Středa 10. 10. je jeden z našich přejezdových dnů. Znamená to, že pořád jedeme a jedeme a jedeme, zastávky děláme jenom abychom nakrmili sebe nebo vaníka, abychom si odskočili a hlavně abychom si protáhli tělo a rozhýbali ztuhlé svaly.
Ráno jsme se probudili ještě dříve než nám začal hvízdat budík a shodli jsme se, že jsme se fakt výborně vyspali. Cesta do kempu včera večer byla docela dramatická, protože se klesalo cca 20km serpentinami někam dolů mezi hory. Tma byla jak v pytli a cesta byla většinu času široká tak na jedno auto. Asi tak ve dvou třetinách jsme začali trochu propadat panice, že ten kemp asi fakt nenajdeme, ale v naději nás udržovalo auto, které jelo několik set metrů před námi a podle toho jak jsme ho viděli zkoumat cedule navrchu před klesáním, tak jsme si dovodili, že má stejný cíl. Poučeni z hledání kempu u Canberry jsme ale vydrželi a nakonec do kempu šťastně dorazili. V kanceláři už nikdo nebyl, ale měli to tam víc než vymakané, protože člověk si z automatu nafasoval mapičku kempu a k ní dostal papír s číslem, které zadal u vstupní brány a ono ho to pustilo, Jak jsme pochopili, tak při odjezdu buď člověk zaplatí v kanceláři, a když tam nikdo není, tak zaplatí v automatu a ten mu odblokuje to jeho číslo, které se zase pro změnu zadá u výjezdní brány a člověk může odjet. Nicméně tohle jsme se rozhodli řešit ráno a začali hledat místo na zaparkování, což nebylo tak snadné, protože většina kempu byla bez osvětlení. Nakonec jsme si vybrali místo až na konci kempu, kde kromě nás bylo jen jedno auto a dobře jsme udělali, protože právě díky tomu jsme se výborně vyspali a navíc jsme ráno mohli obdivovat obrovské jezero Burrinjuck u kterého park leží.
Přípravu snídaně jsme tentokrát měli o něco snažší, protože tu hned vedle nás byl přístřešek s vodou, dřezy, elektřinou, stoly, lavičkami a dokonce i dvěma ledničkami. Vodu na čaj jsme si tedy tentokráte uvařili ve varné konvici a museli se trochu smát tomu, že včera večer jsme si všechno vařili na plynovém vařiči, netuše, že by v přístřešku mohlo být takové vybavení. No co, alespoň jsme poučeni pro příště, že kemp je třeba hned po příjezdu důkladně prozkoumat.
Po snídani jsme se rozhodli chvíli zůstat a zkouknout všechny fotky, co jsme dosud nafotili, protože jsme s nimi trochu pozadu a stejně tak i s psaním našeho deníku (kdo se tomu diví, tak ať si to zkusí psát si každý den deník). Tím, že jsme se trochu zdrželi jsme kromě jiného dosáhli toho, že už byl někdo v kanceláři a my mohli zaplatit jemu. Mělo to dvě výhody, člověk nemusel vymýšlet, jak se zachází s platícím automatem a navíc jsme nakonec zaplatili jen za místo a ne za vjezd do parku, takže zase malá úspora.
Následovalo stoupání do kopce a kličkování serpentinami, které jsme sjeli včera v noci a nutno říci, že nevíme jestli to bylo horší ve tmě nebo za denního světla. Pravda ale je, že teď jsme mohli vidět jezero v celé jeho velikosti a kráse. Hurá, kopec jsme zvládli a můžeme vyrazit smět Melbourne. Cestou jsme měli naplánovanou odbočku do městečka Wagga Wagga, ale nakonec jsme se rozhodli ji zrušit, protože jedinou atrakcí je botanická zahrada, která je asi fakt hezká, ale my jsme se rozhodli ji oželet.
Cestou jsme projížděli městečkem Holbrook, kde jsme si jednak dali oběd, ale hlavně prohlédli ponorku. Ano, zní to divně, ale opravdu hlavní atrakcí tohoto města je ponorka, která je zapuštěná v parku. Do ponorky se bohužel nedá vlézt, ale jako prolézačka je fakt super. Takže Martin si prolézal o stošest a Jana se jenom divila, jak ho něco takového může tak bavit. Holt je to pravda, že chlapi jsou děti pořád.
Hnali jsme si to tedy až do městečka Beechworth. Městečko bylo kdysi centrem zlatých polí a žilo v něm 42 tis. obyvatel a bylo zde 61 hotelů. Do dneška se prý dochovalo něco přes 30 domů z té doby. Většina domů je na hlavní ulici kolem informačního centra, konkrétně si tady můžete prohlédnout bývalů soud, banku, stáje, telegrafní stanici a ještě pár docela hezkých a udržovaných staveb. Oproti Canbeře je to ale trochu šok – za všechno se tady platí a relativně hodně, přestože jsou ty expozice dost malé.
Městečko je spojeno s osobou Neda Kellyho, který zde stanul před soudem než bylo poslán do Melbourne a pověšen. Tahleta postava je tady víc než významná a kromě Beechworthu o ní najdete zmínky i v dalších okolních městečkách, ve kterých se Ned někdy objevil. Ned je většinou zobrazován s plechovou hranatou přilbou na hlavě, což byla součást jakéhosi brnění, které si spolu s dalšími členy gangu vyrobili, aby je chránilo před kulkami policie. Poprvé jsme se s Nedem setkali v Canbeře v Australian National Galery, kde je mu věnována jedna expozice, kde se nějaký chlapík vyřádil a nakreslil spoustu obrazů ze života Neda. Největší sranda ale je, že s touhle postavou jsme se setkali už dřív, vlastně Jana se s ní setkala, a to asi tak před měsícem. Psali jsme o tom, že si nechala v knihovně doporučit nějaké knížky, které by měla přečíst, když je teď tady v Austrálii a jedna z knížek, kterou jí vybrali byla taková 400 stránková bichle. Jana se do ní pustila a už jí nepustila, dokud jí nedočetla. Knížka se jmenuje Kelly’s Gang a napsal ji Peter Carey. Jana ale nějak zapomněla, jak že se hlavní postava jmenovala, nebo si to prostě nějak nespojila a až když stála v galerii před obrazem chlapa s „plechovkou“ na hlavě, tak jí to celé došlo. Postupně se jí začaly vybavovat i názvy městeček z knížky a všechno se to začalo dávat dohromady. Slíbila mi, že mi někdy tu knížku převypráví, tak jsem zvědav, kdy to bude.
Po prohlídce Beechworthu jsme koukli do průvodce a propagačních materiálů, které jsme nabrali v informačním centru, kam by ještě stálo za to se podívat a zjistili jsme, že tam vlastně na cestě do Melbourne už nic zajímavého není. Bylo už ale víc než pozdě, abychom dojeli až do Melbourne, takže jsme si našli kemp – tentokráte vlastně jen odpočívadlo, v rozumné vzdálenosti od Beechworthu a vyrazili. Cestou jsme si ještě udělali malou zastávku v městečku Glenrowan, posledním to působišti gangu Neda Kellyho, a vyfotili Martina u jeho obrovské sochy.
Pak už jsme jen jeli a jeli a jeli a hledali naše místo na přespání. To jsme nakonec našli v Major Creek Reserve
. Byl to takový plácek u řeky, kde byly asi dva stoly s lavičkami, záchody a to bylo vše. Než jsme si udělali jídlo a čaj, tak nám do vaníku nalítalo tisíce mušek různých rozměrů. V obavě z komárů Jana vytáhla repelent, ale nakonec jsme zjistili, že ho nepotřebujeme, protože žádná z těch potvor nekousala. Naštěstí. Zkusili jsme je trochu vymlátit, a pak už hurá do hajan. Jana začala trochu strašit s tím jestli jsme zamknutý, že se bojí, tak nevím čeho, když široko daleko nikdo a nic nebylo. S výjimkou krav bučících za řekou a nějakých těch „dravých“ divokých zvířat.
A dnešní den byl ve znamení dvou důležitých událostí – překročili jsme první hranici státu – mezi New South Wales a Victorií (hranici mezi NSW a Australian Capitol Territory se počítat nedá) – a současně jsme zahájili naší druhou tisícovku kilometrů na naší cestě.
Najeto kilometrů dnes: 411
Najeto kilometrů od počátku cesty: 1 323