Čtvrtek 15. 11. Probouzíme se chvilku přes zvoněním mobilu, který jsme si včera nařídili, abychom stihli někam dojet než začne příliv – dnes začíná v 9:00. Snídáme na korbě auta, balíme věci a hurá směr Champagne Pools, kde dnes strávíme celé dopoledne, blokováni přílivem. Jana usedá za volant, aby si to taky vyzkoušela. Neobejde se to bez brblání, moc se jí do toho totiž nechce. Možná dopředu tuší, co ji čeká.
Přijíždíme k první odbočce z pláže a míjíme zahrabané auto. Po pár metrech zastavujeme taky. Couváme a zkoušíme to ještě jednou, ale je to ještě horší a musíme jít taky hrabat. Jana to vzdává a za volant sedá Martin. Couvá si o kus dál a zkouší to projet s větší rychlostí. Vyšlo to hurá, jsme vysvobozeni.
Šťastně jsme tedy přejeli na další pláž a Jana zjišťuje z mapy, že jsme asi měli zaparkovat před tím problematickým místem. Z mapy to ale není tak docela jasné, takže pokračujeme po pláži dál k Indian Head. Přijíždíme k dalšímu oraništi a tentokráte již zkušeně nasazujeme větší rychlost a vrháme se do toho. Kousek od začátku pevné cesty se zasekáváme. Písek je moc hluboký a vypadá to, že jsme se zasekli o středový nános písku mezi koly. Martin kousek couvá a holky se vydávají rozhrabat tu středovou dunu do stran. Martin zkouší znovu, ale hrabe. Holky odhrabávají a Martin zkouší couvat. Zase hrabe. Takhle to zkoušíme asi třikrát, ale nikam to nevede. Jsme totálně zabloklí, ne kolama, ale tím, že nám břicho auta sedí pěkně hezky v písku. No holt si hezky zahrabeme.
Během našeho snažení se kolem nás prohnal chlápek a zastavil na pevné cestě před námi. Vystoupil, obhlídl situaci a zeptal se jestli máme lano – nemáme. Zastavuje tedy auto, které sjiždí z kopečka proti nám a něco s ním dohaduje. Za chvíli se auto otáčí a vystupuje z něho mladík, který se taky jde podívat jak na tom jsme. Potom vytahuje z auta dvě lana a přivazuje nás. Instruuje Martina, co a jak. Holky všechno pozorují z venku. Když chlápek zabere, tak naše auto vystřelí z písku jak raketa a my jsme zachráněni. Kecáme s chlápkem jak často takhle zachraňuje zběsilé turisty, tak dneska jsme prý jeho první, ale včera zachraňoval troje. Jinak to tu stojí za to, protože každý týden tu auta bourají a jednou měsíčně se nějaké auto převrátí. No to nás tedy čekají věci. Taky dostáváme radu, že to chce fakt velkou rychlost, aby člověk takovéhle místo projel.
Holky vybíhají nahoru do kopce zjistit, jak to tam vypadá a protože je tam parkoviště, tak se tam vyhrabe i Martin s autem a šťastně tu parkujeme. Převlíkáme se do plavek a vydáváme se na procházku k jezírkům, kde strávíme následující 4 hodiny. Pláž je tu malinká a je docela zaplněná takže jsme se umístili na okolních kamenech. Mysleli jsme že to budou taková poklidná jezírka, kam se naložíme a budeme tam v klidu relaxovat, ale ve skutečnosti je to tu pěkně divoké a dá se tu i skákat ve vlnách. Tak tedy nerelaxujeme, ale blbneme. K blbnutí se nechává přesvědčit i Hanka, která moc není s vodou kamarád. Hrátky přežívá v pohodě, akorát pří výlezu z vody si narazí nohu o kámen. Martin nezůstává pozadu a odře si pro změnu prsty.
Název jezírek opravdu odpovídá skutečnosti, protože jak se vlny tříští o skaliska ohraničující jezírka, tak vytvářejí neuvěřitelné množství pěny a vypadá to jak když pění šampáňo. Postupně sem přícházejí skupinky lidí, kteří poslušně zaparkovali před pískovými brody a vydali se k jezírkům pěšky. V jeden okamžik se pláž začíná hromadně vylidňovat a my zjišťujeme, že se blíží jedna hodina, tedy čas, kdy končí příliv a je možné opět vyrazit na cestu. My nikam nespěcháme, dáváme si v klidu oběd a pozorujeme jak se jezírka postupně začínají zklidňovat a dokonce se i začínají rýsovat jejich okraje a konečně to opravdu vypadá jako dvě kulatá jezírka.
Jdeme se ještě jednou vykoupat, pak si dáváme chvilku na oschnutí a ve dvě hodiny vyrážíme k autu.
Martin sedá do auta a holky se vydávají po svých zjistit jak to vypadá s prvním písečným brodem. Procházejí pískem a navigují Martina, kde je to nejmíň hluboké. Ten pak dle rady zachránce rozjíždí auto a vrhá se do nánosů písku. Autem to hází ze strany na stranu, ale šťastně se dostává až na pevný písek pláže. Druhý písečný brod má stejný průběh, akorát je tu o něco méně písku, ale zase jsou tu velké kameny uprostřed cesty. Martin to zvládá statečně, kameny mine a dokonce i šťastně mine uvízlé auto na konci cesty, které holky neviděly, protože bylo za zatáčkou.
Uvízlé auto patří rodince se čtyřmi dětmi a všichni hrabou jak zběsilí. Jsou na tom ale stejně jako jsme byli my, to znamená sedí jim na písku celé břicho auta a tudíž nemůžou tam ani zpět. Holky jdou pomoct s hrabáním a Martin se zatím dohaduje, že když mají lano, tak bychom je mohli zkusit vytáhnout. Lano je docela krátké, tak jen doufáme, že nezahrabeme taky. Holkám se podařilo odhrabat i kus písku z pod břicha auta, takže vytažení jde jak po másle a se záchranami je to pro dnešek 1:1.
S pocitem vykonání dobrého skutku vyrážíme dál do kempu Dundubara, nabrat do kanystrů pitnou vodu. No a pak už hurá dál po pláži známými místy, kolem barevných pískových hor, kde děláme další fotky v jiných místech a z jiných úhlů.
Projíždíme kolem vraku a zastavujeme u Eli Creeku, který tentokráte brodíme všichni tři. Vybavili jsme se rovnou plavkami, abychom si ho cestou zpátky mohli splavit, ale voda je tak studená, že se nám do toho moc nechce. Martin se vymlouvá, že voda je málo hluboká. Jana se nakonec vrhá do proudu a nechává se kousek nést. Pár metrů si nakonec splaví i Hanka. Martin jen fotí.
Popojíždíme kousek dál vybrat si místo na kempování. Martin jde obhlídnout situaci, protože kempování je na vyvýšeném místě, na které je několik nájezdů. Vybírá jeden nájezd (prý ten nejlepší) a vrací se k autu. Za volantem je Jana a Martin si to s ní nechce vyměnit, jen Janu naviguje co a jak. Prý to chce velkou rychlost, protože je to zase hluboký písek. Jana se rozjíždí po tvrdém písku pláže opravdu rychle a zatáčí k nájezdu. Auto si skáče a klouže kam chce a Jana pod nájezdem zastavuje celá vyděšená. Prý by se na ten nájezd netrefila, protože si auto jelo úplně jinam. Martin ji donutí k druhému pokusu, který je o něco zdařilejší a tentokráte jsme se trefili, ale zastavujeme těsně pod vrcholem a dál to prostě nejede. K třetímu pokusu už se Janu přesvědčit nepodaří. Za volant sedá Martin, tentokráte se dostáváme až na vrchol. Auto si i tentokráte dělalo co chtělo, ale Martin má holt pevnější nervy a přesvědčil se, že se do té nájezdové díry trefí, i když chvílemi to vypadalo, že si udělá svojí vlastní.
No pro dnešek bylo adrenalinu dost, takže parkujeme, rozděláváme stan a vaříme večeři. Zjišťujeme, že jsme se nějak připekli, a to i přesto, že jsme se pořádně namazali. Mažeme se tedy krémem po opalování a doufáme, že to bude v pohodě. Večeři vychutnáváme jako obvykle na korbě auta, což je úplně super a člověk chápe, k čemu ty čtyřkolky opravdu jsou.
Jana usuzuje, že moře dnes nehlučí tak hlasitě, takže bychom se mohli podívat na nějaký ten film. Koukáme na australský film Oyster Farmer a občas opravdu i něco slyšíme.
Jana v noci zase straší, tentokrát se jí pro změnu líbí svítící lodě na moři a taky je jí teplo ve stanu, tak jde otevřít okýnka u stanu. I přesto se nám spí víc než dobře.
Kilometrů najetých čtyřkolkou: cca 70 (což je vůbec zajímavé, kilometry se tu udávají jenom orientačně, hrozně záleží na tom jak má člověk upuštěné gumy a jak moc mu prokluzují kola v písku – no napadlo by vás to?)