Den 28 – Mt Isa – Undara

V pátek 2. 11. vstáváme relativně brzy. Jednak se nám nechce moc spát a hlavně jsme počítali s tím, že nás stejně ráno probudí hluk stěhujících se vleků, k čemuž ale nakonec nedošlo. Využíváme zdejší kuchyň a vaříme si rýži do zásoby, pomalu snídáme, využíváme sprchy, a pak už jenom zabalit a hurá dál.

Někde jsme potkali reklamní brožurku o městě Mt Isa a mimo jiné tam psali, že hlavní ulice zde měří 180km. Velkou otázkou ale je, odkud kam to měří, protože jinak to město vypadá relativně malé, obklopené doly ze všech stran. A navíc jsou vidět hned z města, včera jsme jeli kolem parkoviště těch ohromných náklaďáků, které vozí všechnu tu suť a byl to úžasný pohled. Nicméně musíme do Cairns, kde máme zaplaceno potápění, takže na prohlídku města čas nezbývá.

Mt Isa

Frčíme v podstatě bez přestávky až do Hughendenu, kde tankujeme plnou nádrž, dáváme jídlo a odbočujeme na zkratku, kudy by to mělo být kratší (alespoň kilometrově). Cestu jsem studoval na všech mapách co jsem kde potkal a vypadá to, že nás čeká 200km nezpevněné cesty, ale Jana tu informaci plně nedoceňuje. Takže si sedá za volant, odbočuje, v klidu míjíme ceduli, že další pumpa je až za 230km a jedeme. Z počátku všechno v pohodě, cesta krásná, ale postupně se zužuje až ve finále z ní je jenom jeden asfaltový pruh, který má po obou stranách půl pruhy prachu. Takže když jede jedno auto, tak je to v pohodě, když jedou dvě proti sobě, tak se obě na půl uhnou do prachu.

půlasfaltka

No a za chvíli je to tady – polňačka, která bude naší společností dalších 200km. Povrch se samozřejmě mění, občas je relativně kvalitní, občas pěkně rozbitý, ale jet se dá, při osmdesátce to ani tak moc nebouchá, ale zase se to auto nedá moc řídit ani zastavit. No co, proti nic nejede a kolem toho taky moc neběhá.

Kennedy Hwy

Nicméně 200km po polňačce neubíhá tak rychle jako na asfaltce. Jana toho postupně začíná mít dost, takže se střídáme a jedeme dál. V jednu chvíli potkáváme na cestě krávy, zastavit před nimi je umění a konečně mi dochází všechny ty reklamy na tlumiče, které ukazují jak se kolo musí dotýkat povrchu, aby bylo možné zastavit. Můžete tedy věřit tomu, že je to opravdu nutné. Jindy nás pro změnu čekají závěje písku, ve kterých to klouže úplně stejně jako na sněhu a my máme alespoň malý trénink na Fraser Island. Zapadnout bychom tady ale nechtěli, takže se snažíme držet rychlost co to jde. Potom jsou občas také pěkně hluboké koleje, takže se začínáme trochu bát o spodek auta, v jednu chvíli jsme trefili nějaký kámen, ale snad to dole nic neudělalo.

Za celou tu dobu míjíme jeden roadtrain, jedno osobní auto a pět čtyřkolek. Zkrátka a prostě na téhle silnici skoro nikdo nejezdí. Po několika hodinách jsme šťastně na konci a najíždíme na asfaltku. Skoro na minutu přesně se západem slunce, což je super, protože ve tmě bychom tím jet nechtěli. Bohatě stačilo mizející slunce a člověk poznal, že na tu cestu nevidí tak, jak by potřeboval.

Dáváme chvíli odpočinek, hledáme nějaký rozumný kemp poblíž a nalézáme jeden v Undara Volcanic National ParkUkaž na mapě.  Čeká nás tady ještě skoro 200km, ale blíž nic není a tenhle je navíc cestou, takže hurá tam. Opět jedeme po té „půl“ asfaltce, potkáváme dost road trainů, zjevně se jim v noci jezdí dobře. V závěru cesty potkáváme i pár klokanů, ale naštěstí žádný nekončí pod našimi koly.

Do kempu dojíždíme v hluboké noci, a tak si ho vychutnáváme nasvícený. Na první pohled jsme přijeli do něčeho neuvěřitelně luxusního, zdejší restaurace je umístěná do rekonstruovaných vlakových vagónů a vypadá opravdu dobře. Cena za kemp je ale víc než rozumná, takže platíme, parkujeme na vyhrazeném místě, užíváme si sprchu a vynecháváme pokoupání v bazénu. Děláme si výbornou večeři a potom už hurá do hajan. Jako obvykle zhasínáme jako poslední, nicméně tady nás to trochu překvapuje, ještě není tolik hodin.

Najeto kilometrů dnes: 937

Najeto kilometrů od počátku cesty: 11 159

Leave a Reply