Sobota 10. 11. V noci nám asi dvakrát pršelo, ale naštěstí to neodplavilo ani Janu s Martinem ve stanu, ani Hanku v autě. Vstali jsme už tradičně v půl sedmé, holky našly odvahu a šly se vysprchovat. Všechna zvířena už byla zalezlá, takže to zvládly v pohodě, jen Hance se podařilo spláchnout do záchoda ještěrku. Posnídali jsme, sbalili věci a vyrazili.
Neměli jsme na dnešní den žádný přesný plán, tak jsme se rozhodli zastavit v městečku Ayr na informacích. Zastavili jsme však už o něco dřív, a to u obchodu, abysme doplnili zásoby. Holky vyrazily nakoupit a využily toho, že Martin zůstal v autě a koupily mu k jeho zítřejšímu svátku čokoládového dorta.
Informace jsme v Ayr nenašli a v průvodci jsme nic zajímavého taky nezjistili, takže jsme se rozhodli pokračovat po dálnici směrem dál na jih. Projeli jsme městečkem Bowen a na jeho konci zastavili v piknikové arei, kde jsme si dali ke sváče ten Martinův čokoládový dort.
Pak jsme si došli vyfotit velkého hada, kterého tu měli a u něhož byl napsán jeden z aboriginských příběhů o stvoření světa (jako obvykle relativně naivní, ale takoví oni holt jsou).
Nasednout do auta a hurá dál. Po nějaké době zase zastavujeme, tentokrát u informačního centra Big Mango. A opravdu tu mají hned vedle na trávníku obrovské mango. Oni jsou totiž na ty obrovské věci nějací vysazení, různých věcí v obrovské velikosti je po celé Austrálii spousta.
Zase do auta a jede se dál. Další zastávka je pro změnu zase na jídlo, tentokráte kvůli obědu. Zase na piknikové arei. A pak zase do auta a dál do městečka Mackay. Tady zastavujeme u informací a využíváme nabídky internetu na projití emailů a napsání nějakých zpráv domů.
Z průvodce jsme se dočetli (tedy přesněji Jana, tu to zaujalo), že v Mackay by mělo být druhé největší překladiště uhlí na světě. Dva kilometry dlouhé vlaky sem dopravují uhlí ze západoqueenslendských dolů určené do zámoří. To prostě musíme vidět, takže vyrážíme jeho směrem, konkrétně na Hay Point. Je to asi 25 kilometrů za městem a je to něco neuvěřitelného.
Z informačních tabulí se dovídáme nějaké základní údaje a víc bychom měli zjistit z pořadu, který tu běží na velké televizní obrazovce. Bohužel nám ale obrazovku vypnuli (za 10 minut pět, a to zavírají v pět), takže nevíme nic. Tak to tedy chvilku pozorujeme a snažíme se vymyslet, jak to asi funguje a co je na co.
Shodujeme se, že odbočka sem stála za to, ale už je na čase vyrazit dál. Naším dnešním posledním cílem a místem přenocování je Eungella National Park. Národní park tvořen dvěma oblastmi, oblastí Eungella a Broken River a oblastí Finch Hatton Gorge. Vydáváme se do té bližší, do Finch Hatton Gorge. Po překonání cesty vhodné spíše pro 4WD (čekal nás i jeden přejezd vodou – no vodou, hloubku to mělo jako kaluž, široké tak 5 metrů, akorát bylo vidět, že je to opravdu potok tekoucí přes cestu) zastavujeme v kempu Platypus Bush Camp.
Podle informační brožurky by tady mělo být možné pozorovat ptakopysky. Už je hrozná tma, tak zastavujeme hned na kraji kempu a Martin se vydává mezi stromy hledat kancelář. Přijde celý rozzářený, se zhaslou svíčkou, kterou dostal aby trefil zpět, a prý je to tady úžasné. Parkujeme mezi stromy a vydáváme se na okružní prohlídku. Hanka s sebou naštěstí přinesla baterku, tak nám svítí na cestu. Vypadá to tady fakt jak v nějaké pohádce. Všechno je dřevěné a mezi vysokými stromy, a chvílemi je to trochu strašidelné.
Děláme si večeři, stavíme stan a Hanka s Janou jdou vyzkoušet sprchy. Ty jsou fakt legrační, protože mají jen tři dřevěné stěny a čtvrtá stěna je otevřená a člověk tak kouká přímo do přírody.
Holky to ale nakonec zvládly v pohodě, Martin taky, takže hurá do postele. Budíček posouváme na šestou hodinu, abychom viděli nějaké ty ptakopysky. Musíme se na ně tedy pořádně vyspat. Martin měl po včerejší noci, kdy trochu pršelo (Jana zjevně spala tvrději, než jsem si myslel) dobrý nápad a postavil stan pod stříškou v „jídelně“. V noci byl neuvěřitelnej slejvák.
Najeto kilometrů dnes: 522
Najeto kilometrů od počátku cesty: 12 710