Den 6 – dojezd do Melbourne

Probudili jsme se ve čtvrtek 11. 10. v Major Creek Reserve a byli celí šťastní, že nemáme ani jeden štípanec, že ty potvory brebery, které jsme nezvládli vybít včera v noci se nám nemstili za své mrtvé kamarádky. Následovalo vaření čaje na plynovém vařiči, tentokráte si to vyzkoušela Jana, aby věděla jak se s tím zachází, poté snídaně a malá očista. Nebyla tady totiž voda, takže jsme museli použít naše zásoby z kanystrů, ale to zase nebyl takový problém, protože vody jsme měli víc než dost. Jana si dokonce i zvládla umýt hlavu. Austrálie by z ní měla radost, jak umí v některých ohledech respektovat omezení spotřeby vody – stačily jí na to totiž jen dva ešusy. Pak už jen zabalit věci do auta, udělat fotky okolí, abychom měli dokumentaci a můžeme vyrazit.

Major Creek Reserve

První zastávku děláme v městečku Upper Ferntree Gully u informací, kde zjišťujeme, co je v pohoří Dandenong Ranges zajímavého, co stojí za to vidět. Toto pohoří je prý totiž populárním cílem lidí z Melbourne, protože není zas tak daleko od města a navíc jsou tu jasanové lesy, zurčící potoky a úžasné zahrady (citace z průvodce), prostě idylka. Fasujeme brožurky a rady kam se vydat. První zastávkou by měla bý rhododendronová zahrada v  Olindě. Když tam dorazíme, tak zjišťujeme, že je tu docela vysoké vstupné a zahrada navíc nevypadá zrovna obrovsky. Navíc začínáme mít pocit, že nás docela tlačí čas, takže se rozhodujeme tuto atrakci oželet a pokračujeme dál směrem na kopec. Cestou míjíme Wiliam Ricketts Sanctuary, ke kterému jsme taky dostali brožurku. Je to park, kde jsou sochy z keramiky od Wiliama Rickettse a tento park je jakousi památkou na něj a jeho tvorbu. Vyšplháme se na kopec, kde má být vyhlídka na Melbourne a celý záliv a zjišťujeme, že nic nevidíme. Nejen, že Melbourne je někde za kopcem, navíc je pod mrakem a všechno je v oparu. Vyhlídka na které jsme nám byla doporučena v informacích, protože prý je zadarmo, jinak kousek před ní je ještě jedna vyhlídka, kde ale vybírají za vstuo na parkoviště 4AUD. No možná je odtamtud opravdu vidět Melbourne, ale rozhodně ne dneska, spíš někdy za jasného slunného počasí.

Shodujeme se, že je to tady všechno takové dost komerční, na každém rohu nějaká zahrada s placeným vstupem, na dalším rohu zase jiné atrakce, ale celkově je pohoří Dandenong Rangers opravdu hezké, hodně zelené, plné stromů a kytek a docela nezapadající do té ostatní australské přírody, kterou jsme zatím viděli. Podobá se spíš lesu a parkům, na které jsme zvyklí z Evropy a rozhodně ne suché buši.

Uháníme si to do městečka Belgrave, což je výchozí bod vlakové dráhy Puffing Billy. Billy je parní vlak, který se vydává několikrát denně na 24km trasu z Belgrave do Emerald Lake a do Gembrooku. V informacích jsme nafasovali jídzní řád a ceník a zjistili, že se nám to nějak nevejde ani do časového plánu ani do rozpočtu (cena zpáteční jízdenky je někde kolem 30AUD za jednoho, no nejsme skrblíci, ale občas je potřeba porovnat náklady s užitkem). Projeli jsme Belgrave a kousek za ním děláme zastávku a fotíme si most, přes který si Billy normálně uhání. Podle jízdního řádu zjišťujeme, že už se tudy musel před 20minutami prohnat.

Most pro Puffing Billyho

Zadáváme v navigaci další cíl a tím je Puffing Billy muzeumUkaž na mapě. Pár metrů před muzeem musíme zastavit na železničním přejezdu a dát přednost, hádejte komu, Billymu. Profuní si to přes přejezd a my můžeme jet dál.

Puffing Billy na přejezdu

Muzeum není nic jiného než kus zahrady u železniční zastávky Menzies Creek, kde jsou vystaveny různé mašinky a další věci vztahující se k železnici. V železniční zastávce si to stojí Billy, má tady přestávku, aby si lidi mohli odskočit, koupit nějakou svačinu, udělat fotky a protáhnout těla. Využíváme toho a taky si jdeme udělat pár fotek a podívat se na Billyho zblízka. Lokomotiva je fakt úžasná, prvních pár vagonků je nic moc, a musí v nich být docela slušná zima, jsou totiž otevřené (lidi, co v nich sedí vypadají, že tam přimrzli), další vagonky už jsou první třída, takže pěkně uzavřené, vypolstrované a dokonce se tu podává během cesty občerstvení (za tento luxus si však musíte zaplatit).

Stanice plná lidí u Puffing Billyho

Během chvilky se ve stanici objevuje další Billy a tenhleten není žádný žabař a fičí si to hezky pozadu. Asi je náročnější obrátit lokomotivu, než ji nechat jet pozadu. I tenhle vláček tady dělá krátkou přestávku a pak už oba zapískají a vydají se na cestu.

Puffing Billy couvá do stanice

My se vydáváme na cestu bez pískání a shodujeme se, že to bylo fakt super, ale že jsme raději obdivovali vláčky takhle ve stanici, než abychom se v nich vezli. Počasí se začíná vylepšovat a kromě toho, že je pěkná zima, začíná pořádný déšť. Čeká nás hodinka a půl cesty k naší další zastávce – Philip Islandu. Ostrov je proslavený průvodem tučňáků, kteří každý večer při západu slunce vyjdou na břeh a kolébavou chůzí míří po písku ke svým norám v chomáčcích ostré trávy. Cestou k ostrovu studujeme brožurky, co jsme si nabrali a zjišťujeme, že se tady tento víkend koná jeden ze dvou motocyklových závodů (Australian Motorcycle Grad Prix), které se tu pořádají. Jak se přibližujeme k našemu cíli, tak nás začínají míjet motorkáři a když zastavujeme v městečku San Remo, tak se nestačíme divit – jsou jich tady stovky.

Motorkáři vyrážejí na Philip Island

Podle průvodce jsme si našli, že tatot oblast je proslulá rybami a mořskými plody a nejlepší Fish and chips mají právě v San Remu na Main Street 102. Bohužel žádná taková ulice tady není, takže volíme rybárnu na konci hlavní ulice a objednáváme dvě porce. Porce jsou víc než obrovské a dostanete to celé zabalené do několika papírů a jí se to jak jinak, rukama. Bylo to mňam, mňam.

Fish and chips

San Remo je s Philip Islandem spojeno betonovým mostem, který byl postaven v roce 1969 a nahradil závěsný most z roku 1940. Vlastní ostrov měří 26km na šířku a 9km na výšku a více než 1800ha jeho plochy zabírají národní parky.

Ve chvíli kdy startujeme auto, že se vydáme dál, tak zjišťujeme, že stejný nápad dostali i motorkáři, takže se jich vytvořila neuvěřitelná kolona, která zaplnila celý most a udělala pořádný chumel před mostem. Jak se blížíme k mostu, tak zjišťujeme, že je to celé organizované policií, tak si jen tak uvažujeme, jestli to bylo celé plán policie, nechat je tady shromáždit, a pak je dostat na ostrov hromadně.

Pomalu postupujeme vpřed a nakonec se dostáváme až k informacím. Dostáváme informace k prohlídce tučňáků, neboli k Pinquine Parade a taky k místu zvanému Nobbies, což je místo úplně na samém konci ostrova, kde sídlí Seal Rock Sealife CentreUkaž na mapě a je odtud výhled na Seal Rocks. Na tučňáky je ještě brzo, takže se vydáváme do Nobbies. Zatavujeme na parkovišti u výzkumného centra a vydáváme se po dřevěných chodníčcích, které vedou po útesu. Ještě, že chodníčky mají zábradlí, protože tady fouká tak hrozný vichr, že by se mohlo stát, že by turisty sbírali dole pod útesama, které jsou fakt úžasné a kromě jiného je tu i jeskyně vykotlaná vodou do skály, kterou vidět zblízka fakt není potřeba.

Jeskyně na konci Philip Islandu

Všude kolem nás je neuvěřitelné množství racků, kteří mají zrovna hnizdící sezonu. Chvílemi si připadáme jak v hororu ptáci, protože racci jsou opravdu všude kolem a létají sem a tam a šíleně řvou. Mláďata už jsou vylíhlá a některá už jsou docela velká. Shodujeme se, že podle vzhledu mláďat bychom vůbec nepoznali, že to jsou rackové.

Rackové s mladými

Co se týče tuleňů, tak ty jsme bohužel žádné neviděli, asi na ně je moc zima, ale kdo sem dorazí za nějaký ten čas, tak by měl mít víc štěstí, protože to jich sem připluje spousta společně se svými mláďaty. Jdeme se tedy alespoň podívat na jejich obrázky a videa o nich do vědeckého centra. Mají to tady docela pěkně udělané, spoustu různých interaktivních displejů a zvukových nahrávek. Chvíli si tady tedy hrajeme a čteme novinové články o tomhle místě staré několik desítek let. Centrum za chvíli zavírají, tak nasedáme do auta a přemýšlíme, co dál. Počasí je fakt hnusné a my se shodujeme, že Pinquin Parade je sice hlavní atrakcí tohoto místa, ale představa, že sedíme v hledišti s dalšími desítkami turistů, posloucháme projev v angličtině, japonštině a možná i dalším jazyku a pozorujeme tučňáky nasvícené reflektory, nás nakonec asi neláká, naopak spíš odrazuje. Pravda je, že si člověk může zaplatit speciální cenu, a pak pozoruje tučňáky z chodníčku vedle nich a ne z hlediště, ale to se vyplatí, když je krásné počasí a člověk tu může vysedávat třeba i dvě hodiny a vynadívat se do sytosti.

Ostrov stál za to i bez hlavní atrakce a my se vydává směr Melbourne. Přijíždíme ke kempu Blue Gum Holiday VillageUkaž na mapě něco před desátou a zjišťujeme, že v kanceláři už nikdo není, ale že v některé z buněk by měl bydlet asistent, takže ho Martin jde najít. Máme štěstí, paní ja příjemná a pouští nás dovnitř. Kempík není žádný prcek, prý tady bydlí trvale 150 lidí – trvale se myslí, že to tady mají místo svých bytů nebo domů. Jsme pěkně promrzlí, takže jdeme hned do sprch a restrikce, nerestrikce, sprchujeme se oba pěkně dlouho. No a pak už do hajan. Psaní deníku bude muset počkat.

Najeto kilometrů dnes: 475

Najeto kilometrů od počátku cesty: 1 798

Napsat komentář