Den 57 – Sydney – Soul

Sobota 1. 12. je ve znamení odjezdu. Čeká nás nějakých 9 hodin letu do Soulu. Ráno se kupodivu probouzíme bez problémů, dáváme snídani a vyrážíme na autobus na Bondi Junction. Míša se rozhodla nás doprovodit, původně chtěla jet až na letiště, ale nakonec si to dala rozmluvit a jde s námi jen na autobus. Loučení je takové podivné, přeci jen jsme spolu strávili nějaký ten čas. Autobus ale nečeká, takže musíme nasedat. Ještě si tedy máváme, stíráme nějakou tu slzu a dáváme v duchu sbohem celé Bondi Junction. Včera jsme se ještě chtěli rozloučit s Miriam, která bohužel do noci pracovala a tak jsme to nestihli. Tak jsme tedy poprosili Míšu ať ji pozdravuje. Autobus zastavuje na první zastávce a hádejte kdo tam – Miriam, jede do práce. Můžeme tedy pokecat a rozloučit se sami, což je super.

Na letišti jde odbavení rychle, batohy se přesně vejdou do 20kg limitu. Procházíme první kontrolou a zatímco navlékáme zpátky pásky do kalhot, tak Janu zastavuje chlapík z ochranky a ptá se, zda je ochotná absolvovat další kontrolu. Trochu nechápavě na něj kouká, ale jde společně s ním do blízké místnosti, kde jí vše vysvětlí. Prý to bude jen taková běžná prohlídka na biologické zbraně. To, co jsme tedy doteď viděli jenom v televizi v seriálu Border Security, uvidíme nyní na vlastní oči. Jana vypadá jako kdyby pašovala biologické zbraně ve velkém – je pěkně bledá a vyděšená. Chlápek jí uklidňuje, že fakt o nic nejde navíc prohlídku provede jeho kolegyně a ne on. Speciálním přístrojem Janě otře dlaně, pár dalších míst po těle a něco málo z batohu, vloží do přístroje, ten zapípá a prohlásí, že vše je OK. Jana si zhluboka oddechne.

Pak už nám nic nebrání obhlédnout obchůdky a provést poslední australské nákupy. Nabídka i ceny jsou naprosto stejné jako před kontrolami, což je fajn. Takže nakupujeme v několika obchůdcích, v jednom jsou extra příjemní, odpouští nám pár centů z ceny, protože už nemáme drobné a ještě nám dávají krásnou tašku zdarma. Super. Že bychom konečně potkali ty milé, stále se usmívající Sydňany 🙂

Náš let má hodinu zpoždění. Naproti odletové bráně odkud nám to letí je obchod s časopisy a knížkami, takže se tam uchylujeme. Je to fakt sranda, protože Hančin včerejší let měl taky zpoždění. Asi je to normální. Nakonec se dostáváme do letadla, let probíhá v klidu a pohodě. Martin si trochu povídá s vedle sedícím Korejcem a vyptává se, co bychom měli v Soulu ochutnat. Chlapík ve finále zmiňuje jenom kimči, prý to jedí skoro pořád a je toho nekonečně druhů, které se liší akorát přísadami, které se do nich dávají. Takže Korejci jsou schopni jednotlivé druhy rozlišit a asi tak nemají pocit, že jedí pořád jedno a to samé, zatímco pro nás ostatní je to jenom kimči.

Do Soulu přilétáme na čas, procházíme přes celníky, kteří mají trochu problém s tím, že říkáme že nevíme kde bydlíme. Takže nakonec ten vytištěný email nacházíme, celnici ho ukazujeme a ta je šťastná jak blecha, že si může vyplnit kolonku. Čekáme na batohy, vyměňujeme peníze (prý za nejlepší kurz ve městě, což jak posléze zjišťujeme asi není úplně pravda, lepší kurz mají už i u východu z letiště ven) a jdeme hledat autobus do města. To je celkem snadné, akorát autobus stojí víc, než jsme čekali, takže jdeme měnit peníze ještě jednou (tentokráte za o kousek lepší kurz), a pak už nasednout do autobusu a vzhůru do města.

No vypadá to, že jsme to zvládli v pohodě, a že naše první setkání s Asií nemá chybu. Tak jednoduché to ale ve skutečnosti není. To že Korejcům je špatně rozumnět, když mluví anglicky už víme od našich spolužáků, ale že na nás bude každý Korejec mluvit korejsky asi v očekávání, že porozumíme, to nás trochu zaskočilo. Navíc se potvrzuje, že Asie je velká a má spoustu obyvatel, neb už na letišti je tu hlava na hlavě. Proto je tu asi taky tolik odjezdových terminálů pro autobusy – od prvního k poslednímu to bude určitě víc jak kilometr.

Cesta autobusem je dlouhá a tak si všímáme pár dalších rozdílů oproti Evropě, tentokráte dopravních. Platí tady přednost většího, takže náš autobus vytlačuje snad úplně všechny, které cestou potkáme. A skoro v každém autě trůní uprostřed palubní desky ohromná obrazovka, na které většina z nich má puštěnou navigaci, menšina televizi a pár zpětnou kameru.

Vystupujeme na správné zastávce a nebýt toho, že je nebe tmavé, tak bychom asi nepoznali, že je noc. Všude kolem je spousta obchůdků, restaurací, stánků, všechno je otevřené a všude proudí davy lidí. Na to že je deset večer je tu frmol jak v poledne. Vybaveni instrukcemi z hostelu se vydáváme ho hledat. Nacházíme relativně bez problémů a protože neberou karty (překvapení) tak dáváme dolary jako zálohu a jdeme se ubytovat. Příjemným překvapením jsou vyhřívané podlahy a čistota a tudíž ten zbytek už nás netrápí. Jdeme do sprchy a spát. Brzké vstávání a dlouhý let nás pěkně utahaly.