Tak jsme se přiblížili ke konci naší cesty. Respektive už před pár dny jsme se rozhodli konec cesty dokonce přejet, protože nám přišlo, že na východním pobřeží toho kromě pláží až tak moc není a cesta nám tak ubíhala až nějak moc rychle. Tak nás napadlo, že bychom si to kolečko dali ještě jednou 🙂 Tentokrát načisto.
V úterý 27. 11. se tak jako pachatelé opět vracíme na první místo činu – do Canberry. Chceme totiž Hance dopřát hlavní město.
Cesta je krátká, z kempu v Yassu to byl jenom kousek, takže za chvíli už jsme u starého parlamentu, vyzbrojujeme Hanku nejnutnějšími informacemi a domlouváme, kdy a kde se sejdeme. Sami se přesouváme o kousek dál – do Národního centra vědy a techniky, do Questaconu. Platíme relativně rozumné vstupné (navíc je to asi jediné místo v Canbeře, kde se platí vstupné) a rychle se zařazujeme mezi spoustu školáků, kterým je zjevně toto místo určeno především.
Budova je plná exponátů (podle průvodce je jich prý 200) a jsou umístěny v šesti odlišných galeriích kolem 27 metrů vysokého válcového středu budovy. Takže si zkoušíme jak rychle dokážeme chodit, jak rychle házet míčkem, můžeme si vyzkoušet jaké je to být v gilotině, jak vypadá volný pád, házení míčku na centrifuze, zmražení vlastního stínu, zažít zemětřesení a spoustu dalšího. V mezičase si ještě užíváme výuku raketových pohonů, aneb jak si sami sestrojit raketu.
Této těžké přednášky se ujal kazachstský vědec, který se chlubí vesmírnou historií Ruska a upozorňuje, že ani Australané nejsou žádní zelenáči. A pak už praxe, nejdřív ukázka výbušného míčku, upozorňuje v čem jsou nevýhody a vzhůru k dalšímu modelu. Takže se dozvídáme, že když budeme lahev skrz zátku pumpovat vzduchem, tak v jednu chvíli zátka nevydrží a vylétne a láhev letí. Ale když předtím do lahve dáme trochu vody, tak k tomu dojde později a lahev poletí výš (počítá se s tím, že lahev je dnem vzhůru, když se do ní pumpuje vzduch). Nebo že když se zahnou směrovky rakety, tak se bude točit kolem osy a kupodivu poletí více přímo. Zkrátka a prostě informace k nezaplacení, zvláště pro děcka, kterých byla místnost plná. Navíc po každém úspěšném odpálení rakety sborově křičíme „Boršč“ a hlásíme, kolik raket jsme odpálili. Všechno je tady vskutku interaktivní.
Čas ubíhá trochu rychleji než bychom chtěli, takže končíme a jedeme vyzvednout Hanku, která by za sebou měla mít prohlídku jak starého tak nového parlamentu. Bez problémů se setkáváme a Martin nám dělá už jeho vyhlášené toasty. Zjišťujeme, že se Hanka nedostala na střechu nového parlamentu, takže se s ní vydáváme zpět do parlamentu a zatímco ona se jde podívat na střechu, tak my jdeme do krámku se suvenýry, kouknout jestli tam nemají něco použitelného. Nemají.
Přesouváme se pak do mincovny, kde si Hanka jenom odskočí nechat si vyrazit památeční minci a hurá do Australského národního muzea. Cestou ještě při okružní jízdě ukazujeme Hance další památky, aby je viděla alespoň zvenku.
Zatímco je Hanka v muzeu tak my děláme pořádek v autě a vyřazujeme věci na vyhození. Nestačíme se divit, kolik se nám toho do toho malého auta nakonec vlastně vešlo. Tak místo už máme, vyrážíme do muzea do suvenýrového obchůdku, zkusit pro změnu štěstí tady.
Hanka vypadá po prohlídce muzea, že už jí pro dnešek prohlídek stačilo a navíc už stejně všude zavřeli, takže se přesouváme do knihovny na internet vyřídit emaily. Knihovnu opuštíme za tmy a vyrážíme hledat obchod, ve kterém bychom nakoupili něco k večeři (což se po dlouhé době daří). Končíme znovu v kempu Cotter Reserve, jako při první návštěvě Canberry, a vaříme si rovnou dvě jídla, abychom měli i na zítra. A pak už jenom odpočíváme.
Najeto kilometrů dnes: 127
Najeto kilometrů od počátku cesty: 16 028