V úterý 23. 10. se probouzíme do zamračeného chladného rána, které má ovšem tu výhodu, že není horké. Což je super, pro místní příjemná změna, pro nás super počasí na cestování. Martin se rychle vykoupe, sprcha mu stopuje přesně 2,5 minuty, za které musí stihnout celou očistu. Je to makačka, ale dá se. Nabíráme vodu do kanystrů a vyrážíme doobhlédnout město. První v řadě je místní větrná turbína, která Janu v prospektech nějak zaujala, nicméně když vidí, že je to prostě vrtule uprostřed pole, která se ještě ke všemu netočí, ale jenom pootáčí (o čemž máme krátkou debatu) tak ztrácí zájem a jedeme zpět do centra, načerpat benzín. Nalézáme nejlevnější pumpu, čerpáme a užíváme si placení. Chlapík se totiž ptá, jaká cena byla na stojanu, což trochu nechápu stejně jako chlapík platící přede mnou, nicméně domorodec nám vysvětluje, že tohle je outback, takže tu nemá žádné počítače natož spojené pumpy s pokladnou. Tak to je super, zjevně mu lidé říkají opravdu to, co je na stojanu napsané a ceny si nesnižují. Takže při druhé cestě k pokladně už vím, kolik budu platit, nicméně platba opět neprobíhá – na kartě není dost peněz, takže je tam musíme převést z našeho spořícího účtu. Krátký telefonát do banky a vše je zařízeno a já mohu vyrazit k pokladně potřetí a konečně zaplatit.
Navštěvujeme ještě jeden podzemní kostel, kam se Jana včera večer už bála, zjišťujeme, že je to prostě místnost pod zemí s židličkama a oltářem, nic extra, takže zase vylézáme na denní světlo, startujeme a vzhůru do dáli. Další odbočka by měla být za 470km.
Zdá se nám to celkem daleko, takže po přibližně 20km děláme ještě jednu odbočku, na The Breakaways
. Cesta k nim je relativně solidní nezpevněná cesta, alespoň ve srovnání s těmi, které jsme zatím měli možnost vidět. Jedenáct kilometrů na vyhlídku zvládáme relativně snadno, rozhlížíme se po krajině, která je od vyhlídky jakoby propadlá a rozhodujeme se, že na Dingo Fence (plot vedoucí napříč Austrálií proti divokým psům) už opravdu nemusíme – rudé centrum nás prostě láká.
Po včerejší zkušenosti s benzínem již nenecháváme nic náhodě a tankujeme snad u všech pump, které jsou na cestě. Vždy 20l a sledujeme, jak celková cena účtu roste. Zatímco ve velkých městech stojí benzín 1,2 – 1,3$ tak tady to stoupá a na cestě k Uluru je i pumpa, kde stojí skoro 1,8$. K obědu vyrábíme opět výborné tousty a obdivujeme autobus, za kterým jsme zaparkovali. Patří rodince, za sebou má přívěs s autem na popojíždění na místě a jak zjišťuje Jana letmým pohledem dovnitř, tak mají autobus rozdělen na dvě části – spací a jídelní.
Cestou Jana zvyšuje rychlostní rekord vaníka, asi to odkoukala od mojí mamky, která když sedne za volant libovolného auta, tak během pár vteřin jede rychleji než s ním jel kdokoliv předtím, díky čemuž stanoví nový rychlostní rekord, kterého se následující řidiči drží, dokud to opět nedostane do ruky ona a zase ho nezvedne. To samé platí i nyní, zatímco já jsem byl rád, když jsem udržel auto na silnici při 100km/h, tak Jana postupně limit posunula až na 140km/h. No, trochu nám roste spotřeba, ale zase to ubíhá rychleji. Kecá!
Po 470km tedy konečně dojíždíme na odbočku k Uluru. Dál už je to jenom směšných 280km. Uff. Cestou se nám dokonce vyčasilo, mraky jsme nechali v Coober Pedy a tady máme slunce, takže ten západ by mohl být super. Poprvé vidíme Uluru ze vzdálenosti 140km, na první fotce je přibližně 120km vzdálený. Vypadá opravdu majestátně, uvidíme, jaké to bude zblízka. Samozřejmě kecám, ta pěkná stolová hora, kterou vidíme je Mt Conner, Uluru je schované a vidět není.
Slunce začíná pomalu zapadat, zvládnout to na Uluru před západem bude asi makačka. Dojíždíme ke vstupu do parku, platíme nekřesťanské vstupné 25$ na osobu (vstup do „normálních“ parků stojí přibližně 10$ na vozidlo, i všechny naše průvodce uvádějí nižší cenu, ale co se dá dělat, jsme tady) a uháníme posledních 25km k šutru. Možná o něco méně, vyhlídka na západ slunce je blíž než vyhlídka na východ slunce. Dojíždíme na naprosto plné parkoviště asi tak minutu poté, co slunce zmizelo za obzor. Tomu se říká klika. Utěšujeme se, že jsme to alespoň viděli z auta za jízdy.
Stejně je ten šutr ale krásný. Jak se tak na něj díváme, tak nám není úplně jasné, kudy se na něj dá vylézt. Vypadá dost prudce, takže to opravdu asi žádná legrace nebude.
Z parkoviště odjíždíme jako poslední, i po západu slunce to byla krásná podívaná. Vracíme se 20km do nejbližšího kempu (Ayers Rock campground) a doufáme, že budou mít volno. Cestou ještě míjíme benzínovou pumpu, tady mají naštěstí benzín za podobnou cenu jako před přibližně 300km, což je jenom dobře, vaník měl na téhle cestě nějakou přehnanou spotřebu, raději ani úplně přesně nepočítáme kolik. V kempu místo mají, cena odpovídá lokalitě, takže okamžitě drží primát našeho zatím nejdražšího kempu. Naštěstí jsou tady zdarma neomezené sprchy a také BBQ a dokonce plynové hořáky, takže to všechno využíváme naplno. Oba si užíváme dlouhou sprchu a k večeři kuchtíme míchaná vajíčka s pórkem – Jana se na ně už pár dní těší. No pak už jen nařídit budík na 4:45 a hurá do postele.
Najeto kilometrů dnes: 821
Najeto kilometrů od počátku cesty: 5 800