V pátek 16. 11. se probouzíme neplánovaně brzy (před šestou). Posnídáme, zabalíme a vyrážíme směr kemp Happy Village provést ranní očistu. Ono by se tu totiž nikde jinde než kempech nemělo mýt a umývat nádobí.
Další zastávka je u Rainbow Gorge, kde Jana zastavuje poněkud prudčeji protože nějak zapomněla, že auto nemá spojku a levá noha si našla cestu na brzdový pedál. Vydáváme se na okružní procházku, která vede k písečným dunám mezi nimiž teče potýček.
Z procházky jsme fakt nadšení, protože se tu střídá neuvěřitelné množství barev, takže písek je tu bílý až skoro černý a kromě dun a potůčku jsou tu pískové skály a spousta stromů a keřů.
Další zastávku jsme chtěli udělat u jezera Lake Wabby, ale po podrobném prostudování zjišťujeme, že je to docela dlouhá zajížďka, takže si ho necháváme ujít. Máme totiž v plánu další jezera a abychom je zvládli, tak musíme do 10 hodin opustit pláž, než začne příliv.
Projíždíme kolem Eurongu, kde jsme před dvěma dny vyjížděli na pláž a pokračujeme směrem na jih do námi dosud neprozkoumaných končin. Zastavujeme u Dilli Village a Martin se vydává prozkoumat jestli tohle je opravdu odbočka, kde máme odbočit na naše jezera. Z mapy to totiž není zas tak moc jasné. Ona je totiž mapa popsaná tlustým černým fixem a jsou tu zakroužkovaná místa, kam se máme podívat a napsané hodiny, kde máme do kdy být s ohledem na příliv a odliv.
Po chvíli se Martin vrací, střídá Janu za volantem a vyrážíme směr vnitrozemí. První zastávku děláme u jezera Lake Boomanjin, kam se jdeme jen podívat. Voda v jezeře je jak kafíčko, ale její barva se nám moc nezamlouvá, takže koupání oželíme.
Martin nechává Janu sednout za volant aby si taky vyzkoušela jízdu po cestě v lese. Cesta je samá ďoura, ba přímo jáma a když do jedné z nich skočíme, tak to pěkně bouchne do spodku auta. Holt to bylo nějaké hlubší než jsme čekali. Auto ale jede a nikde není nic vidět, tak jedeme dál. Jana špačkuje, že je to tak vždycky, že když sedne za volant ona, tak se pohodová cesta změní v peklo. Kromě děr ji čeká i několik vyhybání se protijedoucím autům, jeden rychlý jezdec v zádech a přejezd přes mostek. Doskáčeme (a to doslovně) si to k druhému jezeru Lake Birrabeen, které má být prý stejně hezké jako místní nejhezčí jezero Lake McKenzie, jen méně turisticky zprofanované. Jezero je fakt úžasné, krásně modré s bílým pískem všude okolo.
Rozhodujeme se trochu zrelaxovat a jdeme se vykoupat. Voda je docela studená, ale za chvilku si zvykáme. Holky dávají na radu z mapy a čistí si místním pískem náušnice. Písek je tu prý bohatý na křemík a výborně se s ním čistí šperky. Jana se po chvíli rozhodne, že to musí fungovat kromě šperků i na vlasy a napatlá si pískem celou hlavu. Děsně si pak lebedí, že už jí nemá zasolenou, že to fakt účinkuje. Hanka se přesvědčit nedá, protože má připeklou hlavu a bolí jí. Martin překvapuje a po pár minutách si na hlavu taky napatlá hrsti písku. Jen si pak stěžuje, ža má tu hlavu najednou nějak moc těžkou. Holky ještě využívají písku jako peelingu, a pak po této důkladné očistě vyrážíme zpět k autu.
Popojíždíme jen kousek k piknikové arei, kde si dáváme oběd. Je to rychlovka, protože je tu neuvěřitelné množství hovad, která podnikají hromadné útoky. Nasedáme do auta a míříme k Central Station. Máme ještě docela dost času, takže se rozhodujeme vydat se k onomu nejkrásnějšímu jezeru Lake McKenzie. Když k němu přijdeme, tak pochopíme, co to znamená, že je turisticky zprofanované. Parkoviště je plné aut a pohybují se tu davy lidí. No když už jsme tady, tak se jdeme alespoň kouknout. Jana postrádá autobusy, které se však po chvilce objevují na dalším parkovišti a je jich tu požehnaně.
Cestou brbláme, že je to k jezeru daleko, a že kdoví jestli je opravdu tak hezké, jestli náhodou jezero Birrabeen není hezčí.Ve finále musíme uznat, že McKenzie je fakt hezké. Modrá voda, bílý písek, jen kdyby lidí tady bylo méně.
Neodoláme a jdeme se přebrodit na malý ostrůvek, na který se dá dojít vodou a z ostrůvku plaveme zpět k pláži. Chvilku se placatíme na mělčině a Jana s Martinem dělají stojky a vyhazují se do vody. Jana s Martinem vyhecují Hanku, že ji taky vyhodí, a ta se kupodivu nechává přesvědšit. Absolvuje dva skoky, a při druhém si narazí hlavu o dno a pěkně si lokne. Pak je na řadě Jana, která si při druhém skoku udělá kotrmelec a pěkně si lokne. Poslední v řadě je Martin a ten si pro změnu při druhém skoku hne se zádama, když se snaží zabránit tomu aby udělal kotoul. Usuzujeme, že už stačilo a taky nás tlačí čas, takže vyrážíme k autu. Převléct do suchého a hurá na přívoz. Máme to tak akorát, protože jsou tři hodiny, na přívoz je to 45 minut a máme tam být v 3:45. K přívozu přijíždíme v 3:30, takže v pohodě. Ten má zpoždění a přijíždí až někdy v 4:20 místo ve čtyři.
Nalodění je zase docela akční, spousta aut si bouchne při skoku z nájezdové rampy na loď zadkem.
Za půl hodiny se vyloďujeme a jedeme směr autopůjčovna, Cestou ještě musíme dotankovat plnou, tipujeme, že to bude takových 50 – 60 litrů, protože jsme najeli asi 240km. Ve finále jsme mile překvapeni, je to 41 litrů nafty – ta je tady dražší než benzín.
V autopůjčovně už je čilý ruch, už sem dorazilo před námi několik dalších aut. Chlápek z půjčovny si obhlíží auto a zatímco bouchanec ze skoku do díry v přední části se nám podaří ukecat, že už byl, tak bouchanec v zadní části, kterého jsme si nevšimli, ne. Z karty nám tedy strhnou 500 AUD, což je ta minimální částka, kterou nekryje pojištění a v pondělí nám dají vědět, jestli to náhodou nebylo levnější a něco nám nevrátí. Jana je z toho celkem špatná, ale to se holt stane.
Vyrážíme opět do kempu Colonial Village YHA, který se osvědčil. Vybalujeme všechny věci, z nichž většina jde rovnou do pračky a k večeři dojídáme zbytky. Pak následuje důkladná koupel a hurá do hajan. Přeci jen potřebujeme dospat to brzké vstávání na Fraser Islandu.
Kilometrů najetých čtyřkolkou: cca 90
Najeto kilometrů dnes: 27
Najeto kilometrů od počátku cesty: 13 682