nejsou, v březnu se většina hotelů zavře a vesnička se vylidní. Plavání zdarma v aqua centru nemáte, pouze malou slevu. Přitom vzdušné se platí stejné, takže to nechápou ani pronajímatelé. A pro člověka to znamená, že se mu bazén „trochu“ prodraží, zvláště pokud do něj jezdí 3x týdně jako my.

Nejste v tom sami

Nechtěli jsme vyrazit úplně sami. Prarodiče samozřejmě zajásali, když jsme je pozvali, ale pozitivní odezva byla i od kamarádů, kteří se nám tam postupně vystřídali a my tak strávili samotní asi jenom týden. Někdy to byla i makačka naplánovat, aby se jich tam nepotkalo moc najednou.

Bylo to super, strávit čas s lidmi, se kterými jsme se dlouho neviděli nebo se kterými „nemáme“ čas se vidět dostatečně dlouho. Najednou mi úplně přesně docvaklo, proč Robert Vlach dělá ty nomádské dovolené a mám velkou chuť to příští rok udělat stejně.

Co práce?

Nečekal jsem (a doufám, že ani šéf), že budu pracovat od devíti do pěti jako v Praze. Takže jsem si pracovní dobu trochu posunul.

Dopoledne jsme si vyrazili trochu zajezdit, prckové toho měli po dvou hodinách dost, já mnohdy ještě dřív, přeci jenom učit děti lyžovat někdy není procházka růžovou zahradou. Roční permice navíc přináší ten luxus, že nemáte potřebu lyžovat každý den celý den, ale jenom když je hezky a chce se vám.

Oběd, Jana dala prcky spát a já mohl pracovat. Odpoledne ještě ven, na procházku, na hřiště, sáňkovat nebo stavět sněhuláky. A večer mít druhou šichtu.

Myslím, že se mi povedlo zvládnout vše, co bylo potřeba, stejně tak jsem si zvládl udělat certifikační zkoušky, které jsem udělat měl, a díky odpovídání na emaily v noci i překvapit kolegy, kteří ráno mohli pokračovat v tom, co potřebovali.

Webex a Skype fungovaly skvěle, akorát těch dat by mohl T-Mobile dávat v zahraničí víc jak 50MB/měsíc. Naštěstí WiFi je skoro všude, byť v jednom z těch apartmánů to znamenalo, že ji chytnu jenom těsně za dveřmi. Ale i tam se vlastně dobře pracovalo.

Zážitky

Být každý den na svahu bylo super. Ještě lepší bylo vidět, jak se Nikča zlepšuje v lyžování a Kryštofa to začíná bavit.

Nikču jsme sice poslední dva roky dali vždycky na týden do lyžařské školky, ale pokaždé začínala znovu a pokroky jsem moc neviděl. Tady to po týdnu začala chytat a díky tomu, že to mohla dalších několik týdnů pilovat, tak si myslím, že sjede v podstatě všechno aniž by se extra bála. Styl doladíme také.

Kryštof po prvním týdnu prohlásil, že lyžovat umět nemusí, a my ho nechali. Po měsíci se na to zase postavil a projezdili jsme celé dopoledne, čímž mě hodně šokoval. A po dalších pár dnech bylo vidět, že by to možná i sám zvládl, jenom kdybych na něj byl dost ošklivý a opravdu ho v tom nechal samotného. Současně je ale vidět, že v těch třech letech je na to ještě malý, ty lyžáky jsou na něj obrovské a vlastně nemůže dát nohy tak, aby dobře ovládal lyže. Uvidíme, co příští rok.

Jaro, které přišlo na konci ledna, nás opravdu překvapilo. Takovéhle fotky děláme normálně na konci března, letos se ta zima – minimálně tady – podle nás moc nepovedla. Ale stejně to bylo super.

Domácí mléko přímo od domácích, kde jsme bydleli. Čerstvá vajíčka. Super. Ale úplně nejvíc stejně je, když naučíte prcka „friše milch bite“ a on dojde pro to čerstvé mléko k snídani sám. Pak strávíte měsíc v Česku, vrátíte se zpět do Rakouska a prcek ráno klidně vyrazí a tu větu si pamatuje, takže o pět minut později přichází s lahví čerstvě nadojeného mléka, o kterou si sám řekl. Mimochodem, když jsem držel Whole30, tak jsem došel k tomu, že tu vyrážku mám z mléka. To úplně čerstvé mi ale vůbec nic nedělalo.

Příští rok zase

Strávit dva měsíce na horách byla pecka. Lyžovali jsme když se nám chtělo, byli dvakrát denně na čerstvém vzduchu, užili jsme si plavání, kamarádů i prarodičů. Příští rok to určitě musíme zopakovat.

Celá ta věc měla dva mínusy – vydělávat jenom na ubytování je opravdu mizérie. Už výrazně víc chápu ty, kteří to tak mají normálně a žijí z měsíce na měsíc. A když vám jen tak z plezíru zruší banka účet, tak to také nepotěší.

Pokud přemýšlíte, zda vyrazit také, tak ještě odkážu na článek Jakuba GombáraRolanda Vojkovského, který má pod článkem i bohatou diskuzi. A pak hoďte obavy za hlavu a jděte do toho, ty zážitky vám nikdo nesebere.

2 komentáře

  1. Moc pěkné. Už vím, kde jste byli, když se objevily ty problémy s bankou. Lákavé. S mým 20% úvazkem v práci bych to asi také zvládla (potřebuji k práci jen počítač; internet jen na to stahnout zadání a poslat výsledky). Problém vidím v dětech (uznávám, ještě jsem nečetla články pod tvými odkazy, tak třeba tam budou nějaké tipy) – Eli začne (pravděpodobně) od srpna povinnou školku (ve Švýcarsku se začíná v půlce srpna, o dvouměsíčních letních prázdninách si mohou děti tady nechat jen zdát. Mají v létě 5 týdnů, zato každé další prázdniny jsou dvoutýdenní) a tam to nejde jen tak vynechat. Na „flákání“ mají prázdniny (4x 2 týdny + 5 týdnů v létě a sem tam nějaký státní svátek) a snad 3 „jokery“, kdy lze, po ohlášení dopředu, docházku vynechat. Letos si ale vlastně něco podobného užiji – já ale na rozdíl od vás pojedu na dovču DO Čech ne ven 🙂 Jana pracuje? Nebo měla čas se starat o děti, když ty jsi pracoval? Já si bohužel myslím, že po dopoledni na svahu bych poledňáka potřebovala taky 🙂

Zajímá mě tvůj názor